Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 895/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2004, č.j. -50, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2004, č.j. -50, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. června 2002, č.j. -194, změnil v označené věci rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2002, č.j. -163, v zamítavém výroku ve věci samé, týkající se žalobcem požadované omluvy tak, že žalovaný je povinen na své náklady zveřejnit v deníku M f. D. v rubrice E. a F. v rozsahu běžného řádkování

o velikosti písmen alespoň tři milimetry omluvu žalobci ve znění: „Omlouvám se tímto panu MUDr. J. V., že jsem o něm sdělil a umožnil dne 17. dubna 2000 v M. f. D. zveřejnění nepravdivé informace, když jsem řekl, že je součástí organizované skupiny, která se snaží zablokovat činnost H. p. h., a.s. v likvidaci. Toto se nezakládá na pravdě.“ Současně zamítl žalobu, aby znění omluvy obsahovalo text: „a paralyzovat vypořádání likvidačního zůstatku akcionářů“, a aby omluva byla zveřejněna na druhé straně a v rozsahu alespoň 6 x 8 cm. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 21. května 2003, č.j.

-218, uvedený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2002 (s výjimkou výroku, kterým byl soudem prvního stupně zamítnut návrh na náhradu nemajetkové újmy v penězích) zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Dovolací soud mimo jiné poukázal na to, že žalobní návrhy ve věcech ochrany osobnosti nesmějí být formulovány obecně

a nepřesně. Připomněl, že ve výroku rozsudku odvolacího soudu není upřesněn způsob

a forma odvolacím soudem shledaného neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti. Ze znění výroku rozsudku nebylo dostatečně jasné, zda neoprávněný zásah

ze strany žalovaného vůči žalobci byl soudem shledán v ústním výroku žalovaného, a to bez objasnění a upřesnění vztahu ústního výroku zároveň uváděnému sdělení, jakož

i k jednání, označenému jako „umožnění dne 17. dubna 2000 uveřejnit nepravdivé informace v M. f. D.“. Tyto nepřesnosti ve výroku o uložení povinnosti žalovaného zveřejnit omluvu žalobci, pokud šlo o uvedení toho, zda neoprávněným zásahem je tu ústní výrok, obsahující „nepravdivé informace“, či o „zveřejnění nepravdivé informace“ v M. f. D., i ohledně toho, kdo je původcem zásahu tohoto zveřejnění, a posléze i pokud jde o objasnění toho, zda má povahu neoprávněného zásahu ve výroku rovněž uváděné „sdělení a umožnění zveřejnění nepravdivé informace“, jsou tedy výsledkem v judikatuře kritizované obecné a nepřesné formulace žalobních návrhů i výroků soudních rozhodnutí. Tyto nepřesnosti výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně způsobu, obsahu i formy odvolacím soudem shledaného neoprávněného zásahu (i včetně místa doby zásahu) byly v daném případě provázeny také nepostačujícím vymezením subjektu zásahu, ale i subjektu ochrany (žalobce-organizovaná skupina). Dovolací soud konečně rozhodnutí odvolacího soudu vytkl i to, že též postrádá objasnění, jak byl odvolacím soudem chápán a posuzován pojem „zablokování činnosti“.

V dalším průběhu řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. dubna 2004, č.j. -35, zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným na své náklady zveřejnit v deníku M. f. D. omluvu žalobci ve znění: „Omlouvám se tímto panu MUDr. J. V., že jsem o něm veřejně prohlásil a umožnil tak dne 17. dubna 2000 v M. f. D. zveřejnění nepravdivé informace, že je součástí organizované skupiny, která se snaží zablokovat činnost H. p. h., a.s. v likvidaci, když toto se nezakládá na pravdě“. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení včetně náhrady státem placených nákladů tohoto řízení. Soud prvního stupně takto s ohledem na ustanovení a 13 odst. 1 a 2 (dále jen „ “) dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána po právu. Vyšel

ze skutkových zjištění, že žalovaný byl jmenován likvidátorem H. p. h., avšak nikdy nebyl takto zapsán v obchodním rejstříku. Jeho jménem, jako likvidátora zmíněné obchodní společnosti, byla publikována na placené části serveru ČTK-P. dne 10. dubna 2000 zpráva, ze které vyplývá, že žalobce měl být součástí organizované skupiny, která systematickým podáváním žalob a stížností apod. se snažila zablokovat činnost H. p. h. Bylo však též prokázáno, že žalobce nebyl součástí takové skupiny, případné žaloby podával sám bez jakékoliv koordinace. Též bylo prokázáno, že článek „Velké firmy se cítí být ohroženy malými akcionáři“ byl článkem redakčním, avšak převzal určité informace

ze zprávy na serveru P. Článek však užil informaci o organizované skupině

a podávání žalob a stížností v přítomném (současném) čase, ačkoliv ve zprávě popsané žalovaným byl čas minulý. Ve zprávě „P.“ je přítomný čas obsažen u informace, týkající se „stejného okruhu osob, jednajících ve shodě“. V této souvislosti však omluva požadována není. Žalobcem publikovaná informace byla protiprávním zásahem

do práva na dobré jméno a čest (žalobce), konkrétně v tom, že byl součástí organizované skupiny, respektive, že je členem okruhu osob, jednajících ve shodě. Žalobce však nezvolil přiměřený způsob formy satisfakce. Žalobcem zveřejněná informace byla publikována na serveru P., avšak omluva má být uveřejněna v M. f. D. Navíc obsah požadované omluvy není v souladu se způsobem zásahu.

O odvolání žalobce rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. října 2004, č.j. -50, kterým rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil uveřejnit na své náklady v deníku M. f. D. v rubrice E. a f. omluvu ve znění: „Omlouvám se tímto panu MUDr. J. V., že jsem o něm veřejně prohlásil a umožnil tak dne 17. dubna 2000 v M. f. D. zveřejnění nepravdivé informace, že je součástí organizované skupiny, která se snaží zablokovat činnost H. p. h., a.s. v likvidaci, když toto se nezakládá na pravdě“. Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů řízení placených státem.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že žalobce nebyl součástí organizované skupiny, která by se systematickým podáváním žalob snažila zablokovat činnost H. p. h., a.s. v likvidaci, jak uvedl žalovaný ve svém prohlášení pro ČTK ze dne 10. dubna 2000. Svědecky naopak bylo prokázáno, že případné žaloby žalobce podával sám, bez jakékoliv koordinace, přičemž vůči H. p. h., a.s. žalobce podal pouze jednu žalobu. Sporem dotčená informace byla proto pro svůj difamující obsah neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobce, z čehož vyplývá odpovědnost žalovaného podle ustanovení Protože žalovaný poskytl nepravdivou

a dehonestující informaci o žalobci v prohlášení pro ČTK, musel si být podle odvolacího soudu vědom toho, že informace v něm obsažené mohou být využity sdělovacími prostředky, jak se také v dané věci stalo. Uvedení omluvy v deníku M. f. D. proto odvolací soud považuje za přiměřený prostředek ochrany, když tak bude věc uvedena na pravou míru zejména před těmi, kteří se s věcí prostřednictvím tohoto deníku seznámili. K výtkám obsaženým v předchozím zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky odvolací soud uvedl především to, že žalobce neoprávněný zásah do svých osobnostních práv spatřuje v tvrzení žalovaného, že žalobce je součástí organizované skupiny, která se snaží zablokovat činnost H. p. h., a.s. v likvidaci. Toto tvrzení je obsaženo v prohlášení žalovaného ze dne 10. dubna 2000, z něhož je tato souvislost jednoznačně patrná, neboť v něm žalovaný hovoří o spekulantech, kteří se vydávají za ochránce malých akcionářů, avšak jejich práva poškozují tím, že blokují činnost firmy, že organizovaná skupina systematickým podáváním žalob, stížností apod. se snažila zablokovat činnost uvedené obchodní společnosti, že nyní je H. p. h., a.s. v likvidaci, opět terčem řady útoků, které fakticky zablokovaly jeho činnost, kdy je uváděno vedle řady dalších jmen i jméno „MUDr. J. V. z J. u P..“ Neoprávněný zásah byl shledán v informaci, obsažené v předmětném prohlášení, přičemž se tak může stát jak ústní formou, tak i písemnou apod. Neoprávněným zásahem je nejen pouze uvedené tvrzení, ale i to, že je žalovaný uveřejnil. Jestliže šlo o prohlášení pro tisk, musel být nutně srozuměn s tím, že může být převzato médii. Předmětem zásahu byla zejména čest žalobce a předmětem ochrany je proto žalobce jako dotčená osoba, nikoli tedy „organizovaná skupina“. K výtce, že z rozhodnutí není jasné, jak „posuzoval a chápal“ pojem „zablokování činnosti“, odvolací soud s odkazem na slovník českého jazyka uvedl, že tento pojem znamená „zabránit, zastavit, zatarasit“, takže z kontextu prohlášení je zřejmé, že mělo jít

o zabránění činnosti H. p. h., a.s. v likvidaci.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupkyni žalovaného dne

10. prosince 2004, přičemž právní moci nabyl téhož dne.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu žalovaný podal dne 28. ledna 2005 včasné dovolání s tím, že je přípustné podle ustanovení „ “ Důvody dovolání spatřuje v tom, že napadený rozsudek vychází ze skutkových zjištění, která neměla oporu v provedeném dokazování ( ), přičemž toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Dovolatel mimo jiné poukazuje na to, že dovolací soud již ve svém minulém rozhodnutí zdůraznil, že u zásahů do osobnosti fyzické osoby, které nejsou provedeny ústně, ale např. tiskem, je nutno rozlišovat případy, kdy autorem zprávy je třetí osoba nebo jde-li

o pracovníka vydavatelství. Nejvyšší soud tehdy shledal, že ve výroku rozsudku odvolacího soudu není upřesněn způsob a forma odvolacím soudem shledaného neoprávněného zásahu na ochranu osobnosti, přičemž ani není upřesněno, kdo byl původcem zveřejnění. To bylo provázeno také nepostačujícím vymezením subjektu zásahu i subjektu ochrany. Dovolatel proto opět namítá, že předmětem žaloby nebylo (jeho) prohlášení pro ČTK. Proto nebylo možné provádět před soudem důkaz

o pravdivosti tvrzení, obsažených v tomto prohlášení. Zásadní otázkou je, jak dalece může být žalovaný odpovědný za článek v M. f. D., který ani nepsal, ani ho neautorizoval, aniž by s ním byl článek konzultován. Navíc text omluvy uvedené v rozsudku Vrchního soudu v Praze není (ani) citací textu uvedeného v prohlášení

pro ČTK, natož citací (výroku) žalovaného. Odvolací soud tak opět nesprávně klade žalovanému za vinu článek otištěný v M. f. D., s nímž žalovaný neměl nic společného. Přisouzená omluva má být uveřejněna v jiném médiu, než ve kterém byla zveřejněna údajná informace žalovaného.

Dovolatel se domnívá, že Vrchní soud v Praze jako odvolací soud dostatečně nerespektoval názor Nejvyššího soudu, jímž byl vázán. Ani z upraveného petitu není zřejmý způsob ani forma údajného neoprávněného zásahu, ani způsob jednání žalovaného, který měl žalobce poškodit, stejně tak jako jeho podíl na vydání neautorizovaného článku uveřejněného dne 17. dubna 2000 v M. f. D.

Navrhuje proto, aby napadený rozsudek byl dovolacím soudem zrušen.

K dovolání žalovaného se žalobce nevyjádřil.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení , stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením , je charakterizováno obsahovými

i formálními znaky požadovanými ustanovením Je přípustné podle ustanovení

Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustanovením až 3 a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není možno považovat za správné ( ).

Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení , a b/ a (ty z obsahu spisu zjištěny nebyly), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.

Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle násl. Podle ustanovení má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného ustanovení tak přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj.

s právním řádem.

Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení

Fyzická či právnická osoba může být činěna odpovědnou za nemajetkovou újmu na osobnosti jiné fyzické osoby pouze tehdy, jestliže neoprávněný zásah spočívající v porušení nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby, skutečně také vyvolala. Povinnost tvrzení, břemeno tvrzení, důkazní povinnost a důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti zatěžuje dotčenou fyzickou osobu.

V případě, že nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění ve smyslu ustanovení , je třeba zvolit takovou formu zadostiučinění, která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k nápravě nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a tím současně také účinná (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 163 a 180násl.).

Žaloba postižené fyzické osoby, která se domáhá morálního zadostiučinění, musí vždy znít na určitou formu tohoto zadostiučinění. Pokud však soud shledá, že navržená forma morálního zadostiučinění není přiměřená, a tím z hlediska ustanovení postačující a účinná, pak jestliže není žaloba odpovídajícím způsobem upravena, je

na soudu žalobu na přiznání navržené formy morálního zadostiučinění zamítnout. Soud při úvaze o přiměřenosti navrhované morální satisfakce musí především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu vzniklé nemajetkové újmy

pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod.).

Z ustanovení ve spojení s téhož zákona vyplývá, že bylo-li rozhodnutí zrušeno dovolacím soudem a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud, jehož rozhodnutí bylo takto zrušeno, vázán právním názorem tohoto soudu.

V již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. května 2003, č.j. -218, byla tehdy zrušovanému rozsudku odvolacího soudu vytknuta řada nepřesností a nejasností týkající se jak vymezení dotčeného zásahu

do osobních práv žalobce, tak i samotné povinnosti žalovaného poskytnout žalobci jím požadovanou morální satisfakci ve formě omluvy. Z nyní dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2004 však vyplývá, že přes vyslovený právní názor dovolacího soudu odvolací soud opětovně rozhodl v zásadě identicky.

Je přitom patrné, že daný případ nebyl dosud posouzen v plné šíři jeho rozsahu. Přitom podstatná je především skutečnost, že podle názoru dovolacího soudu přisouzená omluva ve své podstatě neodpovídá tomu, jak byla formulována zpráva žalovaného pro ČTK. Přitom její sporná pasáž není zcela zřejmě formulována kategoricky, ale naznačuje se, že byla podána jen jako úsudek. S těmito okolnostmi se však odvolací soud nevypořádal. Nelze pominout ani to, že rozsudkem akceptovaný požadavek, aby omluva obsahovala i text „... a umožnil zveřejnění ...“, se jeví jako značně extenzivní

ve vztahu k tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobce.

Nadto lze takto mít zato, že odvolací soud ve vztahu k předchozímu zrušovacímu rozhodnutí dovolacího soudu důsledně nenaplnil zákonnou zásadu vázanosti právním názorem tohoto soudu. Řízení proto též zatížil vadou ve smyslu ustanovení

Protože vzhledem k popsaným skutečnostem nelze dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat za správný ( ), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) proto toto rozhodnutí, včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení, zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení ( a 3 ). K projednání věci nebylo nařízeno jednání ( ).

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu ( věta první ve spojení s téhož zákona).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. ledna 2006

JUDr. Pavel Pavlík,v.r.

předseda senátu