Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Odo 518/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně N. D., proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, o určení výše úhrady za poskytnutou zdravotní péči, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3C 156/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2004, č.j. -38, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni ve výroku označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 1. prosince 2003, č.j. -30, jímž Okresní soud v Domažlicích zastavil řízení o žalobě na určení, že žalobkyně má právo na úhradu za zdravotní péči za 2. pololetí roku 2003 ve stejné výši jako v předchozím období včetně navýšení úhrady, věc postoupil po právní moci usnesení o zastavení řízení Ministerstvu zdravotnictví České republiky a rozhodl o nákladech řízení (první věta výroku). Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků (druhá věta výroku).

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pravomoc soudu v projednávané věci není dána. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že spor, v němž se žalobkyně domáhá určení svého práva na úhradu za poskytnutou zdravotní péči, není věcí rodinnou, pracovní ani občanskoprávní, přičemž nejde ani o spor z obchodních vztahů (srov. - dále též jen „ “). Podle odvolacího soudu nejde ani o případ pravomoci soudu podle (v rozhodnutí je nepřesně uveden odkaz na ), neboť ze o veřejném zdravotním pojištění, ani z jiného právního předpisu zmocnění pro soud k projednání a rozhodnutí předmětné věci nevyplývá. Postup směřující k zajištění věcného plnění při poskytování zdravotní péče pojištěncům upravuje , který předpokládá uzavření smlouvy mezi zdravotnickým zařízením a zdravotními pojišťovnami, a to na základě rámcové smlouvy jako výsledku dohodovacího řízení mezi zástupci svazu zdravotních pojišťoven a zástupci příslušných skupinových zdravotnických zařízení zastupovaných jejich zájmovými sdruženími. Otázku souladu jednotlivých rámcových smluv s právními předpisy a veřejným zájmem pak podle odvolacího soudu přísluší posoudit ministerstvu zdravotnictví, přičemž již zmíněné ustanovení cit. zákona upravuje i další postup za situace, kdy k uzavření dohody v rámci dohodovacího řízení v zákonem stanovené lhůtě nedojde. Za stavu, kdy z cit. zákona pravomoc soudu k projednání věci nevyplývá, soud prvního stupně nepochybil, pokud řízení zastavil a věc postoupil ministerstvu zdravotnictví jako příslušnému orgánu. Proto usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, namítajíc, že odvolací soud samostatně neposoudil právní povahu sporu, neboť v odůvodnění rozhodnutí pouze opakoval argumenty soudu prvního stupně a nezabýval se jejími odvolacími námitkami. Podle názoru dovolatelky odvolací soud pominul, že právo soudní ochrany je základním ústavním právem a že ministerstvo zdravotnictví je orgánem veřejné správy, v jehož pravomoci není rozhodovat spory ze závazkových vztahů. Podle přesvědčení dovolatelky je smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče uzavřená mezi účastníky soukromoprávní smlouvou uzavřenou na základě rámcové smlouvy vydané , která v článku 2 odst. 1 stanoví, že závazkové vztahy mezi smluvními stranami se řídí mimo jiné . Odvolacímu soudu vytýká, že zaměnil postup při posuzování a vydávání rámcových smluv jakožto smluv veřejnoprávních a v něm stanovenou úlohu ministerstva zdravotnictví s rozhodováním sporů mezi smluvními stranami. Poukazujíc na ustanovení namítá, že žádný zákon působnost ministerstva zdravotnictví při rozhodování sporů ze závazkových vztahů nestanoví. V souzené věci jde o výklad jakožto obecně závazného právního předpisu, který přísluší provádět jedině soudu a nikoli ministerstvu.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud jí napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k projednání a rozhodnutí.

Dovolání je v dané věci přípustné podle , a je i důvodné.

Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v , a b) a (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti ( , druhá věta, ), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. ), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. , větu první, ).

Námitky dovolatelky lze podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle písm b)

Podle odůvodnění rozhodnutí odvolací soud založil svůj závěr o nedostatku pravomoci soudu na úvaze, že v souzené věci jde o tzv. jinou věc ve smyslu , kterou by byl soud oprávněn projednat a rozhodnout tehdy, pokud by tak stanovil zákon. Za situace, kdy podle odvolacího soudu ze , ani z jiného právního předpisu pro soud zmocnění k projednání a rozhodnutí předmětné věci nevyplývá a kdy z ustanovení cit. zákona přísluší posoudit otázku souladu rámcových smluv s právními předpisy a veřejným zájmem ministerstvu zdravotnictví, tak podle posouzení odvolacího soudu není pravomoc soudu v předmětné věci dána. Tento závěr odvolacího soudu není správný.

Ustanovení (dále též jen „obč. zák.“) stanoví, že proti tomu, kdo právo ohrozí nebo poruší, lze se domáhat ochrany u orgánu, který je k tomu povolán. Není-li v zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem soud.

Podle ustanovení v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (odstavec 2). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec 3). Pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon (odstavec 4).

V souzené věci nejde o veřejnoprávní věc, jak posoudily soudy obou stupňů, ale jde zásadně o občanskoprávní vztah na základě smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče uzavřené mezi účastníky. Ústavní soud již v usnesení ze dne 27. ledna 1999, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 13, pod číslem 6, jehož závěry je třeba aplikovat i v projednávané věci, vysvětlil, že právní vztah mezi poskytovatelem zdravotní péče a zdravotní pojišťovnou, v jehož rámci je či není uzavřena smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče, je vztahem soukromoprávním, a jako takovému, s ohledem na to, že mu není poskytnuta ochrana jinak, by mu měla být poskytnuta ochrana podle , přičemž orgánem poskytujícím tuto ochranu je vzhledem k obč. zák. soud.

Vztah vzniklý na základě účastníky uzavřené smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče vykazuje základní znaky soukromého práva. Jak se podává již z cit. rozhodnutí Ústavního soudu, je třeba za jeden z rozhodujících znaků považovat vznik celého vztahu na základě smlouvy jako základního nástroje, který užívá zákonodárce při regulaci soukromoprávních vztahů, na rozdíl od veřejného práva, v němž je takovým základním nástrojem úřední rozhodnutí. Skutečnost, že vznik smlouvy je vázán na splnění vnějších podmínek, které je účastník povinen vzít na zřetel, v tomto smyslu dominantní význam nemá a představuje jen modifikaci typu soukromoprávní regulace, v němž stát vykonává svůj vliv na regulované vztahy tím, že stanoví obecné podmínky, za nichž mohou autonomní osoby vstupovat do vzájemných vztahů.

Vzhledem k tomu, že předmětnou smlouvou o poskytování a úhradě zdravotní péče uzavřené mezi účastníky došlo k založení občanskoprávního vztahu, je třeba v otázce pravomoci orgánu oprávněného projednat a rozhodnout spor o výši úhrady za poskytnutou zdravotní péči vyjít z ustanovení , podle něhož v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které mimo jiné vyplývají z občanskoprávních vztahů.

Ministerstvu zdravotnictví pak na základě ustanovení § 17 cit. zákona, které odvolací soud v odůvodnění usnesení rovněž cituje, přísluší posuzovat otázku souladu jednotlivých rámcových smluv s právními předpisy a veřejným zájmem, jakož i další postup v případě, kdy k dohodě o obsahu rámcové smlouvy nedojde nebo pokud předložená rámcová smlouva odporuje právním předpisům nebo veřejnému zájmu. V žádném případě však na základě tohoto ustanovení není ministerstvo zdravotnictví povoláno k tomu, aby rozhodovalo spory o nároky ze smluv o poskytování zdravotní péče uzavíraných mezi zdravotními pojišťovnami a zdravotnickými zařízeními na základě rámcové smlouvy.

Za situace, kdy odvolací soud posoudil projednávanou věc jako tzv. jinou věc a vyšel v otázce pravomoci orgánu příslušného v předmětné věci rozhodnout z ustanovení , věc nesprávně právně posoudil a nelze než uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl uplatněn důvodně, rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné a muselo být proto podle ustanovení , části věty za středníkem, , bez nařízení jednání ( , věta první, ) zrušeno. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný ( , část první věty za středníkem, ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. ledna 2006

JUDr. Miroslav Gallus,v.r.

předseda senátu