Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 255/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v právní věci žalobkyně České republiky - Finančního úřadu ve Z., proti žalovanému K. M., jako správci konkursní podstaty úpadkyně U. B., a. s., o určení pravosti pohledávky ve výši 506.957,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2003, č. j. -42, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2003, č. j. -42 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. května 2002 č. j. , se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Ve výroku označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 6. května 2002 č. j. -22, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu o určení pravosti pohledávky žalobkyně.

Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně uplatnila v konkursu vedeném na majetek úpadkyně U. B., a. s. na základě dvou platebních výměrů z 8. června 1999 daňové pohledávky ve výši 495.653,- Kč a 11.304,- Kč, přičemž na obou výměrech je vyznačeno, že nabyly právní moci poté, co byly doručeny žalovanému (správci konkursní podstaty úpadkyně); jako daňový subjekt je v nich uvedena úpadkyně. Na tomto základě shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že prohlášením konkursu nepozbývá úpadce způsobilost být povinným v daňových řízeních. Tím méně pak příslušný subjekt pozbývá způsobilosti být nositelem daňové povinnosti jen tím, že pozbude oprávnění k podnikání. Dále dovodil, že v daném případě povinnost zaplatit daň, resp. ji odvést, vznikla úpadkyni před prohlášením konkursu, takže daňová povinnost nemohla být uložena jinému subjektu. Byly-li platební výměry vydány oprávněným orgánem v mezích jeho pravomoci, měly být v konkursním řízení považovány za vykonatelná rozhodnutí. Jako o takových o nich mělo být rozhodováno dle , o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Jinými slovy, bylo na žalovaném, aby podal žalobu dle označeného ustanovení a jestliže tak neučinil, platí, že přihlášené pohledávky se považují za zjištěné. Žalobkyně tedy nebyla oprávněna podat žalobu o určení pravosti pohledávky podle ZKV a oprávnění k podání takové žaloby jí nezakládá ani (dále též jen „“), právě s přihlédnutím k ZKV.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , namítaje, že odvolací soud v rozporu s hmotným právem dovodil, že žalobce vydal platební výměry plátci daně oprávněně a že tyto výměry nabyly právní moci. Přitom nezkoumal, zda pozdější úpadkyně byla v době od 1. ledna 1999 do 11. února 1999 daňovým subjektem. Pozdější úpadkyně – pokračuje dovolatel – nebyla ve zdaňovacím období plátcem srážkové daně podle , o dani z příjmů, protože jí již od 17. prosince 1998 bylo odňato povolení působit jako banka. Platební výměry tak byly vydány – ve smyslu ustanovení , o správě daní a poplatků – neexistujícímu subjektu. Tím, že odvolací soud judikoval, že se pohledávka žalobkyně považuje za zjištěnou, v podstatě o této věci rozhodl v první instanci. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření nemá dovolání za přípustné, s tím, že jde o dovolání jen proti důvodům rozhodnutí ( ). Jako nesprávnou kritizuje i úvahu dovolatele, že úpadkyně byla „neexistujícím subjektem“ a snáší argumenty na podporu závěru, že bývalá banka je nadále povinna odvádět srážkovou daň z úroků podle zákona o daních z příjmů. Žalobkyně proto navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.

Nejvyšší soud především poznamenává, že ač žalovaný po formální stránce ve sporu uspěl (soud prvního stupně žalobu zamítl a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil), pokládá dovolání za subjektivně přípustné z týchž příčin jež popsal v typově shodné věci v rozsudku ze dne 26. října 2005, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2006, na který v podrobnostech odkazuje.

V rovině objektivní přípustnosti dovolání pak Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným dle ustanovení ve výkladu ustanovení ZKV (na němž odvolací soud založil závěr, že pohledávka je zjištěna, jelikož šlo o pohledávku vykonatelnou, pro kterou žalovaný žalobu včas nepodal), kde se závěry odvolacího soudu odchylují od judikatury Nejvyššího soudu.

Z obsahového hlediska dovolací argumenty vystihují dovolací důvod dle , jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V již zmíněném rozsudku sp. zn. pak Nejvyšší soud na základě rozboru ustanovení § 24 ZKV na dané téma uzavřel, že důvodností žaloby o určení pravosti nebo výše nevykonatelné pohledávky popřené správcem konkursní podstaty se soud zabývá, i když dospěje k závěru, že přihlášená pohledávka žalujícího konkursního věřitele je pohledávkou vykonatelnou; v takovém případě však důkazní břemeno o tom, že uplatněná pohledávka není pohledávkou pravou nebo že v konkrétním rozsahu není důvodná co do výše, nese žalovaný správce konkursní podstaty, který navíc je – obdobně jako kdyby popřel vykonatelnou pohledávku – vázán důvody, pro které pravost nebo výši pohledávky popřel.

Jelikož napadené rozhodnutí je se závěry obsaženými v tomto rozhodnutí – na něž Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje – v rozporu, je dovolání již proto opodstatněné.

V rozsudku uveřejněném pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále Nejvyšší soud uzavřel, že součástí právního posouzení věci soudem ve sporu o pravost, výši nebo pořadí do konkursu přihlášené a správcem konkursní podstaty nebo některým z konkursních věřitelů popřené pohledávky, vždy musí být (skutkově podložený) právní závěr o splnění předpokladů, za nichž se soud může důvodností nároku uplatněného tzv. incidenční žalobou vůbec zabývat (v právní teorii srov. k těmto předpokladům podrobně např. Krčmář, Z. in: Justiční praxe č. 6/2002, Zápis ze školení na téma „Odporovatelnost a konkursy - 2. část“ /str. 321-337/) Tomuto požadavku nedostálo napadené rozhodnutí ani jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, jejichž právní posouzení věci lze i proto mít za neúplná a tudíž i nesprávná.

Řízení je nadto postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti ( ). Soud prvního stupně sice ve věci prováděl dokazování listinami (srov. protokol o jednání před tímto soudem z 6. května 2002), žádný z těchto důkazů však v důvodech svého rozsudku nezmiňuje a právní posouzení věci neopírá ani o nesporná tvrzení účastníků. Přitom platí, že musí-li soud v písemném vyhotovení rozsudku uvést, proč neprovedl i další (účastníky navržené) důkazy ( ), je samozřejmě povinen se výslovně vypořádat s tím, proč v rozsudku nečiní žádná zjištění z některých (nebo jako zde ze všech) provedených důkazů a uvést, o které důkazy jde (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2005, sp. zn. ). Rozhodnutí, z nějž není zřejmé, jak soud dospěl ke skutkovým závěrům, je nepřezkoumatelné a v odvolacím řízení mohlo být jen zrušeno. Jestliže tak odvolací soud nepostupoval, pak vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zatížil i odvolací řízení (srov. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání ( věta první ), napadený rozsudek zrušil; vzhledem k tomu, že co do neúplného právního posouzení věci a popsané vady řízení platí důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( a 3 ).

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. února 2006

JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.

předseda senátu