Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 1090/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení 183.125,73 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení, jehož se mu na její úkor dostalo plněním bez právního důvodu.

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 3. června 2003, č. j. -19, uložil žalovanému povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 183.125,73 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5% od 20. 10. 2001 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela dne 7. 10. 1997 s J. Ch. (manželkou žalovaného) smlouvu o zřízení a vedení termínovaného účtu a téhož dne J. Ch. zmocnila k disponování s prostředky na tomto účtu žalovaného, který plnou moc přijal. Dne 11. 5. 2001 J. Ch. plnou moc udělenou žalovanému k disponování s prostředky na tomto účtu odvolala a vyrozuměla o tom žalobkyni. Dne 8. 10. 2001 požádal žalovaný, aby mu ze zmíněného účtu byla vyplacena částka 4.938,- USD (tj. 183.125,73 Kč ) a žalobkyně mu tuto částku vyplatila přesto, že již nebyl oprávněn s vkladem disponovat. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu dovodil, že žalovaná částka představuje bezdůvodné obohacení, které žalovaný na úkor žalobkyně získal plněním bez právního důvodu, a uložil žalovanému povinnost toto obohacení žalobkyni podle (dále jen „“) vydat.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. března 2004, č. j. -49, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně aplikoval na dostatečně zjištěný skutkový stav správnou právní normu, kterou rovněž správně vyložil. Jako právně nevýznamnou hodnotil námitku žalovaného, že na předmětném bankovním účtu byly finanční prostředky, které pocházely z jeho příjmu a které náležely do společného jmění manželů; konstatoval, že podstatnou byla pouze skutečnost, že smlouvu o zřízení a vedení účtu uzavřela žalobkyně výlučně s manželkou žalovaného J. Ch. Stejně tak posoudil i odvolací námitku, v níž žalovaný s poukazem na argumentoval tím, že jednal v dobré víře, neboť manželka mu odvolání plné moci neoznámila. V souvislosti s touto argumentací odvolací soud zdůraznil, že pro právní posouzení věci je významné, že žalobkyně o odvolání plné moci věděla. Důvodnou neshledal ani námitku, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. Uvedl, že rozpor s dobrými mravy nelze dovozovat pouze z toho, že k vyplacení finančních prostředků žalovanému došlo v důsledku omylu žalobkyně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem, že plnění žalobkyně v jeho prospěch je plněním bez právního důvodu ve smyslu ustanovení . Výběr peněz totiž učinil v dobré víře, že je k tomu podle plné moci udělené mu J. Ch. oprávněn (manželka mu odvolání plné moci neoznámila) a podle má jeho právní úkon účinky, jako kdyby plná moc ještě trvala. Pro případ, že by dovolací soud nepřisvědčil tomuto názoru, namítá, že výkon práva žalobkyně by měl být posouzen jako odporující dobrým mravům s přihlédnutím ke zjištění, že předmětnou částku vybral v dobré víře, že je k tomu nadále oprávněn, tato částka mu byla vyplacena v důsledku pochybení žalobkyně, přičemž finanční prostředky na účtu byly součástí společného jmění žalovaného a jeho manželky. Jeho současná finanční situace žalovaného je špatná, s předmětnou částkou již nedisponuje, neboť ji svěřil osobě, která ji zpronevěřila. Ze všech uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle článku II. bodu 3. , obsahujícího přechodná ustanovení k novele provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání postupováno podle ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „“).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (, a 4 ) se dovolací soud nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze podle ustanovení napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení , neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci. Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení , jehož se ostatně žalovaný výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci samé určující význam, tedy že nešlo jen o otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce ( ), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle nebo nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).

Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalovaný získal na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu. Správnost tohoto posouzení žalovaný v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle - dovolávaje se přitom - zpochybnil tvrzením, že plnění žalobkyně v jeho prospěch nelze právně kvalifikovat jako plnění bez právního důvodu, neboť J. Ch. mu odvolání plné moci neoznámila a on tak jednal v dobré víře, že je k výběru peněz oprávněn.

Otázka aplikace nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které by dosud nebyly řešeny, a dovolací soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu uvedeného v a jeho obsahového vymezení rozporným s hmotným právem.

Ustanovení vyjadřuje zásadu občanského práva ČR, že se totiž nikdo nemá bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je chápáno jako závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání toho, oč se povinný obohatil. Bezdůvodné obohacení je vyjádřeno i jako předmět, jehož se závazek z bezdůvodného obohacení týká, tedy jako majetkový prospěch získaný plněním jednak bez právního důvodu, dále z plnění na základě neplatného právního úkonu (absolutně i relativně), také plněním z právního důvodu, který odpadl, a majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktivit nebo snížením jeho pasív.

V posuzovaném případě plnila žalobkyně žalovanému částku 4.938,- USD (tj. 183.125,73 Kč ), aniž k tomu měla jakýkoli právní důvod, neboť žalovaný nebyl účastníkem vkladového vztahu, jímž se rozumí smluvní závazkový vztah, který vzniká na základě smlouvy mezi osobou, která vklad ukládá a peněžním ústavem, který vklad přijímá, přičemž k dispozici s vkladem na účtu ho již neopravňovala ani plná moc udělená mu vkladatelkou J. Ch. (tato plná moc byla v době výběru již vkladatelkou písemně odvolána). Závěr odvolacího soudu, že žalovaný získal na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu je tudíž v souladu s hmotným právem i ustálenou rozhodovací praxí soudů. Odkaz žalovaného na ustanovení je nepřiléhavý, neboť nemůže nic na uvedeném závěru odvolacího soudu změnit. Z tohoto ustanovení sice vyplývá, že odvolal-li plnou moc zmocnitel, avšak toto odvolání není zmocněnci známo (bylo-li odvolání plné moci zmocněnci známo či nikoliv, musí soud vždy posoudit podle okolností konkrétního případu), pak právní úkony dále činěné zmocněncem mají stejné právní účinky, jako kdyby plná moc trvala. To však neplatí vůči třetímu subjektu, který o odvolání plné moci věděl anebo vědět musel. V dané věci není pochyb o tom (a žalovaný to ostatně ani nenamítá), že žalobkyně o odvolání plné moci věděla (tato skutečnost jí byla zmocnitelkou J. Ch. písemně oznámena ještě před výběrem částky 4.938,- USD), takže právní úkon činěný žalovaným (zmocněncem) po odvolání plné moci nemohl mít stejné právní účinky, jako kdyby plná moc trvala.

V rámci způsobilého dovolacího důvodu ( ) zpochybnil žalovaný rovněž správnost úvah odvolacího soudu o aplikovatelnosti ustanovení na daný případ a otevřel tak dovolacímu přezkumu rovněž otázku, zda požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vůči němu není na místě kvalifikovat jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Jak již bylo výše konstatováno, pojem zásadního významu po právní stránce je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného kontextu soudní praxe (tzn. zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů). Řešení právní otázky aplikovatelnosti ustanovení však postrádá shora zmiňovaný významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť se týká pouze konkrétního individualizovaného případu. Zda výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů není v rozporu s dobrými mravy, je totiž třeba posoudit v každém případě individuálně s ohledem na všechny zvláštnosti daného případu; závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Předchozí soudní rozhodnutí mohou být jen určitým vodítkem při rozhodování soudu v jiné, konkrétními okolnostmi determinované věci. Dovolací soud se navíc již opakovaně k výkladu pojmu „dobré mravy“ vyslovil a posouzení otázky dobrých mravů odvolacím soudem nikterak neodporuje . Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí proto nemůže být dán ani řešením právní otázky v rozporu s hmotným právem.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odovlacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto neshledal rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným a dovolání není podle ustanovení přípustné; dovolacímu soudu nezbylo, než je podle ustanovení a odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za situace, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni v souvislosti s tímto řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 14. února 2006

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu