Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1270/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Teplicích (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 3. října 2001, č. j. -23, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 2, o velikosti 1+2 s příslušenstvím, II. kategorie, ve 2. podlaží obytného domu v D.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 28. května 2003, č. j. -63, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 15. srpna 2003, č. j. -85, žalobě opětovně vyhověl a uložil žalované povinnost předmětný byt vyklidit do šesti měsíců od právní moci rozsudku. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 11. ledna 2005, č. j. -131, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Z provedených důkazů vzal odvolací soud za zjištěno, že právní předchůdce žalobců (město D.) jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně uzavřeli dne 20. ledna 1997 smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 20. ledna 1997“), že podle nájemní smlouvy ze dne 20. ledna 1997 šlo o nájemní poměr na dobu neurčitou, že ohledně předmětného domu uzavřelo město D. jako prodávající a žalobci jako kupující dne 10. července 2000 kupní smlouvu (dále jen „kupní smlouva ze dne 10. července 2000“), že dne 7. září 2000 uzavřeli žalobci s žalovanou (novou) smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 7. září 2000“) a že podle nájemní smlouvy ze dne 7. září 2000 šlo o nájemní poměr na dobu určitou do 31. července 2001. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že žalobci se stali vlastníky předmětného domu v době, kdy žalované svědčil ve vztahu k předmětnému bytu nájemní poměr na dobu neurčitou. Dále rovněž dovodil, že za trvání tohoto nájemního poměru proto žalobci jako nabyvatelé vstoupili ze zákona ( , , ve znění platném v době uzavření kupní smlouvy ze dne 10. července 2000 – dále jen „obč. zák.“) do právního postavení pronajímatelů předmětného bytu. Poté uzavřel, že žalované svědčí ve vztahu k předmětnému bytu stále nájemní poměr na dobu neurčitou, a proto žalobu zamítl. Podle názoru odvolacího soudu je tomu tak proto, že na základě nájemní smlouvy ze dne 7. září 2000 se nájemní poměr na dobu neurčitou založený nájemní smlouvou ze dne 20. ledna 1997 nemohl změnit (podle obč. zák.) na nájemní poměr na dobu určitou (a nájemním poměrem na dobu určitou nemohl být ani nahrazen – obč. zák.), neboť v nájemní smlouvě ze dne 7. ledna 2000 není zřetelně a jednoznačně projevena vůle směřující k této změně, resp. ke zrušení původního nájemního vztahu na dobu neurčitou a k jeho nahrazení nájemním vztahem novým (na dobu určitou).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení , , ve znění po novele provedené (dále jen „ “). V dovolání výslovně uplatnili dovolací důvody podle , odst. 3 Namítli, že v případě uzavření (nové) nájemní smlouvy ze dne 7. září 2000 „jedná se o postup zcela standardní, který je zcela běžným postupem při změně vlastnických práv. Žalobci uzavřeli s žalovanou dne 7.9.2000 řádnou nájemní smlouvu, a to na dobu určitou, tj. na dobu jednoho roku. Účastníci této smlouvy … v čl. XVI. odst. 2 dohodli, že veškeré dřívější smlouvy pozbývají platnosti. Až do doby, kdy žalobci vyzvali žalovanou k vyklizení předmětného bytu, tato nikdy nenamítla jakoukoliv neplatnost této nájemní smlouvy …. Naopak z jejího chování, z plnění za užívání bytu je nepochybné, že novou nájemní smlouvu akceptovala“. O tom podle názoru dovolatelů svědčí rovněž smluvní ujednání, podle něhož „smlouva odpovídá shodné a pravé vůli účastníků, že byla uzavřena svobodně a vážně a že se tak nestalo v tísni za podmínek pro některou ze smluvních stran nápadně nevýhodných“. Kromě toho žalovaná „smlouvu opakovaně užívala v řízení o přiznání dávek státní sociální podpory na magistrátu města T., kde opakovaně na jejím základě tyto dávky pobírala“. Z toho podle dovolatelů vyplývá, že „nájemní smlouvou ze dne 7.9.2000 byla zrušena (a nahrazena) původní nájemní smlouva mezi městem D. a žalovanou (sjednaná na dobu neurčitou)“. Dovolatelé jsou proto přesvědčeni, že nájemní poměr žalované k bytu skončil uplynutím doby ke dni 31. července 2001 ( obč. zák.). Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 11. ledna 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ ”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ) a je jím napaden rozsudek, proti němuž je dovolání podle přípustné.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a , jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Podle je-li dovolání přípustné podle a b/ (v projednávané věci je dovolání přípustné podle ), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( a ), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení , protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení až Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. , komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).

Dovolacím důvodem podle lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

V projednávané věci odvolací soud dovodil, že žalované svědčí ve vztahu k předmětnému bytu stále nájemní poměr na dobu neurčitou založený nájemní smlouvou ze dne 20. ledna 1997, a to proto, že v (nové) nájemní smlouvě ze dne 7. ledna 2000 není zřetelně a jednoznačně projevena vůle směřující ke změně, resp. ke zrušení původního nájemního vztahu na dobu neurčitou a k jeho nahrazení nájemním vztahem novým (na dobu určitou). Pro právní názor odvolacího soudu byla tedy nepochybně právně významná mimo jiných rovněž skutková zjištění týkající se projevu vůle účastníků v nájemní smlouvě ze dne 7. září 2000. Dovolací soud zastává názor, že v tomto směru odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. alespoň vyšly v řízení najevo. Lze se totiž ztotožnit s dovolacími námitkami, že z obsahu nájemní smlouvy ze dne 7. září 2000 vyplynulo, že účastníci se dohodli, že „veškeré dřívější smlouvy pozbývají platnosti“ (jak vzal za zjištěno soud prvního stupně) a že „smlouva odpovídá shodné a pravé vůli účastníků, že byla uzavřena svobodně a vážně a že se tak nestalo v tísni za podmínek pro některou ze smluvních stran nápadně nevýhodných“. Kromě toho lze dát dovolatelům za pravdu i v tom, že v řízení vyšlo přinejmenším najevo, že žalovaná „smlouvu opakovaně užívala v řízení o přiznání dávek státní sociální podpory na magistrátu města Teplice, kde opakovaně na jejím základě tyto dávky pobírala“. Za této situace byl dovolací důvod podle užit opodstatněně.

Jsou-li neúplná a tudíž nesprávná skutková zjištění, z nichž odvolací soud vyšel při posouzení věci podle § 516 odst. 1 a § 570 odst. 1 obč., neobstojí ani právní závěr, mající základ v uvedených neúplných (nesprávných) skutkových zjištěních, tj. závěr, že žalované svědčí ve vztahu k předmětnému bytu stále nájemní poměr na dobu neurčitou založený nájemní smlouvou ze dne 20. ledna 1997.

Dovolací soud proto podle věty za středníkem zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil podle věty první k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. ledna 2006

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu