Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1491/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce F. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované V. P., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, eventuálně o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a o zaplacení dlužného nájemného, eventuálně o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. března 2005, č. j. -112, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ústí nad Orlicí (soud prvního stupně) usnesením ze dne 11. listopadu 2004, č. j. -104, odmítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu „bytu sestávajícího z kuchyně a 3 pokojů s příslušenstvím a zařízením, ve třetím nadzemním podlaží vlevo v domě čp. 33 v obci a k. ú. C., zapsáno na LV č. 469 u Katastrálního úřadu v Ú. n. O.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), eventuálně na vyklizení předmětného bytu; současně odmítl rovněž žalobu na zaplacení dlužného nájemného v částce 14.301,- Kč s příslušenstvím v podobě tam uvedeného poplatku z prodlení, eventuálně na vydání bezdůvodného obohacení v částce 25.000,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení. Zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 31. března 2005, č. j. -112, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že „obě takto formulované žaloby jsou neurčité a tudíž nezpůsobilé k věcnému projednání“. Na podporu zmíněného závěru uvedl, že „ze žaloby (přes výzvu soudu prvního stupně a doplňující podání žalobce) není patrno, čeho se vlastně žalobce domáhá – to proto, že si tím není jist ani sám žalobce, a proto rozhodnutí o tom, kterému z obou uplatněných nároků má být vyhověno, přesouvá na soud a činí ho závislým na jeho právním posouzení. To se však odvíjí od posouzení rozhodných skutečností, jejichž okruh je pro každý z uplatněných nároků jiný, … není jisto, jaké jsou rozhodující skutečnosti, o něž se žaloba opírá.“

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění po novele provedené (dále jen „ “). Současně uvedl, že dovolání je přípustné rovněž podle Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle a b/ Namítl, že žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, eventuálně na vyklizení bytu, a dále žaloba na zaplacení dlužného nájemného, eventuálně na vydání bezdůvodného obohacení, jsou v souladu s ustálenou judikaturou projednatelné. Podle jeho názoru obě žaloby splňují požadavky předepsané pro žalobu v ustanovení Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 31. března 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ ”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ) a je jím napadeno usnesení, proti němuž je dovolání podle přípustné. Za této situace se již dovolací soud nezabýval otázkou tvrzené přípustnosti dovolání podle

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a (existence těchto vad namítána nebyla a vady tohoto charakteru nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Dovolatel existenci posléze uvedené vady formálně – odkazem na ustanovení – sice namítl, avšak podle názoru dovolacího soudu uplatněné dovolací námitky existenci tzv. jiné vady řízení nezakládají a obsahově je lze podřadit pod dovolací důvod podle , který dovolatel ve skutečnosti uplatnil.

O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu jde tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že obě žaloby jsou neurčité a tudíž nezpůsobilé k věcnému projednání, neboť z nich není – přes výzvu soudu prvního stupně a doplňující podání žalobce – patrno, čeho se domáhá.

Podle věty první se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí ( ) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušného státního orgánu, který za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá ( věta druhá ). Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným ( ), se nazývá žalobou ( věta čtvrtá ).

Podle předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne ( věta první ). O těchto následcích musí být účastník poučen ( věta třetí ).

Vymezení práv a jim odpovídajících povinností obsažené v žalobním petitu musí být provedeno přesně a jednoznačně. To proto, že soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než je navrhováno, a dále také proto, že žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej (s výjimkou případů podle ) překročit (srov. Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: . Komentář. 5. vydání, Praha, C. H. Beck, 2001 /dále též jen „Komentář“/, str. 241-242). Přitom údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit), je neurčitý, jestliže vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené bylo provedeno tak, že nelze dovodit, o jaká práva a povinnosti jde, a je zřejmé, že převzetí takovéhoto petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek jeho materiální nevykonatelnost. Požadavek na to, aby žalobní petit byl přesný, určitý a srozumitelný, není pouze formálním požadavkem na splnění určitých procesních podmínek, ale je zcela nezbytný pro výsledek řízení, tedy pro to, aby po převzetí žalobního petitu do výroku rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí, aby tedy vůbec mohly nastat účinky žalobcem zamýšlené (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 1. září 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 93 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).Vadou podání naproti tomu není to, že žalobnímu petitu nelze vyhovět proto, že není v souladu s hmotným právem (srov. Komentář, str. 155-156).

V posuzovaném případě se dovolací soud ztotožňuje s názorem dovolatele, že obě žaloby jsou – v souladu s ustálenou judikaturou – projednatelné.

Především je zapotřebí zdůraznit, že nárok na vyklizení bytu opřený o tvrzení, že žalovaný ho užívá bez právního důvodu, a návrh na přivolení k výpovědi jsou nároky rozdílné; není ovšem vyloučeno, aby druhý z nich byl uplatněn pro případ, že původní návrh se ukáže nedůvodným (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 23 z roku 1956, od něhož soudní praxe dosud odklon nezaznamenala, jak o tom svědčí rovněž rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. , a dále ze dne 21. června 2000, sp. zn. ). Pro úplnost je zapotřebí uvést, že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nezakládá překážku věci zahájené ( o.s.ř) pro spor o vyklizení téhož bytu; obdobně to platí pro překážku věci rozsouzené ( , nyní ve spojení s ustanovením a 4 ) – srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. , uveřejněné pod č. 60 v sešitě č. 9 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V usnesení ze dne 25. září 2002, sp. zn. , uveřejněném pod č. 210 v sešitě č. 11 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že ustanovení vymezuje náležitosti žaloby po obsahové stránce. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom, v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny. Nejvyšší soud rovněž dovodil, že rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení věty druhé rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení ( ), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 209 v sešitě č. 11 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Navíc se soudní praxe již dříve, tj. za účinnosti , ve znění před novelou provedenou , ustálila v názoru, že rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. 178 v sešitě č. 9 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Uvedený právní názor je využitelný i poté, co byl novelizován Rovněž v rozsudku ze dne 31. července 2003, sp. zn. , uveřejněném pod č. 154 v sešitě č. 9 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení.

S přihlédnutím k uvedené judikatuře lze uzavřít, že důvod k odmítnutí žaloby, resp. obou žalob, dán nebyl; obě žaloby jsou tedy projednatelné. Dovolací důvod podle tak byl uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), napadené usnesení zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta za středníkem, a ).

O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v (novém) rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. ledna 2006

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu