Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
82781F518BFDD093C1257A4E0069AA6E.html
HTML · 25.58 KB
No categories available
28 Cdo 3083/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelky J. M. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 22.3.2005, sp.zn. 17 Co 417/2004 , vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 10 C 24/2000 (žalobkyně J. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. V. s., státnímu podniku, v likvidaci, zastoupeným advokátem, a 2. České republice-Ministerstvu financí ČR, 118 01 Praha 1, Letenská 1, o vyklizení nemovitostí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobou, podanou u soudu 26.1.2000, se žalobkyně domáhala, aby žalovaným V. s. P. bylo uloženo vyklidit a vyklizené žalobkyni předat stavby (strojní dílnu, pracovní halu, sklad hořlavin a vnější úpravy) v areálu čp. 1082 na pozemku parc. č. 4033 v katastrálním území P. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti zdědila žalobkyně po svém otci (dědictví bylo projednáno u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 20 D 612/99 ). K převodu těchto nemovitostí na stát nikdy nedošlo, ale užívaly je fakticky různé subjekty. V roce 1975 byly na stavbách areálu provedeny určité stavební úpravy. V roce 1975 došlo na základě kolaudačních rozhodnutí nesprávně k zápisu v evidenci nemovitostí ve prospěch V. s.; tento státní podnik pronajímal nemovitosti dalším subjektům. V roce 1999 vstoupil žalovaný podnik V. s. do likvidace a nyní za něj jedná likvidátor. Protože ze strany žalovaných V. s. je s uvedenými nemovitostmi nakládáno bez souhlasu žalobkyně, domáhá se žalobkyně vyklizení uvedených nemovitostí.
Žalované V. s. navrhly zamítnutí žaloby. Poukazovaly na to, že u Obvodního soudu pro Prahu 8 byla již pod sp.zn. 14 C 121/92 projednávána žaloba žalobkyně o uložení povinnosti tomuto podniku uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání týchž nemovitostí a tato žaloba byla soudem pravomocně zamítnuta. Na pozemku parc. č. 4033 v P. byly již postaveny nové stavby trvalého charakteru, které jsou v držení V. s., s.p. Z těchto postavených staveb na uvedeném pozemku byla V. s. převedena hospodářskou smlouvou na S. e. z. P. stavba trafostanice; rovněž telefonní ústředna byla hospodářskou smlouvou převedena na Ř. t. P. OAU P.; došlo rovněž k přestavbě střediska výpočetní techniky. Podle názoru žalovaného státního podniku (v likvidaci) se tento podnik stal vlastníkem žalobkyní uváděných nemovitostí na základě vydržení, a to už v roce 1963.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 z 1.10.2001, čj. 10 C 24/2000 -96, bylo připuštěno, aby na straně žalovaného státního podniku V. s. přistoupil do řízení další účastník, a to Česká republika-Ministerstvo financí ČR. Za tohoto nového účastníka řízení navrhlo Ministerstvo financí zamítnutí žaloby s tím, že na straně tohoto žalovaného není dána pasívní legitimace v tomto sporu a jediným pasívně legitimovaným subjektem jsou tu V. s., státní podnik v likvidaci.
Obvodní soud pro Prahu 8 vynesl dne 23.9.2003 rozsudek čj. 10 C 24/2000 -283, jímž zamítl žalobu žalobkyně J. M. se žalobním návrhem, aby žalovaným V. s., s.p., a žalované České republice-Ministerstvu financí bylo uloženo vyklidit a vyklizené žalobkyni předat stavby v areálu čp. 1082, situovaném mezi ulicí v M. a drážním tělesem Č. v P.-L. na pozemku Č. d. parc. č. 4033, a to přízemní stavbu trafostanice vlevo u vjezdu do areálu, halu B, stáčecí objekt LTO vpravo od vjezdu, dále na halu B navazující její původní část s kotelnou v podzemním podlaží, také původní halu A s podélnými přístavbami a kolmo přistavěnými kancelářemi, dále všechny venkovní úpravy, asfaltovou vozovku zpevňující nádvoří areálu, vysokou betonovou opěrnou zeď za halou A a podzemní sítě rozvodu vody, kanalizace, elektro a plynu a podzemní přívodní kanál z objektu stáčení LTO do kotelny za halou B, přičemž čp. 1082-objekt bydlení na pozemku parc. č. 4033 (tedy na pozemku jiného vlastníka) je zapsán u Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví č. 119 pro obec P. a katastrální území L.
Uvedeným rozsudkem z 23.9.2003 bylo uloženo žalobkyni zaplatit žalovaným V. s. na náhradu nákladů řízení 4.025 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou Českou republikou-Ministerstvem financí ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni bylo také uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 na náhradu nákladů řízení 33.887 Kč (jak tato výše byla určena usnesením z 23.8.2004, čj. 10 C 24/2000 -321).
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo především poukázáno na to, že v řízení o dědictví vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 20 D 612/99 byla schválena dohoda o vypořádání dodatečného majetku dědictví po M. Č. a po původním vlastníku nemovitostí F. Č., podle níž žalobkyně převzala i stavby v areálu čp. 1082 na pozemku parc. č. 4033 (patřícím jinému vlastníku), tj. strojní dílnu-halu A, pracovní halu B, sklad hořlavin a venkovní úpravy v katastrálním území L. v odhadní ceně 506.635 Kč.
Dále bylo v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně poukázáno na to, že v občanském soudním řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 14 C 121/92 , byla zamítnuta žaloba žalobkyně J. M. o vydání nemovitostí (budovy bývalé továrny, postavené na pozemku Č. s. d. č. kat. 4033-zastavěné ploše (o výměře 1546 m2), haly A i haly B s přistavěnými kancelářemi v P., V. 1082, jakož i žalobní návrh na uzavření dohody o vydání budovy bývalé továrny-haly A a haly B s přistavěnými kancelářemi na pozemku parc. č. 4033 (patřícím ČSD) v P., V. 1082. Žaloba tu byla pravomocně zamítnuta z toho důvodu, že v žalobě uvedený objekt ztratil zásadní přestavbou svůj původní stavebně technický charakter (ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ).
Za těchto uvedených okolností neshledal soud prvního stupně důvodnou žalobu žalobkyně, která se nyní v této právní věci (sp.zn. 10 C 24/2000 Obvodního soudu pro Prahu 8) domáhá ochrany svého vlastnického práva podle ustanovení § 126 občanského zákoníku , třebaže tu jde o nemovitosti převzaté státem v období od 25.2.1948 do 1.1.1990, takže nárok na vydání těchto věcí lze uplatňovat jen podle speciální právní úpravy obsažené v zákoně č. 87/1991 Sb. Tento žalobkyní uplatněný nárok byl v soudním řízení pravomocně zamítnut. Žalobkyně sice nyní v tomto dalším soudním řízení uplatňuje nárok i na vydání venkovních úprav, asfaltové vozovky, podzemní sítě a kanalizace, ale soud prvního stupně dospěl k závěru, že „v žádném případě nejde o součást staveb, tj. budov bývalé továrny a žalobkyně k nim tudíž nemohla nabýt vlastnického práva“.
Z těchto uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu žalobkyně zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu .
O odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 22.3.2005, 17 Co 417/2004 . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 z 23.9.2003, čj. 10 C 24/2000 -283 (ve znění doplňujícího usnesení z 23.8.2004, čj. 10 C 24/2000 -321) potvrzen. Žalobkyni J. M. bylo uloženo zaplatit žalovaným V. s., s.p. (v likvidaci), na náhradu nákladů odvolacího řízení 3.950 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalobkyně a žalovaná Česká republika-Ministerstvo financí ČR nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným.
Podle názoru odvolacího soudu bylo v daném případě podstatou sporu vyřešení předběžné otázky, zda je žalobkyně vlastníkem nemovitostí, uvedených v její žalobě. V tomto smyslu se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že totiž v tomto případě došlo k odebrání nemovitostí právním předchůdcům žalobkyně bez právního důvodu faktickým zabráním věcí poté, co bylo na tyto nemovitosti uvalena národní správa, a že tento zásah státu bylo možné napravit po roce 1989 pouze za pomoci restitučních předpisů, což žalobkyně také v případě nemovitostí, jichž se týká soudní řízení i v této právní věci, neúspěšně uplatnila; tento neúspěch v restitučním sporu nelze nahradit nyní vlastnickou žalobou žalobkyně podle občanského zákoníku .
Podle názoru odvolacího soudu tedy soud prvního stupně v tomto případě správně dovodil, že žalobkyně neprokázala, že je vlastnicí předmětných nemovitostí. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (včetně výroku o nákladech řízení), a to vůči oběma žalovaným. Náhrada nákladů odvolacího řízení byla přiznána jen žalovaným V. s., když žalované České republice-Ministerstvu financí v odvolacím řízení náklady nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 11.5.2005 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno dne 4.7.2005, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu . Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu , neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam.Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu ).
Dovolatelka má za to, že soudy obou stupňů nesprávně řešily zásadní právní otázku v rozporu s hmotným právem, když dospěly k závěru, že tento spor je třeba posuzovat podle restitučních předpisů a že se tu nelze dovolávat přiznání práva podle obecných ustanovení občanského zákoníku ; zejména dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že je nutno tuto právní věc posuzovat podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Šlo tu totiž o případ bezdůvodného převzetí věcí státem a k tomuto faktickému zabrání věci bylo využito jen zavedení národní správy na tento majetek, a to i když došlo k následnému zrušení národní správy.
Dovolatelka vytýkala, že odvolací soud nepřihlédl vůbec ani k tomu, že tu došlo k vydání dědického rozhodnutí o přechodu nemovitostí na žalobkyni jako dědičku původního vlastníka nemovitostí, o něž v tomto řízení jde.
Dovolatelka dále zdůrazňovala, že své nároky původně uplatnila z opatrnosti s poukazem jednak na ustanovení restitučních předpisů, ale také s poukazem na obecnou občanskoprávní úpravu ochrany práv vlastníka podle občanského zákoníku . Dovolatelka vyslovovala své přesvědčení, že „samo původní rozhodnutí s restituční argumentací nelze přijmout jako autoritativní rozhodnutím o tom, jaké právní řešení tu platí“. Podle názoru dovolatelky není správný právní závěr odvolacího soudu, že tu je na místě upřít právní relevanci rozhodnutí o zrušení národní správy i dědickému rozhodnutí o nabytí dědictví žalobkyní“.
Ze strany obou žalovaných bylo v jejich vyjádření k dovolání dovolatelky navrženo, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno vzhledem ke správnosti právních závěrů soudů obou stupňů v této právní věci.
Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 10 C 24/2000 Obvodního soudu pro Prahu 8), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, byla řešena právní otázka, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud posoudil tuto projednávanou právní věc podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a zabýval se i otázkou vzájemného vztahu právní úpravy obsažené v zákoně č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, a právní úpravy obsažené v obecných právních předpisech, zejména v ustanoveních občanského zákoníku (jmenovitě v ustanovení § 126 občanského zákoníku ).
Podle ustanovení § 6 zákona č. 87/191 Sb. se povinnost vydat věc podle tohoto zákona o mimosoudních rehabilitacích vztahuje na případy, kdy v rozhodném období (25.2.1948-1.1.1990) věc přešla na stát za těch okolností, které jsou taxativně uvedeny v § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. , ale podle ustanovení § 6 odst. 2 téhož zákona se povinnost věc vztahuje i na další případy neuvedené v § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. , jež však spadají pod ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ téhož zákona (tedy šlo-li o důsledek politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody), jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že o převzetí věci státem bez právního důvodu (§ 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ) jde tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod; citované ustanovení tedy nedopadá na případy, kdy stát převzal věc na základě existujícího právního úkonu.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 19.11.1996, IV. ÚS 279/95 , uveřejněném pod č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní závěr: Podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytná pro úspěšnost uplatněného nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. ze strany oprávněné osoby v případech jmenovitě uvedených v § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ; nemusí však být uplatněna v případech uvedených v § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Pravomocné rozhodnutí o dědictví (srov. nyní § 175q občanského soudního řádu ) je závazné pro všechny účastníky řízení o dědictví. Pro všechny orgány je však závazné jen o otázce, jak je jím řešen vztah mezi těmito účastníky řízení o dědictví, nikoli tedy, pokud jde o jejich vztah k subjektům, které nebyly účastníky tohoto řízení (srov. k tomu např. výklad v rozhodnutí uveřejněném ve Sborníku IV. Nejvyššího soudu, vydaném nakladatelstvím SEVT, Praha 1986, str. 751).
Pro posouzení vztahu aplikace obecných ustanovení občanského zákoníku (ale i občanského soudního řádu ) k aplikaci ustanovení předpisů restituční (rehabilitační) povahy je třeba, podle názoru dovolacího soudu, i nadále vycházet z právního závěru, který byl zaujat v rozsudku Nejvyššího soudu z 11.9.2003, 22 Cdo 1222/2001 , vyneseném tzv. velkým senátem Nejvyššího soudu (podle § 19 zákona č. 6/2002 Sb. ): Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (25.2.1948-1.1.1990), nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení § 126 občanského zákoníku (a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu ) mohla-li žádat o vydání věci podle ustanovení předpisů restituční (rehabilitační) povahy; to platí také i v případě, že oprávněná osoba nárok na vydání věci bez úspěchu uplatnila, popřípadě že v restitučním řízení o nároku ještě nebylo rozhodnuto.
S přihlížením k těmto výkladovým závěrům z judikatury soudů, zejména uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, i z nálezů Ústavního soudu ČR, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že tu v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním dovolatelky, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. i občanského zákoníku , popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože také, jak již bylo shora uvedeno, nešlo tu o řešení právní otázky v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu .
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované České republice-Ministerstvu financí ČR v dovolacím řízení náklady nevznikly. Ohledně nákladů řízení vynaložených žalovanými V. s. na vyjádření k dovolání dovolatelky použil pak dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel jednak k povaze projednávané právní věci a také k obsahu stručného vyjádření žalovaného státního podniku (v likvidaci), rekapitulujícího procesní vyjádření tohoto žalovaného, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu .
V Brně dne 24. ledna 2006
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu