Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 724/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 12/1222, IČ 66003008, adresa pro doručování: České dráhy, a.s., správa dopravní cesty, právní oddělení, Západní 2A, Karlovy Vary, proti žalovaným 1) J. B., zastoupené advokátkou, 2) M. P., zastoupenému opatrovnicí pro řízení T. M., vyšší soudní úřednicí Okresního soudu v Karlových Varech, o vyklizení služebního bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. , o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. prosince 2004, č. j. -62, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 7. 2004, č.j. -43, uložil žalovaným ve lhůtě 3 měsíců od právní moci rozsudku povinnost vyklidit byt č. 3, I. kategorie, o velikosti 1+3 s příslušenstvím, nacházející se ve 2. nadzemním podlaží domu č.p. 827 v K., Č. ulici č. 4 (dále jen „předmětný byt“), a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dovodil, že předmětný byt je bytem služebním, a nebylo proto podle (dále jen „obč. zák.“) možné, aby po smrti J. K. (matky žalované a manželky bývalého nájemce J. K.) v prosinci 2001, přešel nájem k tomuto bytu na žalovanou ve smyslu věty první obč. zák. Vzhledem k tomu, že nebylo ani prokázáno, že by v den smrti J. K. (8. 8. 1990) žil ve společné domácnosti s prarodiči i syn žalované M. K. (správně B.), a nevzniklo mu tak samostatné právo ve smyslu a 187 odst. 1 ve znění platném do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zák. před novelou“), užívali žalovaní podle soudu prvního stupně předmětný byt bez právního důvodu. Proto žalovaným uložil povinnost tento byt vyklidit, aniž by vyklizení vázal na zajištění bytové náhrady, neboť ve zjištěných skutečnostech neshledal důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu obč. zák.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 12. 2004, č.j. -62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu bylo soudem prvního stupně provedeno dostatečné dokazování, které postačuje pro právní závěr v otázce, zda M. B. vzniklo v předmětném bytě právo bydlení ve smyslu § 179 odst. 1 obč. zák. před novelou. Přestože syn žalované a vnuk nájemce bytu M. B. mohl s manžely K. ve společné domácnosti dlouhodobě, avšak přechodně bydlet, nemohlo jít o trvalé životní společenství, neboť tomu i nadále bránila existence základního rodiněprávního vztahu M. B. k jeho rodičům, na jejichž vyživovací povinnost byl odkázán. Za této situace nemohl být M. B. v žalobě o vyklizení pasivně legitimován, a byla proto správně zažalována jeho matka J. B. Ve věci je podle odvolacího soudu rovněž dána aktivní legitimace České republiky zastoupené Ministerstvem dopravy, neboť žalobkyně prokázala, že předmětný byt má v současné době charakter služebního bytu podle , přičemž její právní předchůdce, Československé státní dráhy jej přidělily dne 13. 11. 1981 J. K. jako byt podnikový. Proto je správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v jeho potvrzujícím výroku dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení (dále jen „ “). Dovolatelka především namítá, že odvolací soud neprovedl jí navrhované důkazy k prokázání skutečnosti, že žalovaná v předmětném bytě se svojí matkou po dobu delší než tři roky bydlela společně se synem M. B., který žil u svých prarodičů (manželů K.) již od útlého věku. Odvolací soud totiž časově přesně nevymezil, kolik času M. B. strávil v domácnosti s prarodiči, i když s výjimkou několika měsíců bydlel výhradně právě tam. Další navrhované důkazy se týkaly okolností privatizace bytového fondu, během níž došlo ke změně, v jejímž důsledku při objektivním posouzení nelze předmětný byt již považovat za služební, u něhož je přechod nájmu vyloučen. Z těchto důvodů má napadené rozhodnutí dle názoru dovolatelky zásadní význam, který odůvodňuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že nedošlo k přechodu nájmu bytu a že mezi synem žalované a jeho dědem nešlo o soužití ve smyslu § 115 a § 179 odst. 1 obč. zák. před novelou.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno ( , a ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c)

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Vady uvedené v , a b) a , jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby jimi bylo řízení postiženo, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout (i z úřední povinnosti) pouze v případě přípustného dovolání ( věta druhá ).

Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka napadá právní posouzení věci prostřednictvím uplatněných vad řízení, které měly vést k nesprávnému skutkovému závěru. Je-li však přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatelka uplatňuje jako dovolací důvod vadu řízení, které se odvolací soud měl dopustit tím, že v řízení neprovedl navrhované důkazy k prokázání existence společné domácnosti vedené M. B. s jeho prarodiči, a dále i důkazy ohledně povahy předmětného bytu, které mohly mít vliv na správnost právního posouzení věci, nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle , a Nejvyšší soud k ní proto přihlédnout nemohl, i kdyby touto vadou bylo řízení skutečně postiženo.

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle věty první a dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ( věta první, , a ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. ledna 2006

JUDr. Robert W a l t r , v. r.

předseda senátu