Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1179/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně V. J., jako právní nástupkyně po J. J., zastoupené advokátkou, proti žalovanému B., a.s., o odškodnění pracovního úrazu, za účasti K., p., a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp.zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16.prosince 2004 č.j. -277, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně (její zemřelý manžel J. J.) se domáhala (žalobu změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí žalovaný zaplatil náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.5.1998 do 9.2.2003. Žaloba byla odůvodněna zejména tím, že J. J. utrpěl dne 8.1.1993 pracovní úraz; jeho nároky byly řádně odškodňovány až do dubna 1998, avšak počínaje měsícem květnem 1998 žalovaný začal žalobci vyplácenou náhradu za ztrátu na výdělku krátit o 75% minimální mzdy, a počínaje náhradou za ztrátu na výdělku za měsíc září 1998 žalovaný vyplácení této náhrady zcela zastavil.

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 18.1.2000 č.j. -83 připustil navrženou změnu žaloby, žalobě vyhověl, žalovanému uložil, aby zaplatil České republice na účet Okresního soudu v Trutnově soudní poplatek ve výši 14.952,- Kč, a žalovanému a vedlejšímu účastníku uložil povinnost „společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady řízení 37.650,- Kč k rukám zástupce žalobce“. Ve věci samé dospěl k závěru, že „bylo prokázáno, že žalovaný utrpěl pracovní úraz, jehož následky přetrvávají a žalobce omezují v pracovní způsobilosti, v jeho uplatnění na trhu práce“.

K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18.1.2001 č.j. -118 rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku, jímž byla připuštěna změna žaloby) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zdůraznil, že pro posouzení otázky, v jakém rozsahu náhrada za ztrátu na výdělku náleží po odejmutí plného invalidního důchodu a přiznání částečného invalidního důchodu, je rozhodné, „zda následky pracovního úrazu omezují pracovní způsobilost poškozeného v jeho uplatnění na trhu práce i nadále ve stejném rozsahu“, či nikoliv. Poukázal na skutečnost, že v souvislosti s úrazem žalobce ze dne 8.1.1993 žalovaný dobrovolně poskytoval náhradu za ztrátu na výdělku a že v odvolacím řízení „vznesl námitku, podle níž zdravotní stav žalobce, který jej na trhu práce znevýhodňuje, se změnil tak, že již není důsledkem jeho pracovního úrazu“. Vzhledem k tomu, že v tomto směru doposud důkazní řízení vedeno nebylo, odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby v tomto směru dokazování doplnil.

Okresní soud v Trutnově (poté, co usnesením ze dne 3.9.2003 č.j. -238 ve smyslu ustanovení rozhodl, že „v řízení se pokračuje na straně žalobce s Věrou Javůrkovou“) rozsudkem ze dne 4.3.2004 č.j. -259 připustil změnu žaloby a žalobu zamítl, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově soudní poplatek z odvolání ve výši 14.952,- Kč, že žalobkyně je povinna „nahradit ČR na účet Okresního soudu v Trutnově zaplacené znalečné 7.884,50 Kč“ a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že „omezení p. Javůrka na trhu práce v době od roku 1998 nebyla způsobena důsledky úrazu ze dne 8.1.1993“, a že „po 8.1.1993 nastaly změny ve zdravotním stavu p. J. (degenerativní změny v oblasti pohybového aparátu), které způsobily jeho další omezení na trhu práce, a to již vedle chorob, kterými k 8.1.1993 trpěl“. Soud prvního stupně „má tedy za prokázané, že u p. Javůrka došlo k takovým změnám zdravotního stavu, které umožňují použití zák. práce“, a že „u p. J. docházelo ke ztrátě na výdělku v důsledku zdravotních omezení, které nemají původ v úrazu p. J. ze dne 8.1.1993“. Na základě těchto skutečností soud prvního stupně uzavřel, že „tak není dána příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a pracovním úrazem“.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16.12.2004 č.j. -277 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil „s tím upřesněním, že za období od 15.6.1998 do 13.7.1998 se zamítá pouze návrh o zaplacení úroků z prodlení ve výši 26 % z částky 1.586,- Kč“, potvrdil rovněž tento rozsudek ve výroku o nákladech řízení, ve výroku o nákladech řízení státu změnil rozsudek soud prvního stupně tak, že se České republice nepřiznání právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve věci samé vycházel z toho, že „nárok poškozeného na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti byl uspokojen plněním organizace na základě dohody (která nemusí být písemná, neboť se nejedená o dohodu o úpravě sporných nároků dle § 259 zák. práce) a vzhledem k tomu, že již nelze zkoumat splnění předpokladů odpovědnosti dané ustanovením § 190 odst. 1 zák. práce, ale poškozený i zaměstnavatel se mohl domáhat změny v úpravě svých práv a povinností, jestliže se podstatně změní poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše nároku za ztrátu na výdělku podle § 202 odst. 1 zák. práce“. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že poškozenému byl od 22.10.1997 odňat plný invalidní důchod a byl mu přiznám pouze částečný invalidní důchod, že ze znaleckého posudku vyplývá, že postupem doby od roku 1997 u něho došlo k „pozvolnému rozvoji celkových degenerativních změn v oblasti pohybového aparátu - rameních, koleních kloubů aj., které však nejsou v příčinné souvislosti z následku úrazu“, a že „v době od 22.10.1997 do 9.2.2003 nebyl poškozený schopen jakéhokoliv soustavného zaměstnání, přičemž pracovní úraz na této ztrátě pracovního potenciálu nebyl příčinou hlavní důležitou a podstatnou“. Na základě toho odvolací soud tedy uzavřel, že „v období od 22.10.1997 do 9.2.2003 nebyl poškozený schopen jakékoliv výdělečné činnosti v důsledku zhoršení jeho zdravotního stavu z tzv. obecných zdravotních příčin, resp. nebyl by schopen žádné výdělečné činnosti, ani kdyby pracovní úraz neutrpěl, neboť ztráta pracovního potenciálu poškozeného pro následky pracovního úrazu je podle znaleckého posudku maximálně do 20%“. Vzhledem k tomu odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že „poměry poškozeného se ve smyslu § 202 odst. 1 zák. práce podstatně změnily a že v důsledku této změny zanikla povinnost žalovaného hradit mu náhradu za ztrátu na výdělku“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , z důvodu uvedeného v ustanovení Přisvědčila názoru odvolacího soudu potud, že jejímu manželovi J. J. vznikl ve vztahu k žalovanému nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a že otázka odpovědnosti zaměstnavatele za škodu byla mezi účastníky vyřešena dohodou. Podle názoru žalobkyně však v řízení nebylo prokázáno, že na straně poškozeného došlo ke změně poměrů ve smyslu ustanovení zák. práce. Za změnu poměrů ve smyslu uvedeného ustanovení nelze považovat skutečnost, že žalobce již v době před pracovním úrazem trpěl nemocí z povolání, která vznikla v jeho předchozím pracovním poměru, neboť následky nemoci z povolání se promítly již do výše výdělku poškozeného před vznikem škody. Odvolací soud proto podle názoru žalobkyně dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci právě v důsledku toho, že se „nezabýval skutečností, že a nakolik žalovaný trpěl nemocí z povolání a obecnými onemocněními již před tím, než se mu stal pracovní úraz“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný uvedl, že skutečnosti uváděné v dovolání žalobkyně namítala již v řízení před soudy obou stupňů. Z provedených důkazů však vyplývá, že došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce, neboť zdravotní stav poškozeného se zhoršil natolik, že nebyl schopen jakékoliv výdělečné činnosti, „když ztráta pracovního potenciálu byla pro následky pracovního úrazu maximálně do 20%.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné, může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení Přípustnost dovolání podle ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Odvolací soud v posuzovaném případě řešil právní otázku, jaké důsledky pro další trvání nároku na náhradu za ztrátu na výdělku poskytované z důvodu následků pracovního úrazu ve smyslu ustanovení § 195 zák. práce představuje skutečnost, že se zdravotní stav poškozeného zaměstnance později zhorší „z tzv. obecných příčin“ natolik, že sám o sobě snižuje nebo podstatně omezuje způsobilost zaměstnance k soustavné výdělečné činnosti. Výklad otázky, zda tato skutečnost představuje podstatnou změnu poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce, se v judikatuře soudů již v minulosti ustálil. Ustálená soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem poškozeného a jež samy o sobě vylučují jakoukoliv výdělečnou činnost, znamenají podstatnou změnu poměrů poškozeného (ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce), v důsledku níž se zaměstnavatel může úspěšně domáhat zrušení své povinnosti platit poškozenému náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (srov. Závěry býv. Nejvyššího soudu SSR ve věcech odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání ze dne 19. 6. 1980 sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1980, pod č. 28). Stejná východiska byla určující pro závěr, že změny v úpravě svých povinností ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce se může zaměstnavatel úspěšně domáhat nejen v případě onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu poškozeného zaměstnance, jež nejsou v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem (jeho následky) a jež samy o sobě vylučují jakoukoliv výdělečnou činnost, ale i tehdy, jestliže tato onemocnění (zhoršení zdravotního stavu) sice nemají za následek úplnou ztrátu pracovní způsobilosti poškozeného, ale znemožňují mu výkon práce, kterou konal před vznikem škody a která byla určující pro zjištění průměrného výdělku před vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.3.2002 sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2003 pod č. 47). Je totiž třeba mít na zřeteli, že - jak dále zdůrazňuje ustálená judikatura - ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla snížena (omezena) nebo zanikla následkem pracovního úrazu, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 1999 sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2000, pod č. 35), a že zaměstnavatel nemůže odpovídat za ztrátu na výdělku, která by byla vznikla (ať již z důvodu obecných onemocnění, anebo pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí v případě omezené pracovní způsobilosti), i kdyby následků pracovního úrazu nebylo.

Se zřetelem k uvedenému právnímu názoru tedy nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho závěr, že náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve smyslu ustanovení § 195 zák. práce nebylo možné žalobkyni (jejímu manželovi) poskytovat, neboť na rozdíl od stavu v době přiznání náhrady za ztrátu na výdělku se „v průběhu doby“ zdravotní stav jejího manžela změnil natolik, že v období od 1.5.1998 do 9.2.2003 (za které náhradu za ztrátu na výdělku požaduje) „nebyl schopen poškozený jakékoliv výdělečné činnosti v důsledku zhoršení jeho zdravotního stavu z tzv. obecných příčin, ani kdyby pracovní úraz neutrpěl“. Jestliže odvolací soud při rozhodování o opodstatněnosti nároku zjistil, že na straně žalobkyně (jejího manžela) došlo k podstatné změně poměrů proto, že jeho způsobilost vykonávat soustavnou výdělečnou činnost zanikla v důsledku závažných onemocnění, za něž žalovaný nenese odpovědnost (žalovaný nese odpovědnost ve smyslu ustanovení § 190 zák. práce jen za škodu vzniklou následkem pracovního úrazu, a nikoliv následkem „obecných onemocnění“, anebo případnými následky nemoci z povolání, za kterou nese odpovědnost dřívější zaměstnavatel), nelze mu důvodně vytýkat, že řešil otázku změny poměrů na straně žalobkyně (jejího manžela) v rozporu s hmotným právem. Ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou soudů a dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. věty první, , , neboť žalobkyně nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. února 2006

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu