Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3082/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyň: A) V. Ř., a B) V. Š., zastoupených advokátkou, proti žalovanému h. m. P., zastoupenému advokátkou, za vedlejšího účastenství městské části P., na straně žalovaného, zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2005, č. j. -293, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se proti původně žalovaným 1) h. m. P., 2) městské části P. a 3) České republice - Ministerstvu financí domáhaly určení, že jejich právní předchůdkyně I. K. byla ke dni svého úmrtí vlastnicí nemovitostí v žalobě uvedených. V katastru nemovitostí bylo jako jejich vlastník zapsáno žalované h. M. P., které vlastnictví opíralo o darovací smlouvu uzavřenou 30. 9. 1963 mezi I. K. a československým státem, zastoupeným Obvodním národním výborem pro P. Podle žalobkyň bylo darování neplatné.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. ledna 2003, č. j. -204, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 22. dubna 2002, č. j. -136, jímž bylo žalobě ve vztahu k žalovanému h. m. P. vyhověno, a rozhodl o nákladech řízení. Darovací smlouva měla být neplatná proto, že nemovitosti v národní správě nebylo možno darovat

(§ 20 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově – právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů - dále jen „dekret prezidenta republiky“), a to, podle jeho názoru, ani státu.

Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací rozsudkem ze dne 15. března 2004, č. j. -235, zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I., kterým bylo rozhodnuto o určení vlastnictví ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovaným h. m. P. a ve výroku pod bodem V. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že soudy při hodnocení věci neuvážily aplikaci Ú. l., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, a uzavřel, že smlouva, kterou vlastník nemovitosti daroval 30. 9. 1963 československému státu, nemohla být neplatná pro rozpor s dekretu prezidenta republiky.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 9. srpna 2004, č. j. -259, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. V souladu s právním názorem Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že I. K. nemovitosti platně darovala a nemohla proto být ke dni svého úmrtí jejich vlastnicí. Odmítl jako neopodstatněnou i námitku žalobkyň, že darovací smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

Odvolací soud k odvolání žalobkyň i žalovaného (jehož odvolání směřovalo jen do výroku o náhradě nákladů řízení) pak rozsudkem ze dne 4. května 2005, č. j. -293, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil; závěry soudu prvního stupně považoval za správné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírají o (dále „OSŘ“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v . Právní názor Nejvyššího soudu, opřený o Ú. l., a z něj plynoucí jeho závěr, že právní úkon, kterým byla darovací smlouva platná, je nesprávný. Poukazují na to, že zmíněná vyhláška byla toliko prováděcím předpisem, nebyla publikována ve sbírce zákonů, ale jen ve sbírce úředních listů a její ustanovení neměla žádný derogační účinek ve vztahu k předmětnému dekretu prezidenta republiky. Byla prováděcím předpisem jen k vládního a k vládního , o správě národního majetku. Svůj názor opírají o samotný charakter uzavřené darovací smlouvy, a pokud by mělo být postupováno podle Ú. l., musel by národní správce písemně žádat finanční odbor národního výboru o získání majetku do státního socialistického sektoru a finanční úřad by musel o tom vydat rozhodnutí ve správním řízení podle , o řízení ve věcech správních. Takto postupováno nebylo a nebylo to ani možné, neboť v případě darovací smlouvy se jednalo o právní úkon, řídící se režimem výkonu národní správy nad majetkem fyzických osob, nikoliv tedy předpisy prováděných Ú. l. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání zpochybňuje přípustnost dovolání ve smyslu s tím, že odvolací soud neřešil otázku zásadního právního významu, když soudy obou stupňů postupovaly v souladu s hmotným právem a ve shodě s konstantní judikaturou. Neshledává ani existenci dovolacího důvodu ve smyslu . Ztotožňuje se s právním hodnocením věci soudy obou stupňů a odkazuje na svoje předchozí vyjádření k věci. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyň odmítl.

Rovněž vedlejší účastník na straně žalovaného, navrhuje ve vyjádření k dovolání jeho odmítnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu neřeší otázku zásadního právního významu; tu vyřešil Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. .

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ). Dovolatelky opírají přípustnost o , podle kterého dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.

Soudy v nalézacím řízení vyšly z právního názoru, který v této věci vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. března 2004, č. j. -235, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck,č. C 2577, ve kterém mimo jiné uvedl: „Smlouva, kterou vlastník daroval československému státu nemovitost spadající pod národní správu, nemohla být po nabytí účinnosti Ú. l. neplatná pro porušení blokačního ustanovení dekretu č. 5/1945 Sb.“ Jde tedy o věc již judikaturou dovolacího soudu řešenou, rozhodnutou v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu. Za této situace ani nebylo třeba se zabývat aplikací právního názoru, vysloveného v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. .

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení , dovolací soud je podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1,

a . Náklady řízení vzniklé jednak žalovanému, jednak vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného, představují odměnu jejich advokátkám za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle , advokátní tarif, a činí podle , , , a po zvýšení o daň z přidané hodnoty ve výši 19% částku 2 975,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle advokátního tarifu, celkem 3 050,- Kč. Platební místo i lhůta k plnění vyplývají z a .

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 16. února 2006

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,v.r.

předseda senátu