Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 128/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Pozemkového fondu České republiky, proti žalovanému JUDr. V. M., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadce Š. a r. d. Ch., státního podniku, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Č. s., a. s., o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. června 2004, č.j. -124, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. října 2003, č.j. -98, ve znění opravného usnesení ze dne 9. prosince 2003, č.j. -113, určil, že ze soupisu konkursní podstaty úpadce se vylučují nemovitosti zapsané v soupisu majetku konkursní podstaty pod body B 1), B 3) až B 34), B 38 až B 40, B 46) až B 54) [dále jen „sporné nemovitosti“ - viz výrok I.], žalobu na vyloučení nemovitostí sepsaných jako položky B 43), B 44) a B 55) soupisu majetku konkursní podstaty zamítl (výrok II.), žalobu na vyloučení nemovitostí označených v soupisu majetku konkursní podstaty jako položky B 42), B 45) a B 35) vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí (výrok III.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Odkazuje na ustanovení , a , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), soud prvního stupně zdůraznil, že pro rozhodnutí ve věci je podstatné, zda sporné nemovitosti, k nimž „právo trvalého užívání“ svědčilo úpadci, jsou podřaditelné ustanovení zákona o půdě, zda dnem účinnosti zákona o půdě toto právo úpadci zaniklo a zda „tyto nemovitosti ve vlastnictví státu má spravovat žalobce jako subjekt k tomu zákonem zřízený“.

Vycházeje z toho, že sporné nemovitosti pod položkami B 1), B 3) až B 34), B 38) až B 40) jsou ve vlastnictví státu a pod položkami B 46) až B 54) je stát vlastníkem jejich ideální jedné poloviny a zdůrazňuje, že jde o nemovitosti podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě (a to vzhledem k rozhodnutí příslušného ústředního orgánu státní správy, vydanému v intencích ustanovení § 17 odst. 6 zákona o půdě, jakož i k rozhodnutí Okresního úřadu v B. ze dne 21. září 1994, včetně absence námitek žalovaného, jimiž by „zemědělský charakter pozemků“ zpochybnil), soud prvního stupně uzavřel, že sporné nemovitosti „spravuje“ Pozemkový fond České republiky.

Námitku promlčení „práva spravovat nemovitosti ve vlastnictví státu“ shledal soud prvního stupně nedůvodnou, přičemž zdůraznil, že Pozemkový fond České republiky „nevykonává jakési právo správy, ale vykonává způsobem stanoveným v zákoně vlastnická práva státu jako orgán k tomu zákonem zřízený“. Proto - pokračoval soud prvního stupně - nelze uvažovat o promlčení práva, když by v podstatě šlo o promlčení práva vlastnického, což je ve smyslu ustanovení (dále jen „obč. zák.“) vyloučeno.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. června 2004, č.j. -124, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (první výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud zdůraznil, že ustanovení § 17 zákona o půdě upravuje tzv. zákonnou cesi správy nemovitostí ve vlastnictví státu (uvedených v § 1 odst. 1 zákona o půdě), na jehož základě přešla „veškerá jejich správa“ na žalobce. Dnem účinnosti zákona o půdě tak „přešla správa nemovitostí ve vlastnictví státu na žalobce“ a současně zaniklo dosavadní právo hospodaření jednotlivých podniků k těmto nemovitostem, a to bez ohledu na to, zda a kdy byly tyto změny zaznamenány v katastru nemovitostí. Přitakal soudu prvního stupně v jeho závěru co do charakteru sporných nemovitostí, tj., že jde o nemovitosti tvořící zemědělský půdní fond ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě, včetně toho, že na takový charakter sporných nemovitostí lze usuzovat jednak z rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu České republiky ze dne 4. června 1997 (vydaného v intencích ustanovení § 17 odst. 6 zákona o půdě), jakož i ze shodných tvrzení účastníků.

Přitom doplnil, že neobstojí námitka žalovaného, podle které vydání správních rozhodnutí (rozuměj rozhodnutí podle zákona o půdě) bránilo ustanovení , o konkursu a vyrovnání (dále jen „ “). Těmito rozhodnutími bylo totiž pouze deklarováno, zda sporné nemovitosti mají charakter zemědělského půdního fondu, tj. byly odstraněny pochybnosti o charakteru sporných nemovitostí. Navíc správní řízení „směřovala“ proti žalovanému, který - jako jejich účastník - mohl využít všech zákonných prostředků k uplatnění svých námitek.

Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně rovněž v jeho závěru o nedůvodnosti žalovaným uplatněné námitky promlčení „práva věc spravovat“, s tím, že „výkon správy nemovitostí žalobcem podle ustanovení § 17 zákona o půdě je ve své podstatě výkonem vlastnického práva, když stát jako vlastník pověřuje jím zřízený subjekt k hospodaření s tímto majetkem“, pročež je výkon správy podle ustanovení § 100 odst. 2 obč. zák. nepromlčitelný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení a co do důvodů na ustanovení a b) , jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)].

Dovolatel setrvává na výhradách, podle kterých rozhodnutí o tom, zda sporné nemovitosti jsou nemovitostmi, na které se vztahuje ( zákona o půdě), nemohlo být v době „po zahájení konkursu“ vydáno, když to zapovídalo ustanovení . Přitom akcentuje, že jde o rozhodování, jež ve svých důsledcích určuje, zda Pozemkovému fondu České republiky vzniklo ke sporným nemovitostem „právo správy“, z čehož je nepochybné, že jde o rozhodování „o nároku řešeném v konkursním řízení“.

Dovolatel nesouhlasí ani se závěry odvolacího soudu co do důvodnosti námitky promlčení, maje přitom za zásadně právně významnou otázku, zda právo správy ke státnímu majetku je promlčitelné.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení , když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení , jehož se dovolatel výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení ( věta první ) zásadně právně významným neshledává.

Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo podle ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto.

Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( a ). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.

Za zásadně právně významné Nejvyšší soud nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu ani co do řešení dovolatelem vymezené otázky, zda „je právo správy ke státnímu majetku promlčitelné“. Odpověď na ni totiž jednoznačně vyplývá z ustanovení § 130 hospodářského zákoníku, ve spojení s ustanovením § 761 odst. 1 obchodního zákoníku, jež určuje, že se nepromlčují právo vlastnické a právo hospodaření.

Po právní stránce zásadně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani řešení otázky, zda ustanovení brání vydání rozhodnutí podle ustanovení zákona o půdě. Je tomu tak proto, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství (Ústředního pozemkového úřadu) o tom, zda jde o nemovitosti, na které se vztahuje ( zákona o půdě), je rozhodnutím, kterým je řešena pouze otázka, zda předmětné nemovitosti jsou zemědělským majetkem ve smyslu ustanovení zákona o půdě (k tomu srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 1998, č.j. -13, uveřejněné v časopise Soudní judikatura ve věcech správních pod číslem 550/1999). Přitom - jak je zřejmé z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jehož správnost v tomto směru nebyla dovoláním napadena - tato řízení „směřovala“ [v souladu s ustanovením ] proti žalovanému.

Na zásadní právní významnost rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani proto, že závěr, podle něhož se na sporné nemovitosti vztahuje (srov. jeho ), spočívá mimo jiné i na tom, že šlo o otázku, která mezi účastníky nebyla sporná, což dovoláním zpochybněno nebylo.

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení , Nejvyšší soud je podle ustanovení a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a , když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. ledna 2006

JUDr. Petr Gemmel, v. r.

předseda senátu