Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Tdo 68/2006

U S N E S E N Í

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc obviněného JUDr. P. D. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. , byl obviněný JUDr. P. D. uznán vinným trestným činem maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu práce právníka katastrálního úřadu na tři roky. Rozhodnuto bylo také o vině a trestu ohledně obviněného Ing. J. K.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podali odvolání obvinění JUDr. P D. a Ing. J. K. a státní zástupce v neprospěch obviněného Ing. J. K. O odvoláních bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. . Podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. byl rozsudek Městského soudu v Praze ohledně obou obviněných v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo ve věci obou obviněných znovu meritorně rozhodnuto. Obviněný JUDr. P. D. byl uznán vinným trestným činem maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu práce právníka katastrálního úřadu na tři roky. Změna oproti rozsudku Městského soudu v Praze spočívala v tom, že Vrchní soud v Praze ve výroku o vině obviněného JUDr. P. D. zpřesnil popis skutku tak, aby v souladu s jeho názorem lépe vystihoval naplnění zákonných znaků trestného činu. Jinak Vrchní soud v Praze v odůvodnění rozsudku uvedl, že podle jeho názoru ze strany obviněného JUDr. P. D. nešlo o nedbalost, nýbrž o úmysl, avšak vzhledem k nedostatku odvolání státního zástupce, které by bylo podáno v neprospěch tohoto obviněného, z toho nic dalšího nevyvozoval.

Jako trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. posoudil Vrchní soud v Praze skutek, který podle jeho zjištění a předtím až na méně podstatné změny i podle zjištění Městského soudu v Praze spočíval v tom, že obviněný JUDr. P. D. jako pracovník K. ú. P.-z. na základě návrhů na povolení vkladu vlastnických práv k nemovitostem, které dne 7. 6. 1999 podal obviněný Ing. J. K., povolil dne 24. 8. 1999 rozhodnutím vklad vlastnického práva k pozemkům uvedeným ve smlouvě o převodu pozemků, dne 25. 8. 1999 povolil rozhodnutím vklad vlastnického práva k pozemkům uvedeným ve smlouvě o převodu pozemků a dne 9. 9. 1999 povolil rozhodnutím vklad vlastnického práva k pozemkům uvedeným ve smlouvě o převodu pozemků, kteréžto smlouvy byly uzavřeny dne 3. 4. 1998 mezi P. f. jako převádějícím a obviněným Ing. J. K. jako nabyvatelem, ačkoli věděl, že podané návrhy na vklad jsou ověřenými kopiemi společných návrhů na vklad vlastnického práva podaných u K. ú. P.-z. již dne 16. 4. 1998, které svými rozhodnutími zamítl poté, co P. f. vzal svůj návrh zpět, navrhl zastavení řízení o povolení vkladu a rovněž zamítnutí návrhů na vklad, takže mu muselo být zřejmé, že v tomto případě o společné návrhy na vklad nejde, přesto nesplnil svoji povinnost vyplývající z a neuvědomil o zahájení řízení o povolení vkladu P. f. jako účastníka tohoto řízení, v důsledku čehož nezjistil náležitě skutkový stav věci, a podstatně tak ztížil splnění úkolu K. n. ČR, neboť nastalý stav musí být napraven soudní cestou prostřednictvím řady žalob na určení vlastnictví, a svým jednáním způsobil škodu ve výši 12.306.786,- Kč.

Obviněný JUDr. P. D. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Napadl všechny jeho se týkající výroky tohoto rozsudku. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení právní úpravy občanskoprávních vztahů k nemovitostem a správního procesu při vedení katastru nemovitostí. Zdůraznil, že smlouvy o převodu vlastnictví k pozemkům, uzavřené mezi P. f. a obviněným Ing. J. K., byly bez ohledu na předcházející rozhodnutí katastrálního úřadu platné a účinné, že nebyl učiněn žádný úkon směřující ke zrušení či omezení platnosti těchto smluv a že tedy nebylo možné je neintabulovat. Ve spojitosti s tím, že důvod předchozího zamítnutí návrhů na povolení vkladu se týkal ustanovení , obviněný poukázal na to, že v první polovině roku 1999 se ohledně tohoto ustanovení rozvinula diskuze, která vyústila v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , podle něhož na základě tvrzení, že je původním vlastníkem majetku, který podle nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku, se žalobce nemůže úspěšně domáhat určení neplatnosti smlouvy o převodu takového majetku. Podle obviněného nebyla dána žádná okolnost, která by vkladu bránila. Obviněný projevil nesouhlas také s tím, jak Vrchní soud v Praze vyložil ustanovení , a namítl, že nemohl toto ustanovení porušit, protože řízení o povolení vkladu je upraveno zvláštním zákonem, a to , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů. Uvedl, že speciální povaha řízení o povolení vkladu vylučuje aplikaci ustanovení , že to souvisí s tím, že okruh účastníků tohoto řízení je uzavřený, že v tomto řízení je omezení aktivity jeho účastníků dokonce předpokládáno, protože účastníci jsou vázáni projevem vůle ve smlouvě samé a dalšího jejich projevu ve stádiu po uzavření smlouvy, označovaného jako intabulační doložka, není třeba. Obviněný konstatoval, že o povolení vkladu rozhodl správním aktem, který má oporu v zákoně, je platný, účinný, bezvadný a vybavený právní mocí a který nebyl po doručení smluv opatřených doložkou o povolení vkladu nijak zpochybňován ani P. f. Za významné obviněný označil také to, že jeho rozhodnutí je správním aktem, který nebyl v žádném dalším řízení zrušen, a že o jeho trestní odpovědnosti by bylo možné uvažovat až po odklizení vadného aktu procesním postupem. Obviněný nesouhlasil ani s tím, že by svým jednáním způsobil škodu, a poukázal na to, že v napadeném rozsudku ani není specifikováno, kterému subjektu měla být škoda způsobena. Obviněný JUDr. P. D. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby po zrušení rozsudku buď sám ve věci rozhodl a zprostil ho obžaloby, anebo přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. ohledně obviněného JUDr. P. D. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.

Dovolání obviněného je důvodné přesto, že se Nejvyšší soud neztotožnil s jeho námitkami proti tomu, jak Vrchní soud v Praze vyložil ustanovení .

V době činu byl účinný , o správním řízení (), ve znění pozdějších předpisů. Zahájení řízení bylo upraveno v spr. ř. V ustanovení spr. ř. bylo stanoveno, že řízení se zahajuje na návrh účastníka řízení nebo z podnětu správního orgánu. V ustanovení spr. ř. byla upravena otázka, kterým dnem je řízení zahájeno. V ustanovení spr. ř. bylo stanoveno, že o zahájení řízení uvědomí správní orgán všechny známé účastníky řízení. Dále bylo v tomto ustanovení stanoveno, že jestliže mu účastníci řízení nebo jejich pobyt nejsou známi nebo pokud to stanoví zvláštní právní předpis, uvědomí je o zahájení řízení veřejnou vyhláškou.

Dále byl v době činu účinný , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění a Podle cit. zák. se na řízení o povolení vkladu vztahuje zákon o správním řízení, pokud tento zákon, tj. , ve znění pozdějších předpisů, nestanoví jinak.

, ve znění pozdějších zákonů, nemá žádné ustanovení pod názvem „zahájení řízení“, tj. ustanovení, které by komplexně upravovalo zahájení řízení a které by tak předmětem své úpravy korespondovalo s ustanovením spr. ř. Problematiky zahájení řízení se v zákoně č. , ve znění pozdějších zákonů, výslovně týká jen ustanovení , podle něhož řízení o povolení vkladu je zahájeno dnem doručení písemného návrhu účastníků řízení nebo některého z nich katastrálnímu úřadu. Toto ustanovení představuje v porovnání s ustanovením spr. ř. tu zvláštnost, že připouští zahájení řízení jen na návrh účastníků řízení, tj. nikoli též z vlastního podnětu správního orgánu (katastrálního úřadu), a že vyžaduje písemnou formu návrhu na zahájení řízení, tj. nepřipouští jinou formu, např. ústně do protokolu. Ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, se tedy vztahuje jen k tomu, co je zároveň předmětem úpravy ustanovení , 2 spr. ř., a jen ve vztahu k této části ustanovení spr. ř. má povahu zvláštní právní úpravy. Z toho logicky vyplývá, že ustanovení spr. ř. není ustanovením , ve znění pozdějších předpisů, dotčeno.

Podle , ve znění pozdějších předpisů, účastníky řízení o povolení vkladu jsou účastníci toho právního úkonu, na jehož podkladě má být zapsáno právo do katastru. Podá-li návrh na vklad jen některý z účastníků tohoto právního úkonu, jsou zbývající účastníci právního úkonu účastníky řízení o povolení vkladu, které správní orgán, tj. katastrální úřad, musel podle spr. ř. o zahájení řízení uvědomit.

Ke stejnému závěru dospěla i odborná literatura týkající se činnosti katastrálních úřadů. Např. v publikaci „Katastr nemovitostí po novele“ s podtitulem „praktická příručka“, Linde Praha, a. s., 1999, jejímiž autory jsou Ing. Bohumil Kuba a Ing. Květa Olivová, je na straně 64 v kapitole nazvané „Účastníci řízení – navrhovatelé vkladu“ výslovně uvedeno: „Nejsou-li navrhovatelem vkladu všichni účastníci řízení, katastrální úřad vyrozumí ve smyslu ostatní účastníky řízení o zahájení řízení. Z důvodu omezení nadměrné administrativní činnosti katastrálních úřadů při řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí je i zákonem preferován společný návrh účastníků řízení“. Z charakteru publikace, která má povahu praktické příručky, a z toho, že jejími autory jsou přestavitelé samotné praxe v rezortu Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního, je zřejmé, že nejde jen o teoretický názor v nejasné či sporné právní otázce, ale o jednoznačný postulát, který musí být v praxi katastrálních úřadů respektován. Pokud je vyrozumívání účastníků řízení, kteří nejsou navrhovateli, o zahájení řízení činností, která katastrální úřady administrativně zatěžuje, prodlužuje a prodražuje celé řízení apod., takže část katastrálních úřadů ve své praxi podle spr. ř. nepostupovala, je možné to vzít na vědomí, ale v žádném případě to nelze akceptovat. V demokratickém právním státě je nepřijatelný stav, kdy někdo, kdo není zároveň navrhovatelem, je účastníkem řízení, je znám orgánu, který řízení vede, a přesto není o zahájení řízení vyrozuměn.

Zvláštní povaha řízení o povolení vkladu tedy v žádném případě nevylučovala aplikaci ustanovení § 18 odst. 3 spr. ř. Nic takového nevyplývá ani z toho, že okruh účastníků řízení o povolení vkladu je totožný s okruhem účastníků právního úkonu, na jehož podkladě je povolení vkladu navrhováno. Nepodají-li návrh na povolení vkladu všichni účastníci, musí být ti, kteří nejsou navrhovateli, vyrozuměni o zahájení řízení. Na tom nic nemění vázanost všech účastníků právním úkonem, v němž projevili svou vůli ke vzniku práva, o jehož vklad jde. Povinnost katastrálního úřadu postupovat podle § 18 odst. 3 spr. ř. rovněž nebyla dotčena tím, že od účastníků řízení, kteří nejsou navrhovateli, se nevyžaduje nad rámec právního úkonu, na jehož podkladě je povolení vkladu navrhováno, žádný další projev, jehož obsahem by byl souhlas s povolením vkladu (tzv. intabulační doložka).

Trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmaří nebo podstatně ztíží splnění důležitého úkolu.

Jestliže pracovník správního orgánu, který vede správní řízení završené vydáním správního rozhodnutí, nevyrozumí o zahájení řízení účastníka řízení, který nepodal návrh na zahájení řízení, jde z jeho strany o pochybení, které bez dalšího vždy nemusí zakládat odpovědnost za trestný čin. Tuto otázku je třeba posoudit důsledně podle okolností každého konkrétního případu.

V posuzovaném případě obviněný JUDr. P. D. věděl, že návrhy na povolení vkladu, které obviněný Ing. J. K. podal dne 7. 6. 1999 opětovným předložením listin, jejichž obsahem byly společné návrhy obou smluvních stran, resp. předložením jejich ověřených kopií, ve skutečnosti již nejsou společnými návrhy obviněného Ing. J. K. a P. f., nýbrž návrhy jen samotného obviněného Ing. J. K. Obviněný JUDr. P. D. znal záporné stanovisko P. f. k předchozím návrhům na povolení vkladu podaným v roce 1998 a věděl, že tyto návrhy byly pravomocně zamítnuty. Znal také důvod předchozích zamítavých rozhodnutí a věděl, že tento důvod spočíval v aplikaci ustanovení Za této situace, zvláště když změnil právní názor v otázce výkladu citovaného ustanovení a hodlal vydat obsahově opačné rozhodnutí, tj. vklad povolit, neodmyslitelným atributem korektně vedeného řízení bylo vyrozumění P. f. o zahájení nového řízení. Takto projevený respekt k postavení P. f. jako účastníka řízení byl o to naléhavější, že zamýšlené rozhodnutí povolit vklad bylo rozhodnutím, proti kterému není přípustný žádný opravný prostředek ani žaloba ve správním soudnictví. Obviněný tedy zamýšlel vydat rozhodnutí, které nelze odstranit a které konstituuje definitivní stav. V těchto souvislostech se povinnost vyrozumět o zahájení řízení P. f. jeví jako mimořádně důležitá z toho hlediska, že aby byl zachován korektní charakter řízení, bylo nutné umožnit P. f. zaujmout k opakovaně podaným návrhům na povolení vkladu vlastní stanovisko a uplatnit ho v řízení. Nejvyšší soud tím nijak nezpochybňuje vázanost P. f. uzavřenými smlouvami o převodu vlastnického práva k pozemkům, ale musí trvat na tom, že P. f. byl oprávněn se k opakovně podaným návrhům vyjádřit způsobem, který by korespondoval s hledisky, podle nichž katastrální úřad věc posuzuje, tj. s hledisky uvedenými v , ve znění pozdějších předpisů. Tuto možnost obviněný P. f. svým postupem odňal. Tím mu také odňal možnost dosáhnout např. přerušení řízení o povolení vkladu tak, že by P. f., pokud by setrvával na odmítavém stanovisku k návrhům na povolení vkladu, podal žalobu na určení neplatnosti smluv a na tomto podkladě navrhl zapsání poznámky podle , ve znění pozdějších předpisů. Nic na tom nemění skutečnost, že podmínky pro situaci vzniklou z jednání obviněného JUDr. P. D. do značné míry vytvořil sám P. f., tím že sice pokládal uzavřené smlouvy za neplatné, avšak považoval věc za „vyřízenou“ zamítnutím původních návrhů na povolení vkladu a po celou dobu, která uplynula do opětovného podání návrhů na povolení vkladu a která činila prakticky jeden rok, nepodal žalobu na určení neplatnosti smluv.

V kontextu uvedených okolností bylo jednání obviněného JUDr. P. D. spočívající v tom, že v rozporu s ustanovením § 18 odst. 3 spr. ř. neuvědomil P. f. o zahájení nového řízení o povolení vkladu, závažné natolik, že není vyloučena možnost posoudit ho jako trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. Okolnost, že z řízení vzešlo pravomocné rozhodnutí, které nebylo žádným procesním prostředkem odstraněno, uvedenou možnost nevylučuje. Znovu je třeba připomenout, že zákon žádný opravný prostředek ani žalobu ve správním soudnictví proti rozhodnutí o povolení vkladu nepřipouští, takže toto rozhodnutí procesním způsobem zrušit ani nelze. Stav vyplývající z povolení vkladu je tak možné změnit jen tím způsobem, že se dosáhne nového (jiného) zápisu do katastru nemovitostí.

Ve vztahu k odpovědnosti obviněného za trestný čin podle tr. zák. nemá prvořadý význam otázka, zda pro povolení vkladu byly splněny podmínky, které katastrální úřad zkoumá z hledisek uvedených v , ve znění pozdějších předpisů. I kdyby tyto podmínky byly splněny, zůstává skutečností, že pokud P. f. nebyl uvědoměn o zahájení řízení, neměl možnost své případné záporné stanovisko demonstrovat takovými kroky, které by vedly ke stavu, při němž by o návrzích na vklad nemohlo být rozhodnuto, např. kdyby dosáhl zapsání poznámky podle , ve znění pozdějších předpisů, a v návaznosti na to přerušení řízení podle spr. ř. (Tento postup je také popsán v již citované publikaci „Katastr nemovitostí po novele – praktická příručka“, Linde Praha, a. s., 1999, na str. 121.)

Otázka věcné správnosti rozhodnutí o povolení vkladu však je podstatná pro posouzení, zda je možné skutek kvalifikovat jako trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti také podle § 159 odst. 2 písm. b) tr. zák. z důvodu, že obviněný způsobil činem značnou škodu. V tomto ohledu musel Nejvyšší soud dovolání obviněného JUDr. P. D. přisvědčit.

Soudy považovaly za škodu cenu pozemků, ohledně nichž byly uzavřeny smlouvy mezi Pozemkovým fondem a obviněným Ing. J. K. Podle rozsudku Městského soudu v Praze byla škoda v této výši způsobena státu. Vrchní soud v Praze ve výroku o vině neuvedl, komu byla podle něj škoda způsobena.

Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit s tím, že soudy vyvodily závěr o tom, že obviněný JUDr. P. D. způsobil posuzovaným činem škodu ve výši rovnající se ceně pozemků, pouze z toho, že v řízení o povolení vkladu nedodržel ustanovení § 18 odst. 3 spr. ř. a neuvědomil o zahájení řízení Pozemkový fond jako účastníka řízení. Ze samotného porušení tohoto procesního ustanovení škoda vzniknout nemohla. Podkladem závěru o způsobení škody mohlo být pouze zjištění, že obviněný Ing. J. K. neměl na převedené pozemky nárok z hlediska hmotného práva, a to ve spojení se zjištěním, že povolení vkladu bylo věcně nesprávné v tom smyslu, že mu bránilo nesplnění některé z podmínek, které katastrální úřad posuzoval podle až g) , ve znění účinném v době činu, přičemž muselo jít o nesplnění takové podmínky, do které se promítala neoprávněnost převodu pozemků na obviněného Ing. J. K. z hlediska hmotného práva. Naznačená zjištění však žádný ze soudů neučinil.

V odůvodnění napadeného rozsudku Vrchní soud v Praze uvedl, že v důsledku posuzovaného jednání obviněný JUDr. P. D. nezjistil, že ohledně dvou z převáděných pozemků bylo nepravomocným rozsudkem Okresního soudu Praha západ ze dne 2. 2. 1999, sp. zn. , rozhodnuto, že jejich vlastníkem je K. k p. na S., tedy že je vedeno občanskoprávní řízení o určení vlastnictví. Z toho Vrchní soud v Praze dovodil, že tu byla okolnost bránící povolení vkladu vlastnického práva ve prospěch obviněného Ing. J. K.

K tomu je třeba dodat, že z probíhajícího občanskoprávního řízení nevyplývalo, že tu byl důvod pro to, aby návrh na povolení vkladu byl zamítnut podle , ve znění pozdějších předpisů. Katastrální úřad mohl nanejvýš zapsat do katastru nemovitostí poznámku podle cit. zákona a v návaznosti na to přerušit podle spr. ř. řízení o povolení vkladu, tudíž jen odložit rozhodnutí. Uvedenou úvahou Vrchního soudu v Praze nelze přesvědčivě zdůvodnit, že následkem jednání obviněného byla škoda.

Návrhy na povolení vkladu podané v roce 1998 byly zamítnuty s odůvodněním, že účastníci nebyli oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu, neboť smlouvy se týkaly pozemků, jejichž převodu podle tehdejšího názoru katastrálního úřadu bránilo ustanovení , ve znění pozdějších předpisů. Pokud obviněný v této otázce změnil právní názor a na podkladě nově, resp. opakovaně podaných návrhů vklad povolil, bylo nutné, aby se soudy s otázkou, zda posuzovaným jednáním obviněného byla způsobena škoda, vypořádaly tak, že měly posoudit věcnou správnost jeho změněného právního názoru. Protože se soudy věcí z tohoto hlediska nezabývaly a nezaujaly v tomto směru žádný postoj, nemá tu Nejvyšší soud co přezkoumávat, resp. nemůže v napadeném rozsudku přezkoumat odůvodněnost výroku o vině obviněného JUDr. P. D. ( tr. ř.). Vzhledem k tomu, že obviněný JUDr. P. D. v dovolání odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , považuje Nejvyšší soud za nutné upozornit, že v tomto rozhodnutí, publikovaném pod č. rozh. obč., nebyla řešena otázka, zda se citované ustanovení vztahuje na určitý majetek, ale otázka aktivní legitimace k podání žaloby na určení neplatnosti smlouvy o převodu majetku. V této věci byla žaloba na určení neplatnosti smlouvy zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace žalobce a neřešila se v ní otázka, zda se na majetek, o který šlo, vztahuje cit. zákona.

Alternativním zákonným znakem trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti, pokud je kvalifikován podle § 159 odst. 2 písm. b) tr. zák., je to, že pachatel způsobí činem „jiný zvlášť závažný následek“, tj. jiný než značnou škodu. Otázkou případného naplnění tohoto znaku se soudy nezabývaly.

Z toho, co bylo uvedeno v předchozích částech tohoto usnesení Nejvyššího soudu, je zřejmé, že výrok o vině obviněného JUDr. P. D. nemůže obstát, protože skutkový stav, tak jak ho zjistily soudy, nelze podřadit pod ustanovení § 159 odst. 2 písm. b) tr. zák., alespoň ne pod tu jeho část, v níž je jako zákonný znak trestného činu uvedeno způsobení (značné) škody. Napadený rozsudek je tedy rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důsledku toho nemůže obstát ani výrok o trestu, který byl uložen obviněnému JUDr. P. D.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného JUDr. P. D. zrušil ohledně tohoto obviněného napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a jako součást předcházejícího řízení zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze. Zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Nakonec Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc obviněného JUDr. P. D. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Praze odstraní vady vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu a znovu rozhodne.

Nad rámec rozhodnutí o dovolání obviněného JUDr. P. D. pokládá Nejvyšší soud za vhodné konstatovat, že proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal dovolání také obvinění Ing. J. K. a že o jeho dovolání bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. . Také ohledně tohoto obviněného byly rozsudky obou soudů zrušeny, včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí, a Městskému soudu v Praze bylo přikázáno věc tohoto obviněného v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. února 2006

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec