Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2495/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 9. 2003, č.j. -70, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného a původně též žalované M. C. k bytu v domě čp. 44 v P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční, žalovaným uložil byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu a žalobkyni uložil zaplatit žalovaným stěhovací náklady ve výši 5.000,- Kč; zamítl žalobu v části, pokud jí bylo požadováno uložení povinnosti k vyklizení vedle žalovaných též všem, kdo s nimi v bytě bydlí, a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 1. 7. 2004, č.j. -121, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované M. C. tak, že se tento rozsudek zrušuje a řízení se zastavuje; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobkyně uzavřela dne 23. 8. 2001 s P. f. ČR smlouvu o převodu nemovitosti (předmětného domu) s účinky vkladu vlastnického práva ke dni 20. 10. 2001, že dne 20. 7. 2002 uzavřela manželství, že z tohoto manželství se jí narodil syn (dne 24. 6. 2003), že předmětný dům koupila v rámci veřejné nabídky poté, co žalovaný možnosti jeho koupě nevyužil, že jej kupovala s úmyslem v něm bydlet, že dosud bydlí se svojí rodinou v domě svých rodičů, kteří již nesouhlasí s jejich dalším bydlením, neboť je pro ně neúnosné, že žalovaný uzavřel dne 1. 6. 1981 s O. B. dohodu o užívání předmětného bytu, který mu byl přidělen jako byt podnikový podle , že dne 11. 1. 1991 uzavřel manželství se žalovanou M. C., že je v invalidním důchodu, jeho zdravotní stav není příznivý a je pohybově omezen. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalovanému a jeho manželce vzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu (dle a obč.zák.) a že žalobkyně (pronajímatelka) nutně potřebuje tento byt pro sebe, neboť jiný byt nemá a na jejích rodičích nelze požadovat, aby ji i nadále nechávali ve svém domě bydlet, když mají ve svém věku právo na soukromí a nemají povinnost své dceři zajišťovat bydlení. Na základě toho dospěly k závěru, že výpovědní důvod podle obč.zák. je naplněn. Neshledaly, že by výkon práva žalobkyně byl v rozporu s dobrými mravy, přičemž přihlédly i ke zdravotnímu stavu žalovaného, pro něhož nelze (vzhledem k uspořádání domu) považovat bydlení v předmětném bytě za pohodlné a v přiměřeném náhradním bytě by mohlo být vhodnější. I když stěhování bude pro žalovaného znamenat jistou zátěž, nemůže tato okolnost převážit nad potřebou žalované uspokojit svoji potřebu bydlení v domě, jehož je vlastnicí. Vzhledem k tomu, že manželka žalovaného M. C. v průběhu řízení zemřela, odvolací soud ve vztahu k ní rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil podle a v němž uplatnil dovolací důvod podle Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že výkon vlastnického práva žalobkyně je vzhledem k nerespektování jeho životní situace v rozporu s dobrými mravy. Vyjadřuje nesouhlas s odlišným názorem odvolacího soudu a namítá, že jeho rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem. Podle názoru dovolatele je nutno potřebu žalobkyně ve smyslu ustanovení obč.zák. vykládat pouze z objektivního hlediska, nikoliv tedy jen s ohledem na její subjektivní zájem v předmětném bytě bydlet a na její bytovou situaci, ale též s ohledem na bytovou situaci žalovaného, na to, jak dlouho v předmětném bytě bydlí, na jeho snahu předmětný dům koupit a zejména i na jeho zdravotní stav, který je trvale zhoršený, s omezením možnosti pohybu a s bolestmi. Uvádí, že žaloba byla pro jeho manželku značnou zátěží, že prohloubila její psychické obtíže a že se „usoužila k smrti“, což je důkazem nerespektování dobrých mravů. Závěrem vyjadřuje přesvědčení, že s ohledem na jeho zdravotní stav a životní situaci je vlastnické právo žalobkyně natolik oslabeno, že žalobě nelze vyhovět. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad výkonu napadeného rozhodnutí.

Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření poukázala na okolnosti, za kterých předmětný dům koupila, na to, že žalovaný se nestal jeho vlastníkem v důsledku své nečinnosti, namítla, že jeho potřeby lze zohlednit při zajišťování náhradního bytu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 1. července 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou , (dále opět jen „ “).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c)

Ustanovení přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle , z něhož ji dovozuje dovolatel.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a) obč.zák. je naplněn a že výkon práva žalobkyně (dát žalovanému výpověď) není v rozporu s dobrými mravy. I když dovolatel – co do vymezení otázky, s níž spojuje zásadní význam napadeného rozhodnutí a co do obsahu dovolacích námitek – zpochybňuje především právní posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák., napadá – prostřednictvím námitky o výkladu pojmu potřeby pronajímatele – též právní závěr o naplněnosti daného výpovědního důvodu.

Judikatura dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí ze dne 22. 12. 1998, sp.zn. , dále rozhodnutí ze dne 18. 12. 2001, sp.zn. a ze dne 6. 3. 2003, sp.zn. , uveřejněná pod C 917 a C 1758 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 13 a 24) je ustálena v názoru, že výpovědní důvod opírající se o potřebu bytu pro pronajímatele je dán nejen v případech, kdy pronajímatel nemá vlastní byt, ale i tehdy, má-li vlastní byt, chce však realizovat své vlastnické právo a bydlet v bytě, nacházejícím se v domě, jehož je vlastníkem. Dospěl-li tedy v projednávané věci odvolací soud k závěru, že nemá-li žalobkyně se svojí rodinou vlastní byt, je dán výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a) obč.zák., je jeho závěr v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejména rozhodnutí uveřejněné pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996) je rovněž ustálena v názoru, že ani v případě, kdy je výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a) obč.zák. dán, nemusí soud mimořádně návrhu na přivolení k výpovědi vyhovět, a to právě s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. Úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k okolnostem na straně nájemce, ale i pronajímatele. V citovaném rozhodnutí se jako okolnosti, jež mohou mít při posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. právní význam, uvádí příkladmo zjištěný věk nájemce, jeho zdravotní stav, a důsledky, které by mohla mít pro zdravotní stav nájemce změna prostředí. Při úvaze o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák., je však třeba brát v úvahu nejen důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení domáhá ten, který je z bytu vypovídán, ale i rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se domáhá přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena.

Odvolací soud (soud prvního stupně) se v souzené věci aplikací citovaného ustanovení zabýval a dospěl k závěru, že žalobkyni nelze odepřít výkon jejího vlastnického práva. Přihlédl přitom jak k okolnostem na její straně (k naléhavosti její bytové potřeby), tak i na straně žalovaného (jak k jeho zdravotnímu stavu, a to i s ohledem na vybavenost předmětného domu, tak i k možným důsledkům spojeným s jeho přestěhováním do jiného bytu). Dovolatel proti tomu předkládá vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. Otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, však nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. , uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. ).

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobce podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení věty první, , a a zavázal žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč ( , ve spojení s ustanovením , ve spojení s ustanovením , , ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 25. ledna 2006

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu