Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (4)No categories available
7 C 155/2021-19
Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Rutarovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 23 400 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částku 12 450 Kč s 10 % zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 12 450 Kč od 3. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 10 950 Kč s 8,50 % zákonným úrokem z prodlení ročně z částky částka od 3. 1. 2018 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částku 12 450 Kč s 10 % zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 12 450 Kč od 3. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 10 950 Kč s 8,50 % zákonným úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od 3. 1. 2018 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 16. 12. 2020 se žalobkyně domáhá, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 23 400 Kč s příslušenstvím z titulu žalovaným nesplněných povinností vyplývajících z obsahu smlouvy o úvěru č. 1 2016 uzavřené dne 2. 12. 2016 mezi právní předchůdkyní žalobkyně (právnická osoba) jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným. Na základě této smlouvy byly žalovanému poskytnuty právní předchůdkyní žalobkyně peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli poskytnutý úvěr zpět spolu s kapitalizovaným úrokem, poplatkem za vyhodnocení úvěru, poplatkem za sjednání úvěru a inkasním poplatkem, tj. v celkové výši 25 350 Kč (Smlouva čl. I a čl. II). Žalovaný se zavázal uhradit celkovou dlužnou částku ve 13 splátkách, kdy první splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy a poslední splátka byla splatná ke dni 2. 1. 2018. Žalovaný svůj závazek nesplnil řádně a včas a ocitl se tak v prodlení. Žalovaná částka 23 400 Kč je tvořena neuhrazenou jistinou úvěru ve výši 15 000 Kč, neuhrazeným úrokem z úvěru ve výši 3 408 Kč, neuhrazeným poplatkem za vyhodnocení úvěru ve výši 2 679 Kč a neuhrazeným inkasním poplatkem za hotovostní výběr splátek ve výši 2 313 Kč. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného provedla právní předchůdkyně žalobkyně na základě následujících kritérií: maximální počet tří závazků u jiných věřitelů ověřený interním systémem poskytovatele zápůjčky, 0 zahájených exekučních řízení, negativní lustrace v insolvenčním rejstříku, při podání žádosti o poskytnutí zápůjčky bylo požadováno uvedení příjmů, výdajů, lustrace v ISIR, Centrální evidenci exekucí a databázích inkasních agentur. Při posuzování úvěruschopnosti byl žalovaný povinen vyplnit pravdivě veškeré výdaje, tedy včetně splátek úvěrů. Na základě těchto postupů dospěl původní věřitel k závěru, že nemá důvodné pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného. Pokud žalovaný nebyl úvěruschopný, pak neuvedl pravdivé skutečnosti při kontraktačním procesu.
2. Usnesením ze dne 28. 6. 2021 byla žalobkyně soudem vyzvána, aby doplnila svá tvrzení ohledně toho, jakým způsobem a jaké konkrétní informace získala její právní předchůdkyně o schopnosti žalovaného splácet úvěr. Na tuto výzvu soudu žalobkyně nereagovala.
3. K jednání nařízenému na 18. 10. 2021 se bez omluvy nedostavil žalovaný, právní zástupce žalobkyně se z účasti u jednání omluvil, avšak nepožádal o jeho odročení z důležitých důvodů.
4. Soud provedl listinné důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění:
5. Ze smlouvy o úvěru č. 1 2016 ze dne 2. 12. 2016 soud zjistil, že tohoto dne došlo mezi právní předchůdkyní žalobkyně (právnická osoba) jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným k podpisu smlouvy, v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti úvěr v celkové výši 15 000 Kč. Celkové náklady spotřebitelského úvěru činily 10 950 Kč. Tato částka zahrnovala dle smlouvy poplatek za uzavření smlouvy ve výši 600 Kč, poplatek za správu úvěru ve výši částka a poplatek ze výběr plateb v hotovosti ve výši 2 850 Kč a úrok ve výši 25,85% ročně. Žalovaný byl podle smlouvy povinen splácet celkovou částku 25 950 Kč ve 13 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 950 Kč. Žalovaný podepsal dne 2. 12. 2016 také předpis splátek ke smlouvě o úvěru a též formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Sama žalobkyně soudu předložila smlouvu o úvěru s ručně psanými poznámkami o tom, že je uvedena špatná kontaktní adresa, chybí živnostenský list, je špatně vypočítaná finanční analýza a nedoplněný scoring.
6. Z vyrozumění Městského úřadu Třebíči, obecního živnostenského úřadu ze dne 30. 11. 2016, bylo zjištěno, že na základě oznámení žalovaného provedl úřad u jeho osoby změnu zápisu v tom směru, že provozování živnosti pokračuje dnem 30. 11. 2016.
7. Z faktury č. 016 vystavené dne 30. 11. 2016 se splatností téhož dne bylo zjištěno, že jméno příjmení jako dodavatel vyfakturoval žalovanému částku 38 200 Kč za stavební práce. Žalovaný přitom jako svoji kontaktní osobu při sjednávání úvěru uvedl jméno příjmení, kterého označil za kamaráda.
8. Z výpisu údajů z veřejné části živnostenského rejstříku bylo zjištěno, že žalovaný měl přerušenu živnost od 2. 4. 2012 do 29. 11. 2016.
9. Z čestného prohlášení žalovaného ze dne datum vyplývá, že nebydlí s rodiči ve společné domácnosti a nesdílí společné finanční prostředky.
10. V žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 2. 12. 2016 žalovaný uvedl, že je svobodný, bezdětný, podnikatel, bydlí v nájmu a vlastní auto. Příjem z podnikání uvedl ve výši 30 000 Kč měsíčně. Své měsíční náklady vyčíslil na částku 3 000 Kč za bydlení, 3 500 Kč za stravování a 2 700 Kč za ostatní výdaje. Jako doklady k příjmům předložil žalovaný živnostenský list, faktury a čestné prohlášení, jako doklad k výdajům předložil pouze čestné prohlášení. Z finanční analýzy vyplývá, že pracovnice právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z údajů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr s tím, že maximální výše měsíční splátky může činit 19 800 Kč. Z„ credit scoringu“ vyplývá, že žalovaný obdržel 20 bodů a mohl tak od právní předchůdkyně žalobkyně žádat úvěr ve výši max. 25 000 Kč.
11. Smlouvou o prodeji části závodu ze dne 28. 9. 2018 přešla pohledávka za žalovaným na právnická osoba anonymizována dvě slova a následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 přešla na žalobkyni.
12. Žalobkyně zaslala dne 26. 2. 2020 žalovanému předžalobní výzvu s tím, aby dlužnou částku 34 882,89 Kč uhradil ihned.
13. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil následujících ustanovení zákona č. 89/2012 , občanského zákoníku (dále též jen„ o. z.“) účinného od 1. 1. 2014.
14. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
15. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
17. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
18. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
19. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
20. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.
21. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
22. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
23. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ ve výši 15 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C číslo, anonymizováno právnická osoba Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
24. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně zaznamenala informace, které získala o majetkové situaci žalovaného do žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru, přičemž z této je zřejmé, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela především z jím poskytnutých údajů. Tyto měly být podloženy živnostenským listem, fakturami a čestným prohlášením. Fakticky však nebyl doložen živnostenský list, ale pouze výpis z veřejné části živnostenského rejstříku, faktura byla doložena jediná a výše výdajů nebyla doložena ani v čestném prohlášení. Pokud by právní předchůdkyně žalobkyně postupovala při posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí, pak by jí muselo být podezřelé, že živnost žalovaný obnovil pouhé 2 dny před poskytnutím úvěru. Jediná faktura, kterou žalovaný předložil, byla vystavena také 2 dny před poskytnutím úvěru a navíc osobou, kterou žalovaný uvedl jako svého kamaráda a kontaktní osobu. Na faktuře je navíc žalovaný uveden jako odběratel poskytnutých služeb a nikoli jako jejich dodavatel, takže by uvedenou částku měl uhradit a nikoliv obdržet. Ani to však zástupci právní předchůdkyně žalobkyně nebránilo, aby žalovaného ohodnotila výborně, tj. za 3 body (viz„ credit scoring“). Dle názoru soudu na místo toho, aby žalovanému úvěr poskytla, měla právní předchůdkyně žalobkyně spíše zvážit podání trestního oznámení na žalovaného z důvodu podezření ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu. Žalobkyně sice tvrdila, že její právní předchůdkyně lustrovala žalovaného v ISIR a zjišťovala, zda má exekuce, avšak k těmto tvrzením nepředložila žádné důkazy a k nařízenému jednání se nedostavila, takže nemohla být soudem poučena dle ust. § 118 odst. 3 o.s.ř.
25. Na základě těchto úvah soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr, byť s odbornou péčí neposoudila jeho schopnost jako spotřebitele tento spotřebitelský úvěr splácet. S ohledem na to je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 2. 12. 2016 neplatná.
26. V takovém případě tak má žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky vůči žalovanému právo toliko na to, aby jí žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.
27. Vzhledem k tomu, že celková částka, kterou se žalovaný zavázal uhradit, činila 25 950 Kč a žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 23 400 Kč, dospěl soud k závěru, že žalovaný žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni již uhradil částku 2 550 Kč. Výše úvěru přitom činila 15 000 Kč. Po odečtení již uhrazené částky (2550 Kč) má pak žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný uhradil dosud nesplacenou jistinu úvěru ve výši 12 450 Kč a též úroky z prodlení z této částky podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
28. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až po té, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o jeho splatnosti. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v předžalobní výzvě ze dne 26. 2. 2020. Toto oznámení bylo žalovanému podle podacího lístku odesláno dne 26. 2. 2020. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že zásilka obsahující takovou výzvu došla do sféry žalovaného třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 2. 3. 2020 Lhůta k zaplacení stanovena nebyla, a proto se pohledávka stala splatnou dnem následujícím, tj. 3. 3. 2020.
29. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 12 450 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 3. 3. 2020 ve výši stanovené v ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
30. Ve zbylém rozsahu soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.
31. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě byl každý z účastníků úspěšný zhruba v jedné polovině předmětu sporu při zohlednění veškerého příslušenství kapitalizovaného ke dni vyhlášení tohoto rozsudku (žalováno celkem 28 234,52 Kč, přiznáno celkem 14 473,29 Kč). Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Třebíči. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.