Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 953/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 2. 2004, č.j. -76, (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 25. 1. 2002, č.j. -26, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2003, č.j. -48, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) uložil žalovaným, aby do 30 dnů od právní moci rozsudku rukou společnou a nerozdílnou zřídili ve sklepě domu č.p. 910 v P., N. 1, pro prvou žalobkyni sklepní kóji v přední části sklepa se vstupními dveřmi napravo od vstupu do sklepa, o velikosti 265 x 107 cm a strpěli její užívání prvou žalobkyní a pro druhou žalobkyni zřídily sklepní kóji v zadní části sklepa se vstupními dveřmi v pořadí čtvrtými od vstupu do sklepa napravo, o velikosti 107 x 265 cm a strpěli její užívání druhou žalobkyní s tím, že při zřízení kójí jsou povinni zachovat v celé délce sklepa průchod v šíři 110 cm; dále rozhodl o nákladech řízení. Z rozsudku téhož soudu ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. , soud prvního stupně zjistil, že obžalovaný L. V. (v projednávané věci žalovaný) byl uznán vinným, že se dne 6. 6. 1999 v P., N. 1, jako majitel nemovitosti vloupal do sklepních kójí náležejících k bytu poškozených D. Č. a D. K. (v projednávané věci žalobkyň), načež sklepní kóje vyklidil, část věcí předal poškozeným, část zlikvidoval, čímž poškozeným způsobil škodu a tím spáchal trestný čin porušování domovní svobody. Podkladem pro rozhodnutí soudu prvního stupně byly i evidenční listy pro výpočet nájemného, které až do roku 1999 zahrnovaly i sklepy jako příslušenství bytu žalobkyň. Soud prvního stupně tedy vzal za prokázané, že žalovaní jako pronajímatelé jednostranně omezili výkon nájemních práv žalobkyň, aniž jim odebrané sklepní kóje nahradili jinými obdobnými prostorami. Nic na tom nemohla změnit ani kolaudace předmětných prostor rozhodnutím Obvodního úřadu městské části P., odboru výstavby ze dne 5. 9. 2000, kterým bylo povoleno užívat tyto prostory jako pracovnu se sociálním zařízením, neboť se podle soudu prvního stupně nezměnilo jejich stavební určení, včetně umístění sklepních kójí i jejich rozměrů dle nájemní smlouvy, a proto žalobě vyhověl.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 10. 2004, č.j. -94, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl, dále změnil i výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně z provedených důkazů správně dovodil, že žalovaní odebrali žalobkyním sklepní kóje beze změny nájemní smlouvy nebo poskytnutí náhradních prostor v rozporu s § 688 obč. zák., podle něhož má nájemce bytu vedle práva užívat byt, též právo na užívaní společných prostor a zařízení bytu (správně domu), jakož i požívání plnění, jež je s užíváním bytu spojeno. Soud prvního stupně však nesprávně posoudil skutečnost, že suterénní prostory byl zkolaudovány k novému účelu, neboť podle , lze stavbu užívat jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí, popřípadě ve stavebním povolení. Za daného stavu napadený výrok nebyl vykonatelný. Pokud žalobkyně namítaly, že rekolaudace byla provedena v rozporu se zákonem, protože stavební orgán si nevyžádal jejich stanovisko, tak odvolací soud s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2000, a usnesení téhož soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. , uzavřel, že soud není oprávněn mimo rámec správního soudnictví přezkoumávat věcnou správnost správního aktu a protože bylo dané kolaudační rozhodnutí vydáno k tomu příslušným orgánem, i kdyby bylo věcně vadné nebo nezákonné, platí s ohledem na úpravu předběžné otázky podle věty druhé presumpce jeho správnosti a soud z něj vychází. Soud prvního stupně tedy správně dovodil, že se o nicotný právní akt nejedná, avšak z tohoto závěru již důsledně při svém rozhodnutí nevycházel, a věc proto posoudil nesprávně. Podle názoru odvolacího soudu napadený rozsudek navíc nebyl vykonatelný ani fakticky s ohledem na vadně uvedené rozměry sklepních kójí v petitu žaloby.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení a jako dovolací důvod uplatňují nesprávné právní posouzení věci podle Podle žalobkyň přesto, že byl trestným činem prokazatelně porušen obsah jejich nájemní smlouvy ve vztahu k příslušenství bytu, odvolací soud nesprávně opřel své rozhodnutí o následnou a účelovou rekolaudaci, čímž poskytl návod pro postup pronajímatele obecně za situace, bude-li se chtít zbavit svých nájemců, neboť v daném případě stavební úřad vůbec nezkoumal, zda dovolatelky měly k předmětnému nebytovému prostoru nájemní právo, v důsledku čehož se nestaly ani účastníky stavebního řízení. Pokud odvolací soud konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně byl z právě uvedených důvodů nevykonatelný, pak bylo na místě změnit třídenní lhůtu k plnění na lhůtu vázanou okamžikem právní moci rozhodnutí stavebního úřadu o „zpětné rekolaudaci“. Jestliže odvolací soud v odůvodnění poukazuje na nesoulad mezi skutečným a tvrzeným stavem sklepních kójí, tak to byl právě soud, kdo pochybil, neboť měl ve smyslu žalobkyně poučit o možné nápravě neurčitosti petitu a nikoli žalobu bez dalšího zamítnout. Z těchto důvodů dovolatelky navrhují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) posoudil dovolání podle , a a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelky jsou zastoupeny advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno. Dovolání je přípustné podle , neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.

Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Taková vada řízení ve smyslu v řízení namítána je, proto se jí Nejvyšší soud (vedle dalšího uplatněného důvodu) zabýval nejdříve.

O vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle se jedná zejména tehdy, když při zjišťování skutkového stavu nebylo postupováno v souladu s ustanovením (např. při provádění dokazování byla osoba, která měla být vyslechnuta jako svědek, slyšena jako účastník řízení nebo svědek nebyl o svých povinnostech řádně poučen, případně nebylo postupováno v souladu s tím, že nebyl proveden navržený důkaz nebo nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci; dále vycházel-li odvolací soud z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by zopakoval důkazy podle , nebo ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud apod.).

Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalobkyň, že pouhým matematickým výpočtem z důkazních listin by musel soud prvního stupně zjistit, že žalobní petit není fakticky vykonatelný, že šlo o zřejmé chyby v žalobě představující vady podání ve smyslu , které lze odstranit a nejsou důvodem k zamítnutí žaloby a že soud byl povinen z úřední povinnosti žalobkyně vyzvat k jejich odstranění, což v projednávané věci soud prvního stupně neučinil. Dovolatelky přehlížejí, že soud je sice obecně povinen dbát na materiální vykonatelnost rozsudku, avšak s ohledem na zásady sporného řízení, z nichž vyplývá, že především jeho účastníci nesou odpovědnost za úplnost a správnost svých tvrzení, by překračovalo rámec povinností soudu, aby prováděl „matematické výpočty z důkazních listin“ za účelem odhalení faktické nevykonatelnosti žalobního návrhu. I kdyby však byl postup soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího, považován za vadný, nejednalo by se o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť zamítavé rozhodnutí je opřeno též o další důvody, které obstojí samy o sobě.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.

Soud tedy musí zvažovat, zda se rozhodne sám prejudiciálně řešit určitou otázku – v daném případě správního práva hmotného – nebo zda přeruší řízení a vyčká výsledků správního řízení, včetně případného soudního přezkoumání správního rozhodnutí. Jak v projednávané věci vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, vyšel odvolací soud při své úvaze z pravomocného kolaudačního rozhodnutí, na jehož základě došlo ke změně určení užívání předmětných prostor. Správnost jeho právního závěru dokládá ustálená praxe dovolacího soudu, na kterou výslovně odkázal i odvolací soud.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. , uveřejněném pod č. 9 v sešitě č. 2 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal právní závěr, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat ani věcnou správnost správního aktu (v daném případě kolaudační rozhodnutí); může jej přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný (nulitní). Přitom nicotným aktem je podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. , uveřejněného pod č. 11 v sešitě č. 2 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem. Z první právní věty citovaného rozhodnutí rovněž vyplývá, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt /zda nejde o paakt/, zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudcích z 30. listopadu 2000, sp. zn. , 25. března 2002, sp. zn. , 1. července 2004, sp. zn. , 2. září 2004, sp. zn. , a sdílí jej i v projednávané věci. V usnesení ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. , uveřejněném pod C 1183 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak dovolací soud zaujal stanovisko, že pro akt věcně vadný nebo nezákonný platí presumpce jeho správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází ( věta druhá ).

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud při posouzení otázky, k jakému účelu lze užívat prostory, v nichž se žalobkyně domáhají zřízení sklepních kójí, správně vyšel z rozhodnutí stavebního úřadu, na čemž nemůže nic změnit ani okolnost, že došlo k porušení nájemního práva žalobkyň, po kterém následovala rekolaudace předmětných prostor (i kdyby byla „účelová“). Námitka dovolatelek, že odvolací soud měl změnit lhůtu k plnění na lhůtu počínající okamžikem právní moci rozhodnutí o „zpětné rekolaudaci“, nemůže obstát již proto, že podle je pro rozsudek rozhodný stav v době jeho vyhlášení, z čehož mimo jiné vyplývá, že jeho vykonatelnost nelze činit závislou na okolnosti, o níž v době vyhlášení není známo, kdy a zda vůbec v budoucnu nastane.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že se dovolatelkám nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle a b/ a jejich obsahové konkretizace zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proto podle části vety před středníkem zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení věty první, a odůvodněn procesním neúspěchem dovolatelek, jakož i skutečností, že žalovaným, kteří by ve smyslu výše uvedených ustanovení jinak právo na tuto náhradu měli, náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. února 2006

JUDr. Robert W a l t r , v.r.

předseda senátu