Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 693/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem Na Sadech 21, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -123 ze dne 14. 12. 2016, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. -5304 ze dne 11. 2. 2016 a rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. -4876 ze dne 30. 7. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a násl.d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Kladně byl stěžovatel uznán vinným přečinem nepřímého úplatkářství podle (dále též "tr. zákoník"). Tohoto jednání se měl dopustit předáním finančních prostředků svému někdejšímu právnímu zástupci, rovněž spoluobžalovanému, který měl s jejich pomocí zajistit u soudce Obvodního soudu pro Prahu 2, též spoluobžalovaného, pomoc za účelem ovlivnění výsledku trestního řízení vedeného pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky dle tr. zákoníku proti stěžovateli, jenž řídil osobní motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, kdy mu bylo zjištěno vyšetřením krve 1.21 g/kg alkoholu v krvi. Podrobný popis tohoto jednání je zachycen ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Za to byl stěžovateli podle tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, se zařazením do věznice s dozorem podle tr. zákoníku. Podle tr. zákoníku mu byl současně uložen peněžitý trest ve výměře 240.000 Kč sestávající ze sta denních sazeb po 2.400 Kč podle , 2 tr. zákoníku. Pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze částečně zrušil rozsudek okresního soudu, a to ve vztahu ke stěžovateli pouze co do výroku o trestu odnětí svobody. O něm rozhodl znovu tak, že při zachování identické výměry jeho výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.

Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, když soudy "extrémně" uvěřily výpovědi spoluobviněného advokáta, ačkoli je to právě on, který byl spiritus agens veškerého jednání se soudcem a který byl usvědčen, že v řadě podstatných skutečností neuváděl pravdu. Stěžovatel dále namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka předmětného přečinu, zejména v tom, že úmysl stěžovatele nesměřoval k jeho spáchání. Rovněž namítl, že soudy k jeho návrhu neprovedly důkazy svědeckými výpověďmi, které pokládá za opomenuté důkazy. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nejprve je nutno připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Rovněž je nutno upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (y a d), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Sama skutečnost, že se s výsledkem trestního řízení stěžovatel subjektivně neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou.

Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadená soudní rozhodnutí zkrátila stěžovatele na jeho právu na spravedlivý proces. Argumentace stěžovatele je jen pokračující polemikou s vývody soudů, jimiž reagovaly na opakovanou obhajobu stěžovatele. V této souvislosti nelze přehlédnout, že podstatným zdrojem poznatků o jednání stěžovatele a jeho povaze byla nejen samotná výpověď spoluobviněného advokáta, někdejšího právního zástupce stěžovatele, která jej usvědčuje, ale též audiovizuální záznamy pořízené v kanceláři soudce, z nichž je již samo o sobě patrné, kdo byl zadavatelem, resp. iniciátorem snahy ovlivnit výše zmíněné trestní řízení vedené proti stěžovateli pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 odst. 1 tr. zákoníku (srov. str. 41 rozsudku okresního soudu). Ve spojení s uvedenou výpovědí spoluobžalovaného pak soudy spolehlivě dospěly k závěru o vině stěžovatele přečinem nepřímého úplatkářství. Soudy se rovněž logicky a přesvědčivě vypořádaly s námitkou týkající se údajné procesní nepoužitelnosti dané výpovědi před soudem, jakož i otázkou její věrohodnosti. Zde pečlivě ozřejmily, proč danou výpověď hodnotí jako vysoce věrohodnou (zejména byla potvrzována výpověďmi dalších spoluobžalovaných, kteří se zčásti či zcela k trestné činnosti doznali). Stranou jejich pozornosti nezůstaly ani některé dílčí nesrovnalosti v této stěžejní výpovědi, na které i nyní v ústavní stížnosti stěžovatel poukázal. Přitom dospěly k závěru, že jde o detaily ve vztahu k souzené věci nepodstatné (viz zejm. str. 27 napadeného rozsudku odvolacího soudu).

Ani námitce stěžovatele stran jím tvrzených opomenutých důkazů nemůže Ústavní soud přisvědčit. Již soud prvního stupně logicky a přesvědčivě uvedl, proč návrhům stěžovatele na doplnění dokazování nevyhověl (str. 30 a 31). I odvolací soud se námitkou opomenutých důkazů zabýval, a to jak obecně (str. 21), tak i jednotlivě (str. 27). Na to již stěžovatele upozornil i dovolací soud (str. 21). Nejde tak o opomenuté důkazy, jak se stěžovatel mylně domnívá.

Z výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 19. září 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu