Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1455/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 30. 5. 2003 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru „k 01. 06. 2003 z organizačních změn, podle , písm. c) “, neboť usnesením zastupitelstva města K. č. 43 ze dne 5. 5. 2003 byla zrušena příspěvková organizace Ústav sociálních služeb města K. k 31. 5. 2003 a zároveň bylo zrušeno žalobkyní zastávané místo „ekonoma – mzdové účetní ÚSS“.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že výpověď daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 30. května 2003 je neplatná, a aby žalovanému bylo uloženo „poskytnout jí náhradu mzdy ode dne, kdy žalobkyně oznámila žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, do doby, kdy jí umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru“. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že ve výpovědi z pracovního poměru uvedený důvod nebyl ve skutečnosti naplněn. Žalobkyně podle pokynů zaměstnavatele (žalovaného) konala svou práci sjednanou v pracovní smlouvě ve stejném rozsahu i po 31. květnu 2003, a to až do 31. srpna 2003. Výpověď navíc vykazuje celou řadu dalších pochybení; nebyla projednána s příslušným odborovým orgánem, chybí informace o výpovědní době a odstupném.

Usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. 3. 2004, č.j. -56, bylo řízení „o části nároku, ve které se žalobkyně domáhala na žalovaném poskytnutí náhrady mzdy ode dne, kdy mu oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání“, vyloučeno k samostatnému řízení.

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 5. 2. 2004 (správně 10. 2. 2004), č.j. -54, ve znění usnesení ze dne 26. 4. 2004, č.j. -66, určil, že „výpověď ze dne 30. 5. 2003 daná žalobkyni Ústavem Sociálních služeb Města K.“ je neplatná, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 10.222,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky. V řízení měl za prokázáno, že ve vztahu k žalobkyni byla zaměstnavatelem až do 31. 5. 2003 příspěvková organizace „ÚSS K.“, jejímž ředitelem a „statutárem“ byl J. K., který, jak uvedl ve své výpovědi před soudem, žádné písemné ani jiné rozhodnutí, kterým by bylo rušeno pracovní místo „ekonoma – mzdové účetní“, nevydal. Za rozhodnutí zaměstnavatele žalobkyně ve smyslu § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce nelze podle názoru soudu prvního stupně považovat ani rozhodnutí rady města K.; město K. nebylo až do 31. 5. 2003 zaměstnavatelem žalobkyně a v rozhodnutí rady města se uvádí, že výpověď obdrží účetní až ke dni 1. 6. 2003, přičemž žalobkyni byla výpověď doručena dne 30. 5. 2003. Jelikož nebyly splněny zákonné předpoklady, za kterých může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď, a žalobkyně podala žalobu ve lhůtě uvedené v ustanovení § 64 zák. práce, žalobě vyhověl.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 11. 2004, č.j. -81, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 6.128,50 Kč do rukou advokátky. Ztotožnil se se závěrem, že zaměstnavatel žalobkyně, jímž byl ke dni výpovědi z pracovního poměru Ústav sociálních služeb města K., před tímto úkonem neučinil žádné rozhodnutí o organizační změně, v důsledku kterého by se žalobkyně stala nadbytečnou. Tímto rozhodnutím nebylo usnesení zastupitelstva či rady města K., neboť město K. vstoupilo do práv a povinností zaměstnavatele žalobkyně až ode dne 1. 6. 2003. Z výslechu svědka J. K. ani výkladem projevu jeho vůle (§ 240 odst. 3 zák. práce) obsaženého v předmětné výpovědi nelze dovodit úmysl rozhodnout o organizační změně. Protože soud prvního stupně správně posoudil i dodržení dvouměsíční prekluzivní lhůty k uplatnění neplatnosti výpovědi ve smyslu § 64 zák.práce, jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný s odvoláním na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, č.j. -48, a „právní názory, zejména rozhodnutí NS ČR a “, dovozuje, že právní předchůdce žalovaného (Ústav sociálních služeb města K.) na základě rozhodnutí organizace, která jej řídila (města K.), vydal organizační opatření, kterým zrušil místo „ekonoma – mzdové účetní“, a s tímto opatřením seznámil žalobkyni ve výpovědi z pracovního poměru, kterou jí doručil dne 30. 5. 2003. Přípustnost dovolání dovozoval z toho, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s judikaturou a hmotným právem. Navrhl, aby rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí.

Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto, neboť dovolatel z citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR dovozuje závěry, jež z nich nevyplývají.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. ], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. ]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení a (srov. ). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Žalovaný – jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. ) – právní posouzení věci odvolacím soudem nezpochybňuje a v dovolání žádnou právní otázku, pro kterou by rozsudek odvolacího soudu měl mít po právní stránce zásadní význam, neoznačuje. Námitky žalovaného, že jeho právní předchůdce (Ústav sociálních služeb města K.) vydal organizační opatření, kterým zrušil místo ekonoma – mzdové účetní, nepředstavují polemiku s právním posouzením věci, ale kritiku skutkových zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, tedy uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení Podstatou námitek žalovaného v tomto směru je nesouhlas s tím, jak soudy vyhodnotily provedené důkazy, zejména obsah výpovědi z pracovního poměru ze dne 30. 5. 2003 a výpověď svědka J. K. Z uvedeného vyplývá, že nesouhlasí s výsledky dokazování a s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakému skutkovému závěru dospěl. Dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, na kterých pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení ; z jiných, než v dovolání uplatněných důvodů, dovolací soud nemůže dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumávat.

Protože dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobkyni náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 1.250,- Kč [srov. , , , , ve znění , č. a č. ] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. ve znění a č. , č. a č. ), tedy celkem 1.325,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty (19%), kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu (srov. , o dani z přidané hodnoty), tedy částka (po zaokrouhlení) 252,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp.zn. , který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení věty první, a uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradil; ve smyslu ustanovení je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. února 2006

JUDr. Mojmír Putna, v.r.

předseda senátu