Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
4 C 211/2021
Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Sandrou Zemanovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 42 493,72 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 20 234 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 20 234 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do části, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplatit částku ve výši 22 259,72 Kč a co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 549,87 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 544,81 Kč, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 25 584,01 Kč od 21. 1. 2020 do 24. 2. 2020, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5 350,01 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, úroku ve výši 29 % ročně z částky 25 584,01 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 20 234 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 20 234 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se co do části, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplatit částku ve výši 22 259,72 Kč a co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 549,87 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 544,81 Kč, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 25 584,01 Kč od 21. 1. 2020 do 24. 2. 2020, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5 350,01 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení, úroku ve výši 29 % ročně z částky 25 584,01 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 42 493,72 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela dne 1. 2. 2018 s žalovaným Smlouvu o zápůjčce číslo. Před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně posoudila schopnost žalovaného splácet zápůjčku dle zákona o spotřebitelském úvěru, když zhodnotila požadované a získané informace od žalovaného. Tento byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Uvedené informace pak byly zaznamenány do karty zákazníka. Nad to žalobkyně uvedla, že ze smlouvy plyne, že žalovaný prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení jeho schopnosti splácet poskytnutou zápůjčku a dále, že je schopen splácet předmětnou zápůjčku. Na základě výše uvedené smlouvy tedy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. Žalovaný se dále zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně za půjčené peněžní prostředky částku ve výši 24 139 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 7 352 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 7 760 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 9 027 Kč. Žalovaný se veškeré výše uvedené částky zavázal uhradit v hotovosti v 18 měsíčních splátkách po 3 008 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 1. 8. 2019. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně
a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne
20. 1. 2020, o čemž byl žalovaný písemně informován oznámením. Žalobkyně uvedla, že žalovaný na předmětnou pohledávku uhradil celkem 9 766 Kč. Žalobkyně se tak domáhá uhrazení dlužné jistiny ve výši 25 584,01 Kč, dlužné částky poplatku ve výši 16 909,17 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 2 549,87 Kč, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 25 584,01 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaných úroků ve výši 3 544,81 Kč
a úroku ve výši 29 % ročně z částky 25 584,01 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, ač byl předžalobně upozorněn.
2. Soud vyzval žalobkyni usnesením ze dne 15. 7. 2021, č. j. 4 C 211/2021 -13, nechť soudu mj. uvede, jakým konkrétním způsobem splnila svou zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, nechť soudu předloží konkrétní listin y, ze kterých úvěruschopnost posuzovala jako je např. pracovní smlouva, nájemní smlouva atd. Žalobkyně ve svém doplnění žaloby ze dne 29. 7. 2021 uvedla stejné skutečnosti jako v již podané žalobě a doplněním žaloby ze dne 18. 8. 2021 doložila kopii zákaznické karty žalovaného. Současně upozornila na existenci judikatury, podle které je dostatečné ověřit informace uváděné klientem pouze nahlédnutím do příslušných listin. Dále uvedla, že ani právní předchůdkyně žalobkyně, ani žalobkyně nemá k dispozici kopie dokladů žalovaného, neboť uvedené dokumenty uchazeči o zápůjčku předkládají pouze při uzavírání smlouvy. Na základě uvedených skutečností tedy právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaný je úvěruschopný.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř. “) žalovaného vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s rozhodnutím na základě listin souhlasila již v podaném žalobním návrhu a své stanovisko nezměnila ani ve svém následném písemném doplnění žaloby. Žalovaný na výzvu soudu žádným způsobem nereagoval. Soud proto věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.
5. Soud konstatuje, že rozhodnutí v této věci je zcela v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydaného ve věci sp. zn. 21 Cdo 1695/2005 . Zde Nejvyšší soud ČR uzavírá, že v řízení vedeném dle ustanovení § 115a o. s. ř. o. s. ř. nelze zamítnout návrh tehdy, jestliže na základě listin tvořících obsah spisu nelze učinit závěr, že žalobce svůj nárok prokazuje. Soudem nebylo v daném případě uzavřeno, že skutkový děj nelze postavit najisto. Z listin žalobkyní předložených soud učinil závěr o skutkovém ději. Pokud byl žalobní návrh zamítnut, tak pouze proto, že z listin žalobkyni předložených nelze z hlediska právního hodnocení učinit jiný závěr, nežli ten, že žalobní nárok není důvodným (sama žalobkyně uvedla, že dalšími důkazy nedisponuje). Soud podotýká, že ač je nutno věc posoudit jinak nežli dle účastníkova právního názoru, případné poučení dle citovaného zákonného rozhodnutí by zde nemohlo vést k jinému rozhodnutí soudu. Ustanovení § 118a , odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. směřuje na případy, kdy v důsledku jiného právního posouzení věci soudem může účastník reagovat a doložit důkazy či tvrzení, která v souladu s právním hodnocením soudu mohou přivodit jeho úspěch ve věci. V souzené věci tomu tak není.
6. Z listinných důkazů dále uvedených soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:
7. Ze Smlouvy o zápůjčce číslo včetně podmínek soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, IČO a žalovaným byla dne 1. 2. 2018 uzavřena uvedená smlouva, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 30 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Žalovaný se dále zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně za půjčené peněžní prostředky částku ve výši 24 139 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši
7 352 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 7 760 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu i komfortní splácení ve výši 9 027 Kč. Žalovaný se veškeré výše uvedené částky zavázal uhradit v hotovosti v 18 měsíčních splátkách po 3 008 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 1. 8. 2019. Ve smlouvě je uvedeno, že zákazník (žalovaný) prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení jeho schopnosti splácet poskytnutou zápůjčku
a dále, že je schopen splácet předmětnou zápůjčku.
8. Z karty zákazníka bylo zjištěno, že žalovaný žije v nájemním bytě. Má základní vzdělání. Je ženatý. Žalovaný pracuje u společnosti právnická osoba na plný pracovní poměr s čistým měsíčním příjmem (průměr za poslední tři měsíce) 21 002 Kč. Dále žalovaný uvedl, že má ostatní příjmy ve výši 12 000 Kč měsíčně čistého. Jeho běžné měsíční výdaje činní 14 000 Kč. Žalovaný v zákaznické kartě uvedl, že nemá žádné další zápůjčky. Uvedené skutečnosti si měla právní předchůdkyně žalobkyně ověřit z výpisu z banky.
9. Z karty umoření bylo zjištěno, že žalovaný na shora uvedenou zápůjčku uhradil celkem 9 766 Kč.
10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 včetně seznamu postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020, z podacího lístku ze dne 14. 2. 2020 bylo soudem zjištěno, že předmětná pohledávka byla postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Uvedená skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 20. 1. 2020, který byl odeslán dne 14. 2. 2020. Současně žalobkyně vyzvala žalovaného, nechť ji uvedený dluh uhradí do 10 dní ode dne obdržení dopisu.
11. Z předžalobní upomínky ze dne 28. 1. 2021 včetně podacího lístku má soud za prokázané, že byl žalovaný předžalobně upomenut.
12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. , vzal soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 30 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy posuzovala úvěruschopnost žalovaného, a to tak, že ji sám žalovaný ve smlouvě potvrdil, že je schopen řádně a včas zápůjčku splatit. Dále právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z údajů, které žalovaný uvedl v zákaznické kartě, tedy že žalovaný pracuje na plný pracovní poměr u společnosti právnická osoba s čistým měsíčním příjmem 21 002 Kč. Žalovaný má mít další příjem ve výši 12 000 Kč měsíčně čistého. Jeho běžné měsíční výdaje činní 14 000 Kč. Žalovaný nemá zápůjčku u jiné společnosti. Žalovaný na shora uvedenou zápůjčku uhradil 9 766 Kč. Následně došlo k postoupení pohledávky z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 20. 1. 2020, který byl odeslán dne 14. 2. 2020. Současně byl vyzván k úhradě dlužné částky, a to do 10 dní ode dne doručení výzvy. Žalovaný byl upomenut i předžalobně, ničeho však neuhradil.
13. Při právním posouzení soud vycházel z § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o.z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.
14. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
15. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 o.z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
16. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
17. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
18. Podle § 86 odst. 1 o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy
o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele,
a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo
i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
19. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost
s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
20. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb. , o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností
a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“
21. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
22. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.
23. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
24. Podle 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
25. Podle § 1968 věta prvá o.z,, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
26. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 20 234 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru (ve smyslu § 2 odst. 1 uvedeného zákona je za spotřebitelský úvěr považovaná i smlouva o zápůjčce) neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z údajů žalovaného, které uvedl v zákaznické kartě. Zde je uvedeno, že žalovaný pracuje na plný pracovní poměr s čistým měsíčním příjmem (průměr za poslední tři měsíce) 21 002 Kč, další jeho příjmy činní 12 000 Kč měsíčně čistého a jeho běžné měsíční výdaje činní 14 000 Kč. Žalovaný nemá zápůjčku u jiné společnosti. Žalobkyně nepředložila kromě zákaznické karty žádné jiné konkrétní listin y, ze kterých úvěruschopnost žalovaného posuzovala, Soudu nepředložila např. pracovní smlouvu žalovaného, nájemní smlouvu, výplatní pásky či výpisy z účtů, na které žalovaný odkazuje v zákaznické kartě, ač k tomu byla žalobkyně soudem vyzvána. Není patrné na základě čeho žalovaný má další příjem ve výši 12 000 Kč měsíčně, když v zákaznické kartě je uvedeno, že pracuje pouze u jednoho zaměstnavatele na hlavní pracovní poměr. Ohledně osobních výdajů, žalobkyně vycházela pouze z žalovaného tvrzení. Ze zákaznické karty není patrné, co vše výdaje žalovaného představují či jakou částku tvoří nájem. K tomu soud dodává, že právní předchůdkyně žalobkyně například nikterak nepodložila svá tvrzní o tom, že lustrovala žalovaného v registru dlužníků, ač ji zákon ukládá povinnost zkoumat nejenom příjmy a výdaje žalovaného, ale i jeho platební morálku. Úvěrující je povinen ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péči přezkoumat příjmy
i výdaje žalované a dbát přitom na její zájmy, tj. i na zájem být reálně schopna přebíraný závazek řádně a včas splácet. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015 -39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb. ). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. Za situace, kdy je žalobkyni uložena v souladu s ustanovením § 78 zákona o spotřebitelském úvěru povinnost uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, soud uzavírá, že žalobkyně neprokázala, že řádně prověřila úvěruschopnost žalované, a to ani po té co byla soudem vyzvána k doplnění příslušných tvrzení
a k návrhu důkazů (ostatně sama uvedla, že těmito důkazy nedisponuje, ač ji to zákon ukládá – viz shora). Soud tedy uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala majetkové poměry žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud má tak za to, že právní předchůdkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je úvěrová smlouva neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o.z.
27. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl jednak z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouhé relativní neplatnosti smlouvy o zápůjčce za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 27 Co 280/2019 - 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011 , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13. 11. 1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21. 4. 2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16. 11. 2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.
28. S ohledem na to, že bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti v den podpisu smlouvy částku ve výši 30 000 Kč na základě neplatné smlouvy o zápůjčce, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení, které je povinen vydat podle 2991 odst. 1 o.z. Na druhou stranu žalovaný uhradil částku ve výši
9 766 Kč, žaloba je tak důvodná co do částky 20 234 Kč. Žalobkyně je oprávněna požadovat po žalovaném výše uvedenou částku, když předmětná pohledávka byla postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni ve smyslu § 1879 a násl. o.z. Soud proto vyhověl požadavku žalobkyně pouze částečně, a to co do částky ve výši 20 234 Kč. Soud přiznal žalobkyni rovněž úrok z prodlení z této částky, a to za období od 25. 2. 2020 do zaplacení podle § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně požadovala úrok z prodlení za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení v zákonné výši, avšak vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu poprvé dopisem ze dne 20. 1. 2019, který byl žalovanému odeslán dne 14. 2. 2020. V dopise pak žalobkyně stanovila 10 denní lhůtu k zaplacení, která uplynula dne 24. 2. 2020. Žalovaný se proto dostal do prodlení se zaplacením dluhu až 25. 2. 2020, v tuto dubu byl zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z dlužné částky. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Třídenní lhůta k plnění pak byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. , neboť soud neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší nežli zákonné ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách.
29. Protože nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, soud ve zbývajícím rozsahu (tj. v rozsahu obchodních poplatků a k nim požadovaného úroku z prodlení a úroku) žalobu zamítl (výrok II.).
30. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, když žalobkyně byla úspěšná pouze co do požadované částky ve výši 20 234 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 20 234 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení (tj. ve 47,62 % úspěch) a neúspěch měla, co do 22 259,72 Kč a co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 549,87 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 544,81 Kč, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 25 584,01 Kč od 21. 1. 2020 do 24. 2. 2020, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5 350,01 Kč od 25. 2. 2020 do zaplacení ku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 25 584,01 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a úroku ve výši 29 % ročně z částky 25 584,01 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení (tj. v 52,38% neúspěch), tedy žalovaný by měl nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 4,76 %, nicméně vzhledem k tomu, že se jedná o nepatrný rozdíl, soud nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému účastníkovi řízení. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).