Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Odo 1642/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. října 2004, č.j. -131, potvrdil napadený výrok I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. července 2002, č.j. -103, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci přiměřené zadostiučinění ve výši 350 000 Kč a potvrdil výrok III. a IV. o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že jednání žalovaného naplnilo generální klauzuli nekalé soutěže ve smyslu § 44 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) v tom, že mezi účastníky jako podnikateli existoval soutěžní vztah s ohledem na předmět podnikání, že jednání žalovaného bylo v rozporu s dobrými mravy soutěže, jestliže začal vyrábět termoregulátory, jejichž „otcem myšlenky“ byl v roce 1994 žalobce, čímž využíval cizí myšlenku k vlastnímu prospěchu, když navíc po určitou dobu mezi soutěžiteli panovala vzájemná spolupráce daná smluvním vztahem, přičemž žalovaný si dokonce nechal zapsat předmětný termoregulátor jako průmyslový vzor a vyráběl výrobky „pouhým okem nerozeznatelné“ od výrobku žalobce. Dále shodně se soudem prvního stupně dovodil, že jednání žalovaného naplnilo i speciální skutkovou podstatu nekalé soutěže, a to vyvolání nebezpečí záměny ve smyslu § 47 obch. zák. výrobou termoregulátoru zaměnitelného s termoregulátorem vyráběným již po právu žalobcem, kterému svědčilo právo priority pro výrobu předmětného výrobku, a naplnilo i skutkovou podstatu parazitování na pověsti žalobce (§ 48 obch. zák.), když žalovaný využil pověsti výrobku vyráběného žalobcem i žalovaným na základě uzavřených smluv o poskytnutí know-how s cílem dosažení prodejnosti výrobků, které by jinak nedosáhl. Uzavřel, že jednání žalovaného bylo objektivně způsobilé přinést žalobci újmu, a je nerozhodné, zda se tak skutečně stalo či nikoliv, neboť v nekalé soutěži postačuje, že možnost újmy jinému soutěžiteli hrozí, proto žalobci vzniklo právo domáhat se zaplacení přiměřeného zadostiučinění, přičemž soudem prvního stupně stanovenou výši zadostiučinění 350 000 Kč považoval odvolací soud za přiměřenou, a to jak k nekalosoutěžnímu chování žalovaného, tak i jeho možnostem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z , neboť má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam spočívající v tom, že soudy ve většině případů stanoví, jaká jednání jsou nekalou soutěží, ale podstatně méně řeší případy, kdy jednání soutěžitelů nelze považovat za nekalou soutěž, i když se tak může jevit. Namítá, že oba soudy nesprávně dovodily, že mezi účastníky existoval soutěžní vztah, když ve skutečnosti se mezi nimi jednalo o vztah spolupráce na základě smluvního vztahu. Odvolací soud rovněž nesprávně shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že jednání žalovaného bylo v rozporu s dobrými mravy soutěže, vyšel-li z nesprávného závěru soudu prvního stupně, že „otcem myšlenky“ termoregulátoru byl žalobce, neboť nápad na výrobu termoregulátorů vznikl před desítky let v Německu, tudíž se nemůže jednat o původní myšlenku žalobce. Napadá i závěr odvolacího soudu o tom, že jednání žalovaného bylo objektivně způsobilé přivodit žalobci újmu, aniž by se soud zabýval tím, zda žalobci újma ve skutečnosti vznikla. Poukazuje, že žalovaný je známé výrobní družstvo založené už v roce 1952, zatímco žalobce mimo velmi úzký okruh spotřebitelů nikdo nezná, proto se domnívá, že nemohlo dojít k poškození dobrého jména žalobce ani případného poškození goodwillu z hlediska kvality termoregulátoru, když výrobky žalovaného jsou podstatně kvalitnější a technicky lépe provedené, než výrobky žalobce. Připomněl, že údajné nekalosoutěžní jednání skončilo ještě před uplynutím platnosti smluv o spolupráci – o poskytnutí know-how žalobcem žalovanému, přičemž v době podání žaloby žalobce i žalovaný vyráběli jiné typy regulátorů. Žalovaný navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl odmítnutí dovolání, neboť má za to, že není podle přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu postrádá po právní stránce zásadní význam.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( , , ve znění pozdějších předpisů - dále jen „“) po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas ( ) a byl řádně zastoupen advokátem ( ), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v a písm. c)

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu [jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, či vad řízení (srov. ), přípustnost dovolání neumožňují].

Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není přípustné.

Především je třeba konstatovat, že na otázce, kterou dovolatel formuloval v dovolání jako otázku zásadního významu (soudy ve většině případů stanoví, jaká jednání jsou nekalou soutěží, ale podstatně méně řeší případy, kdy jednání soutěžitelů nelze považovat za nekalou soutěž, i když se tak může jevit), odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, když dovodil, že jednání žalovaného je jednáním nekalosoutěžním, tudíž řešení dané právní otázky nemělo z pohledu pro rozhodnutí věci určující význam a nemá po právní stránce zásadní význam.

Namítá-li dále žalovaný, že mezi účastníky jako podnikateli neexistoval soutěžní vztah, dovolací soud učinil ohledně řešení této právní otázky závěr, že odvolací soud nerozhodl v rozporu s hmotným právem (§ 44 odst. 1 obch. zák.), dovodil-li, že mezi účastníky jako podnikateli soutěžní vztah existoval, přihlédl-li k jejich zjištěnému předmětu podnikání a skutečnosti o výrobě zaměnitelných termoregulátorů. Z právní teorie vyplývá, že soutěžní vztah je třeba vykládat v návaznosti na pojem soutěžitele z hlediska účelu ochrany proti nekalé soutěži velmi široce, kdy ve vztahu soutěžitelů nejsou jen přímí soutěžitelé, ale vůbec všechny subjekty, které působí v podobných, nebo navzájem substituovatelných oborech nebo hospodářských činnostech (srov. např. Obchodní zákoník, Komentář, Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., C. H. Beck, 9. vydání 2004, str. 125-126). Mimoto jako přímí soutěžitelé nevystupují vůči sobě navzájem jen ti, kteří působí ve shodném nebo příbuzném odvětví, ale také ti, kteří nabízejí výrobky či služby navzájem zaměnitelné. To znamená, že hospodářskými soutěžiteli jsou všichni, mezi nimiž na základě objektivní povahy jejich výrobků či služeb nebo na základě vlastní aktivity dojde na trhu k hospodářskému zájmovému střetu, přičemž jako soutěžitele lze chápat i ty subjekty, mezi nimiž pro nekalost počínání jednoho z nich vlastně nikdy nedojde k přímému konkurenčnímu střetu (srov.: Petr Hajn, Právo nekalé soutěže, 1. vydání, Masarykova univerzita, Brno 1994, str. 18, 19).

Je-li dovolatelem namítáno nesprávné právní posouzení otázky porušení dobrých mravů soutěže, jako druhé podmínky splnění generální klauzule vyplývající z ustanovení § 44 odst. 1 obch. zák, pak je třeba uzavřít, že tento závěr odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem, neboť odvolací soud správně dovodil, že k porušení dobrých mravů žalovaným došlo, jestliže ze skutkového zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že „otcem myšlenky“ termoregulátoru vyráběného žalovaným byl žalobce. Je-li právní posouzení odvolacího soudu založeno na skutkovém zjištění, kdo je původcem myšlenky předmětného regulátoru, pak je nutno připomenout, že správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtky založené na nesouhlasu dovolatele se skutkovým zjištěním nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle

Pokud dovolatel napadá i závěr odvolacího soudu o tom, že jednání žalovaného bylo objektivně způsobilé přinést žalobci újmu, aniž by se soud zabýval tím, zda žalobci újma ve skutečnosti vznikla, pak je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že v nekalé soutěži postačuje, že možnost újmy jinému soutěžiteli hrozí, když způsobilost přivodit újmu není totožná s existencí újmy (srov. obch. zák.). Zákonodárce záměrně užil slova \"újma\", čímž neměl na mysli pouze škodu, jak je chápána v a násl. . Újma je pojem obsahově širší, zahrnuje nejenom škodu hmotnou, ale i nemateriální, kdy újma na straně soutěžitele může znamenat např. přesun zákazníků, snížení potenciálního zisku, apod. (srov. Petr Hajn, Právo nekalé soutěže, Masarykova univerzita. Brno 1994, str. 22 a násl.). Závěr odvolacího soudu o hrozící újmě žalobci - poslední podmínky pro hodnocení jednání žalovaného jako nekalosoutěžního, není tedy v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 7 500 Kč [, , , v návaznosti na a , kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč ( vyhl.č. ), tedy celkem ve výši 7 575 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně 18. ledna 2006

JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.

předsedkyně senátu