Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2656/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Stavebního bytového družstva ve F., zastoupeného advokátkou, proti žalované H. H., jako právní nástupkyni původního žalovaného R. P., o vyklizení družstevního bytu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. , o dovolání původního žalovaného R. P. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. července 2004, č. j. -96, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se proti původnímu žalovanému R. P. (dále jen „původní žalovaný“) domáhal vyklizení „družstevního bytu č. 16, v 6. podlaží v domu čp. 469, ul. M. ve F., o velikosti kuchyň a čtyři místnosti s příslušenstvím“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Žalobu odůvodnil tvrzením, že původní žalovaný bydlí v předmětném bytě přes to, že v důsledku zániku členství ve Stavebním bytovém družstvu ve F. (dále jen „družstvo“), ke dni 27. prosince 1994 zanikl i jeho nájem bytu.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. července 2004, č. j. -96, potvrdil rozsudek (v pořadí druhý) Okresního soudu ve Frýdku-Místku (soudu prvního stupně) ze dne 18. února 2004, č. j. -74, jímž byla – stejně jako v předchozím rozsudku ze dne 7. prosince 2001, č. j. -25, zrušeném usnesením odvolacího soudu ze dne 14. května 2002, č. j. -48 – původnímu žalovanému uložena povinnost vyklidit předmětný byt do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že přípisem družstva ze dne 27. června 1994 byla původnímu žalovanému (členu družstva a nájemci předmětného bytu) udělena výstraha z důvodu dluhu na nájemném, že rozhodnutím představenstva družstva ze dne 5. září 1994 (dále jen „rozhodnutí ze dne 5. září 1994“) byl původní žalovaný vyloučen z družstva s odůvodněním, že ke dni 31. května 1994 dlužil na úhradách za užívání bytu částku 12.929,- Kč, že rozhodnutí ze dne 5. září 1994 mu bylo doručováno poštou jako doporučená zásilka do vlastních rukou, že na doručence od této zásilky je vyznačeno datum doručení zásilky 12. září (1994), podpis příjemce „P.“ a otisk úředního razítka pošty s datem 12. září 1994, že proti rozhodnutí ze dne 5. září 1994 podal původní žalovaný dne 16. září 1994 písemné odvolání, že shromáždění delegátů na schůzi konané dne 29. listopadu 1994 odvolání původního žalovaného nevyhovělo, že rozhodnutí shromáždění delegátů družstva opatřené datem 19. prosince 1994 (dále jen „rozhodnutí o odvolání“) bylo původnímu žalovanému doručováno poštou jako doporučená zásilka do vlastních rukou, že doručenka od této zásilky je opatřena podpisem příjemce „P.“, je na ní jako datum převzetí zásilky propisovací tužkou vyznačeno datum 27. prosince (1994), nad podpisem příjemce se nachází otisk datového razítka s datem 11. ledna 1995, doručenka obsahuje údaj o uložení zásilky u pošty dne 20. prosince (1994) a je na ní otisk úředního razítka pošty s datem 27. prosince 1994. Soudy obou stupňů pak učinily skutkový závěr, že rozhodnutí o odvolání bylo původnímu žalovanému doručeno dne 27. prosince 1994. Na tomto skutkovém základě oba soudy dovodily, že rozhodnutí o odvolání bylo původnímu žalovanému doručeno do vlastních rukou (dne 27. prosince 1994), že jeho členství v družstvu zaniklo dne 27. prosince 1994, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí o odvolání, a že tímto dnem mu zanikl rovněž nájem bytu ( , , ve znění platném v době vyloučení původního žalovaného z družstva – dále jen „obč. zák.“), a uzavřely, že od této doby užíval původní žalovaný předmětný byt bez právního důvodu. Proto žalobě na vyklizení vyhověly; vyklizovací povinnost původního žalovaného však podmínily – s odkazem na ustanovení a obč. zák. – zajištěním náhradního bytu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal původní žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení a , , ve znění po novele provedené (dále jen „“). V dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí řeší otázku vyklizení bytu v rozporu s hmotným právem, a to proto, že nikdy kvalifikovaným způsobem nepozbyl členství v družstvu. V této souvislosti odvolacímu soudu (a rovněž soudu prvního stupně) vytkl, že se dostatečně nezabýval otázkou, zda a kdy zaniklo jeho členství v družstvu, zda o tom rozhodoval orgán družstva k tomu oprávněný, zda rozhodnutí o vyloučení splňovalo formální náležitosti takového rozhodnutí podle stanov družstva a zda se stalo účinným. Namítl, že rozhodnutí o odvolání mu nebylo nikdy doručeno, že proto se ani nemohl odvolat k členské schůzi a že doručenka od zásilky obsahující rozhodnutí o odvolání vzbuzuje pochybnost o řádném doručení, neboť na ní schází údaj o roku doručení, je na ní přeškrtnuto razítkové datum 9. ledna 1995 a uvádí se tam jako datum doručení 15. leden 1995. Zde uvedl, že důkazní řízení zůstalo neúplné, skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn, nebyly provedeny navržené důkazy, zejména znalecký posudek z oboru grafologie, a pokračoval, že v době, kdy měl převzít rozhodnutí o odvolání, se nacházel mimo území republiky (v době od 19. prosince 1994 do 12. ledna 1995 byl na Slovensku), že dodatečně zjistil, že rozhodnutí o odvolání převzal jeho tehdy nezletilý syn R. P., a že jej na to upozornila jeho dcera H. H. Poukázal na další konkrétní případy, kdy mu nebyla zásilka určená do vlastních rukou doručena předepsaným způsobem. Nakonec namítl, že jeho vyklizení z bytu je v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu obč. zák.), neboť soudy při rozhodování nepřihlédly k jeho sociální situaci (popsané v dovolání). Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V doplňujícím podání ze dne 29. října 2004 původní žalovaný navrhl, aby dokazování bylo doplněno tam specifikovanými listinami.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost.

Z úmrtního listu vystaveného Městským úřadem ve Frýdku-Místku Nejvyšší soud České republiky zjistil, že původní žalovaný dne 30. března 2005 zemřel. Usnesením ze dne 6. prosince 2005, č. j. -125, Nejvyšší soud rozhodl, že v dovolacím řízení bude pokračováno jako s účastnicí řízení na straně žalovaného s H. H., která – jak bylo již uvedeno v citovaném usnesení – musí přijmout stav řízení, jaký tu byl v době jejího nástupu do řízení ( ).

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. července 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „”).

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – původním žalovaným ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/ Vady podle a ani vady uvedené v , a b/ a přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání ( ).

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil sice v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, avšak tímto rozsudkem nebylo ve věci samé rozhodnuto jinak než v prvním (odvolacím soudem zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo o rozsudky vyhovující).

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání ( ) – použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle rovněž dovolací důvod podle (jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení otázky jeho vyloučení z družstva a následně otázky vyklizení bytu). Nešlo-li v daném případě o některé z řízení taxativně vyjmenovaných v ustanovení , byl dovolatel v řízení ve vztahu k jím uváděným tvrzením (zejména tvrzení, že v době od 19. prosince 1994 do 12. ledna 1995 byl na Slovensku) zatížen povinností důkazní; okolnosti uváděné v dovolání měl proto tvrdit a nabídnout k nim odpovídající důkazy v řízení před soudem prvního stupně, popřípadě – za podmínek uvedených v a – v řízení odvolacím. V rozporu s uvedeným však dovolatel takové okolnosti tvrdil až v dovolání. V tomto ohledu tedy v dovolání uplatnil tzv. „skutkové novoty“, avšak přehlédl, že v dovolacím řízení platí zákaz skutkových novot (srov. , Komentář, 5. vydání, nakladatelství C.H. BECK, strana 1004, bod 6.). Navíc skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže ani měnit. Lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatel zpochybnil rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, v dovolání uplatnil skutkové novoty a zčásti jejich prostřednictvím a zčásti na základě jiného hodnocení provedených důkazů nabídl „vlastní“ (poněkud jiný) skutkový stav věci a z něj dovozoval nesprávnost závěru, že rozhodnutí o odvolání mu bylo doručeno do vlastních rukou (dne 27. prosince 1994), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle

Ve vztahu k dovolací námitce, že vyklizení je v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 obč. zák.), je zapotřebí zdůraznit, že v dovolacím řízení lze přezkoumat pouze správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal; „neexistující“ právní závěry nelze přezkoumávat. Uvedené v plném rozsahu platí ve vztahu k této dovolací námitce; odvolací soud totiž žádný závěr s odkazem na ustanovení § 3 obč. zák. neučinil.

Napadené rozhodnutí je založeno rovněž na právním závěru, že členství původního žalovaného v družstvu zaniklo ke dni 27. prosince 1994, že k témuž dni mu ve smyslu § 714 obč. zák. zanikl i nájem bytu a že poté již byt užíval bez právního důvodu. Námitkou, že nikdy kvalifikovaným způsobem nepozbyl členství v družstvu, původní žalovaný správnost tohoto právního závěru v dovolání zpochybnil. Řešení otázky zániku členství původního žalovaného v družstvu by proto mohlo být pokládáno za zásadně právně významné proto, že na něm rozhodnutí odvolacího soudu (zčásti) spočívá. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.

Ustálená soudní praxe především dovodila, že v řízení o vyklizení družstevního bytu nepřísluší soudu přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné; přihlíží pouze k tomu, zda vyloučený člen využil svého oprávnění vyplývajícího z ustanovení a 4 , obchodní zákoník, ve znění platném do 31. prosince 2000 – dále jen „obch. zák.“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 61 v sešitě č. 5 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, dále ze dne 28. srpna 2002, sp. zn. , a ze dne 24. února 2004, sp. zn. ). Dále rovněž dovodila, že proces vyloučení člena družstva je zákonem koncipován jako dvouetapový s tím, že stanovy jej mohou zjednodušit tak, že svěří rozhodování o vyloučení přímo členské schůzi. Rozhodnutím představenstva o jeho vyloučení nekončí účast člena v družstvu; je jím učiněn pouze první zákonem předvídaný krok směřující k vyloučení, přičemž členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání), teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě (až) marným uplynutím lhůty k podání odvolání k členské schůzi (k tomu viz rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 70 v sešitě č. 8 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 34 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, a dále např. ze dne 10. srpna 2005, sp. zn. ). Zákon (obchodní zákoník ve znění účinném do 31. prosince 2000) sice zakládal právo člena družstva domáhat se změny rozhodnutí představenstva o jeho vyloučení odvoláním k členské schůzi, avšak pro podání tohoto opravného prostředku nestanovil žádnou lhůtu. Za této situace nelze než dovodit, že na uplatnění tohoto práva bylo třeba aplikovat obecnou (čtyřletou) promlčecí dobu upravenou v ustanovení obch. zák. (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. března 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 5 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené závěry bylo třeba obdobně vztáhnout i na určení lhůty k podání návrhu na prohlášení neplatnosti rozhodnutí členské schůze o vyloučení soudem podle obch. zák. (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. ).

V posuzovaném případě – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu, jehož správnost nelze v daném případě zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle (viz výklad shora) – vyřešil odvolací soud otázku zániku členství původního žalovaného v družstvu (a s tím související otázku zániku nájmu bytu) v souladu s citovanou judikaturou; jeho rozhodnutí je tak výrazem standardní soudní praxe.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle , a proto je podle věty první a odmítl (pro nepřípustnost).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal žalovanou, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 950,- Kč (, ve spojení s , ve spojení s a , ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 2. února 2006

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu