Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 1271/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením ze dne 6. května 2004, č. j. -93 zamítl Městský soud v Praze poté, co odvolací soud jeho předchozí rozhodnutí zrušil, návrh na vyloučení M. P. ze společnosti E. T., spol. s r.o. (dále jen „společnost) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady pro vyloučení společníka ze společnosti. Jednání M. P., který pro sebe získal licenci na výrobu elektřiny v malé vodní elektrárně, ač mu byl druhým společníkem a jednatelem společnosti dán souhlas k tomu, aby licenci získal pro společnost, nehodnotil soud jako závažné porušení povinností společníka. Podle soudu prvního stupně nelze pominout, že společnost nemohla licenci získat, neboť nedisponovala některými nezbytnými listinami a porušila předpisy o ochraně životního prostředí. Získáním licence pro sebe odpůrce odvrátil zastavení chodu elektrárny v zimním období (a tím i vznik vážných škod). Navíc odpůrce jednal se správcem daně ve věcech daňových nedoplatků společnosti a z provozu elektrárny alespoň částečně hradil závazky společnosti a nezvyšoval její předluženost. Proto soud návrh na vyloučení společníka ze společnosti zamítl.

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že se společnost domáhala vyloučení společníka pro porušení ustanovení článku VI. odstavce 2 společenské smlouvy, podle něhož bylo každému ze společníků zakázáno vyvíjet činnost, kterou by poškozoval zájmy společnosti s tím, že „porušení této povinnosti se postihuje způsobem uvedeným v § 65 odst. 2 a 3 obchodního zákoníku.“ Podle soudu tak společenská smlouva ve smyslu 136 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) rozšířila zákaz konkurence i na společníky. Vyhodnotil, že skutkové závěry soudu prvního stupně mají oporu v provedených důkazech a dovodil, že je třeba rozlišovat mezi porušením povinností společníka a povinností jednatele (v případě, že společník je zároveň jednatelem společnosti), přičemž vyloučení ze společnosti je sankcí za porušení povinností společníka.

Podle názoru odvolacího soudu je třeba porušení povinností společníka spočívající v porušení zákazu konkurence posuzovat ve všech souvislostech konkrétního případu. M. P. nepodniká svým jménem ve stejném oboru jako společnost. Společnost dovozuje porušování povinností společníka z toho, že získal „na své jméno“ licenci pro výrobu elektřiny v elektrárně, kterou provozuje společnost. Společnost však nemohla licenci získat, protože jí byla uložena vysoká pokuta za porušování předpisů na ochranu životního prostředí. Odvolací soud dovodil, že není oprávněn přezkoumat správnost rozhodnutí a stanovisek správních orgánů o udělení pokuty společnosti za porušování předpisů o ochraně životního prostředí. Pokud M. P. jako jednatel společnosti proti těmto rozhodnutím nebrojil, jak mu vytýká navrhovatelka, lze mu přičítat nanejvýš porušení povinností jednatele, nikoliv společníka. Obranu M. P., že z výnosu elektrárny splatil úvěr a pokutu uloženou společnosti, že se druhý společník na chodu elektrárny nepodílel, a že je ochoten mu dávat část výnosu z elektrárny, společnost nevyvrátila. Ani odvolací soud proto důvody pro vyloučení společníka neshledal.

Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost dovolání, opírajíc je co do přípustnosti o ustanovení a c) (dále též jen „“) a namítajíc, že rozhodnutí řeší zásadní právní otázky v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že právní závěr o nemožnosti udělit jí licenci k provozu vodní elektrárny nemá oporu v zákoně, neboť udělení licence je podle , o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích, nárokové. Snáší argumenty pro podporu svého názoru a zdůrazňuje, že výhrady z doby předchozího provozu elektrárny mohl správní orgán vznášet jen proti M. P., který byl odpovědným zástupcem společnosti, a proto odpovídal za odbornou stránku provozu a dodržování příslušných předpisů. Správní orgán přitom podle dovolatelky přehlížel, že druhý „spolumajitel elektrárny“ a druhý společník společnosti ing. J. K. nedal souhlas k jejímu provozování.

Dovolatelka vyjadřuje názor, že společník, který vykonává funkci jednatele nebo osoby odpovědné za odbornou stránku podnikání, není při výkonu takové působnosti zbaven povinnosti společníka zachovávat loajalitu vůči společnosti. M. P. jednal podle dovolatelky v hrubém rozporu s ustanoveními § 134 a 135 odst. 1 obch. zák. a jeho kroky směřovaly pouze k ovládnutí provozu elektrárny pro sebe.

Za omluvitelný považuje dovolatelka pouze přechodný exces společníka při plnění jeho povinností a akcentuje, že M. P. nadále v elektrárně podniká místo ní bez ochoty ke změně, své jednání nekorigoval ani na písemnou výzvu a neprojevil snahu získat licenci na provoz elektrárny pro společnost.

Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem ( ).

Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.

Dovolatelka založila dovolání na tom, že odpůrce porušil zákaz konkurence tím, že získal oprávnění k podnikatelské činnosti v předmětu podnikání společnosti a tuto činnost prováděl v její provozovně. Ani odvolací soud nezpochybnil, že by takové jednání mohlo naplňovat porušení zákazu konkurence, posouzením konkrétních okolností případu však dospěl k závěru, že v projednávané věci se tak nestalo. Z uvedeného je patrno, že právní závěr odvolacího soudu postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významný právě jen pro projednávanou věc. Z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.

Podle ustanovení proto dovolání přípustné není. Oproti mínění dovolatelky není dovolání přípustné ani podle ustanovení , neboť odvolací soud sice předchozí usnesení soudu prvního stupně zrušil a tento soud v následném rozhodnutí rozhodl jinak, než v rozhodnutí zrušeném, odvolací soud však nezavázal soud prvního stupně závazným právním názorem, ale uložil mu doplnit dokazování.

Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení a je odmítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení věty první, a a přiznal odpůrci náhradu nákladů řízení podle ustanovení , , a ve výši 2.500,- Kč a paušální náhradu nákladů řízení podle

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.

V Brně 24. ledna 2006

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu