Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1582/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Ing. V. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) Š. V. a 2) D. P., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti nájemní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. ledna 2005, č. j. -75, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. ledna 2005, č. j. -75, potvrdil rozsudek ze dne 22. června 2004, č. j. -61, jímž Okresní soud v Teplicích (soud prvního stupně) zamítl žalobu o určení neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené dne 1. prosince 1999 mezi Š. V. a D. P. a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že žalobce a druhá žalovaná mají ve společném jmění manželů dům čp. 3158 v ulici N. v T. (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), že manželství žalobce a druhé žalované bylo pravomocně rozvedeno ke dni 8. ledna 2002, že dne 1. prosince 1999 (za trvání manželství žalobce a druhé žalované) byla (pouze) mezi žalovanými uzavřena nájemní smlouva, jejímž předmětem byl prostor v suterénu předmětného domu sestávající z jedné místnosti a sociálního zařízení (dále jen „nájemní smlouva“), že podle nájemní smlouvy šlo o nájemní poměr na dobu neurčitou s dvouměsíční výpovědní lhůtou za nájemné v částce 2.000,- Kč měsíčně a že první žalovaná uvedené prostory dosud užívá. Dále zjistily, že již v minulosti, konkrétně dne 16. srpna 1999, byla „uzavřena nájemní smlouva bez podpisu žalobce“, že v této nájemní smlouvě byli jako pronajímatelé označeni žalobce a druhá žalovaná a jako nájemci první žalovaná a J. R., že předmětem nájmu byly v tomto případě suterénní prostory předmětného domu sestávající z pěti místností, sociálního zařízení, chodby, šatny a přístupu ke kotelně, a dále jedna místnost v patře domu, a že v tomto případě šlo o nájemní poměr na dobu určitou v trvání jednoho roku ode dne účinnosti smlouvy. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), a to proto, že v daném případě lze – podle názoru obou soudů – žalovat na splnění povinnosti podle , přičemž v rámci řízení o splnění povinnosti by se jako předběžná řešila rovněž otázka platnosti nájemní smlouvy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedl, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu „je dán a že bez tohoto určení je ohroženo jeho užívací právo k nemovitosti a zároveň se jeho postavení stává značně nejistým“. Současně zdůraznil, že „naléhavý právní zájem na určení je dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak právně dalším žalobám na plnění“. Dále uvedl, že „1. žalovaná užívá i vlastnictví žalobce bez jeho souhlasu a činí rovněž bez jeho souhlasu stavební zásahy do nemovitosti, aniž by se mohl proti tomu bránit“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. ledna 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ( ), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno na právním závěru, že naléhavý právní zájem na určení (ve smyslu ) není dán tehdy, lze-li v konkrétním případě žalovat na splnění povinnosti podle , přičemž v tomto řízení by se otázka platnosti nájemní smlouvy řešila jako otázka předběžná. Tento právní závěr, jehož správnost byla dovoláním napadena, by proto mohl činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.

Ustálená soudní praxe dovodila, že existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle (a proto i v konkrétním případě tvrdit a dokazovat skutečnosti, z nichž jeho existence vyplývá) je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Žalobce má naléhavý právní zájem na žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Ke vzniku žalobcova právního zájmu na určení stačí takové chování žalovaného, které nasvědčuje jeho úmyslu porušit právo žalobce nebo způsobit mu újmu na jeho právním postavení. Určovací žaloba je tedy prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Naopak podmínka naléhavého právního zájmu nebude splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu. Jestliže soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Tyto teze mají oporu např. již v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971, sp. zn. , uveřejněném pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, od něhož soudní praxe odklon nezaznamenala, dále v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1993, sp. zn. , uveřejněném pod č. 11 v sešitu č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, či v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 1997, sp. zn. , a ze dne 27. března 1997, sp. zn. , uveřejněných pod č. 20 a 21 v sešitu č. 3 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura. Lze však dále poukázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. června 1995, sp. zn. , uveřejněný pod č. 35 ve svazku 3, ročník 1995 – I. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky.

V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že uvedené závěry neplatí bezvýhradně a že prokáže-li žalobce, že má naléhavý právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní vztah, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze určovací žalobu pokládat jen tam, kde neslouží potřebám praktického života, tudíž tam, kde spor mezi účastníky řízení neodstraňuje a naopak vede k dalšímu (zbytečnému) množení sporů mezi nimi. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle (srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. , a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 51 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).

Soudní praxe je jednotná rovněž v názoru, že má-li právní otázka, o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 1996, sp. zn. , uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 5/1996 na straně 113, a dále již výše citované R 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V projednávané věci vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že předmětný dům je ve společném jmění žalobce a druhé žalované, že manželství žalobce a druhé žalované bylo pravomocně rozvedeno ke dni 8. ledna 2002, že 1. prosince 1999 byla (pouze) mezi žalovanými uzavřena nájemní smlouva, jejímž předmětem byl prostor v suterénu předmětného domu sestávající z jedné místnosti a sociálního zařízení, že podle nájemní smlouvy šlo o nájemní poměr na dobu neurčitou s dvouměsíční výpovědní lhůtou za nájemné v částce 2.000,- Kč měsíčně a že druhá žalovaná uvedený prostor stále užívá. Lze konstatovat, že odvolací soud se od ustálené judikatury neodchýlil, jestliže na uvedeném skutkovém základě dovodil, že na žádaném určení neplatnosti nájemní smlouvy nemá žalobce naléhavý právní zájem ve smyslu proto, že má za této situace k dispozici žalobu na splnění povinnosti podle a že otázka platnosti nájemní smlouvy by se řešila jako otázka předběžná až v řízení o žalobě na splnění povinnosti; jeho rozhodnutí je výrazem standardní soudní praxe.

Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle věty první a odmítl.

Žalobce z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobci právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ( věta první, , a ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2.února 2006

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu