Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 19/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 9. 2002, č.j. -96, zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 23, sestávajícímu ze dvou pokojů, kuchyňského koutu a příslušenství, nacházejícímu se ve 3. podlaží domu č.p. 741 v B., S. 3 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), určil žalobkyni výlučnou nájemkyní bytu a členkou družstva a žalovanému uložil byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 26. 5. 2004, č.j. -120, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že manželství účastníků, uzavřené dne 26. 6. 1999 bylo ke dni 30. 8. 2001 pravomocně rozvedeno, že jejich manželství zůstalo bezdětné, že dohodou ze dne 28. 7. 1999 převedli rodiče žalobkyně na účastníky členská práva a povinnosti v SBD P., že dne 25. 8. 1999 uzavřeli účastníci s tímto družstvem smlouvu o nájmu předmětného bytu, že členský podíl v družstvu uhradili zčásti rodiče žalobkyně (350.000,- Kč) a zčásti žalovaný (300.000,- Kč), že se účastníci po rozvodu manželství o dalším užívání bytu nedohodli, že v září 2001 se žalobce z bytu odstěhoval (vzal si veškeré svoje věci, demontoval kuchyňskou linku, vypnul vodu a přívod plynu) a zdržuje se u své přítelkyně v T., že byt se nachází v blízkosti bytu rodičů žalobkyně, v prostředí, kde vyrůstala a k němuž má citový vztah, že žalobkyně pracuje v B. a že žalovaný má podnikatelské aktivity na území celé republiky. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že jsou dány podmínky pro zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu ve smyslu ustanovení § 705 obč.zák. Při rozhodnutí o dalším nájmu bytu přihlédl (ve shodě se soudem prvního stupně) k okolnosti, že pronajímatel se k osobě dalšího nájemce bytu nevyjádřil, k zásluhám o získání bytu, které spatřoval ve větší míře na straně žalobkyně, neboť i když se oba účastníci podíleli rovným dílem na úhradě členského podílu, získali byt jen díky převodu členských práv a povinností ze strany rodičů žalobkyně. Dále přihlédl k hledisku účelného využití bytu, které zohlednil ve prospěch žalobkyně, neboť byt užívá a pracuje v místě, kde se nachází, zatímco z chování žalovaného nevyplývá, že by měl zájem v bytě setrvat. Odvolací soud se rovněž vypořádal s námitkou žalovaného, že jednal v jeho nepřítomnosti, a neshledal ji důvodnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a je v rozporu s hmotným právem. Uvádí, že v daném případě měly soud rozhodovat podle ustálené praxe, tj. zohlednit „výhodné využití bytového prostoru“ s přihlédnutím k tomu, že má vážnou známost, zatímco žalobkyně žije sama, a okolnost, že oba účastníci vykonávají práci v „teritoriu města B.“. Dovolatel má za to, že soudy nesprávně hodnotily podíl žalobkyně na získání bytu, a poukazuje na to, že v její prospěch nelze zohlednit finanční podíl jejích rodičů, jakož i na to, že původně měla být členská práva a povinnosti převedena toliko na něho, o čemž svědčí smlouva o budoucí smlouvě o převodu členských práv a povinností, kterou uzavřel s otcem žalobkyně. Namítá, že soud měl přihlížet k ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. a vzít v úvahu, že žalobkyně jednala v rozporu s dobrými mravy, neboť jako první začala postupně vystěhovávat byt, znemožňuje mu do něho přístup, a to i po rozvodu. Poukazuje rovněž na to, že soudy nezohlednily otázku vypořádání členského podílu, ačkoliv se zrušením společného nájmu souvisí a žalobkyně s ním odmítla o jeho nabídce jednat, ani se nezabývaly účelovostí jednání žalobkyně a jeho protiprávností. Dovozuje dále, že soudy porušily „Základní u práv a svobod“, když mu znemožnily účast u jednání. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 26. května 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou , (dále opět jen „ “).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c)

Ustanovení přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle , z něhož ji dovozuje dovolatel.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci řešil soud pro rozhodnutí podstatnou právní otázku vymezení hledisek pro určení dalšího nájemce bytu podle ustanovení § 705 odst. 3 obč.zák., došlo-li ke zrušení práva společného nájmu družstevního bytu manžely.

Výklad uvedeného ustanovení se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil. Soudní praxe (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999) je jednotná v tom, že ustanovení § 705 odst. 3 obč.zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle zákonných hledisek (zájem nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele) soudy - ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí - podle okolností konkrétního případu přihlížejí jako k dalším právně významným hlediskům zejména k sociálním a majetkovým poměrům účastníků, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu, apod.

Zákonem výslovně určená hlediska nejsou v dané věci využitelná, neboť účastníci nemají nezletilé děti a pronajímatel ponechal rozhodnutí o dalším nájmu na úvaze soudu. Odvolací soud se proto zabýval dalšími hledisky, které byly v řízení namítány, jako jsou zásluhy účastníků na získání bytu a hledisko účelného využití bytu. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se při svém rozhodování podle § 705 odst. 1 věty druhé a odst. 3 obč.zák. vypořádal s hledisky přicházejícími v úvahu v dané věci a jeho rozhodnutí je v tomto směru výrazem ustálené soudní praxe. Z toho, jak se obecně správná východiska užitá odvolacím soudem prosadila v konkrétní věci (tedy které ze zkoumaných hledisek měl soud v daném případě – se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu – za převažující), nelze usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2002, sp.zn. , uveřejněné pod C 1357 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19). Pro úplnost je třeba k námitkám dovolatele uvést, že na vydávání konstitutivních rozhodnutí – jímž rozhodnutí vydané v řízení podle § 705 odst. 2 a 3 obč.zák. nepochybně je – nelze aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp.zn. , uveřejněné pod č. 184 v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, Praha, ASPI Publishing, 2003).

Pokud pak dovolatel namítá, že odvolací soud jednal v jeho nepřítomnosti, je třeba poukázat na to, že k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle , nezakládají. Ostatně odvolací soud se s touto námitkou vypořádal a v tomto směru lze odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči žalovanému.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. února 2006

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu