Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2433/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) J. Č., a b) N. D., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) J. K. a 2) A. K., zastoupeným advokátem, o určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. prosince 2004, č. j. -35, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Chrudimi (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. června 2004, č. j. -21, vyhověl žalobě a určil, že „žalovaným nepřísluší právo na zajištění přiměřeného náhradního bytu, které jim bylo přiznáno rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 26.8.1998, čj. -20“, žalovaným uložil povinnost vyklidit a vyklizený žalobcům předat do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu „byt 4+1 s příslušenstvím v domě čp. 35 v P. u S.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a rozhodl, že „tímto rozhodnutím se mění rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 26.8.1998, čj. -20“. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. prosince 2004, č. j. -35, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že povinnost žalovaných vyklidit předmětný byt stanovená rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 26. srpna 1998, č. j. -20, již není vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do patnácti dnů poté, co jim bude zajištěno přístřeší, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 26. srpna 1998, č. j. -20, jímž bylo přivoleno k výpovědi žalobců z nájmu žalovaných k předmětnému bytu z důvodu podle , , ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“), byla vyklizovací povinnost žalovaných z bytu podmíněna podle obč. zák. zajištěním přiměřeného náhradního bytu. Dále zjistily, že následně žalovaní přestali platit jakoukoliv náhradu za užívání bytu a že z tohoto titulu jim postupně vznikal dluh, který již přesahuje částku 90.000,- Kč. Soudy obou stupňů pak dovodily, že byl-li žalovaným nájem bytu vypovězen a v návaznosti na to jim byla stanovena povinnost k jeho vyklizení po zajištění přiměřeného náhradního bytu, pak určení, že stanovená vyklizovací povinnost není vázána na tuto bytovou náhradu, připadá v úvahu pouze při změně poměrů, v jejímž důsledku by nebylo na místě zajišťování přiměřeného náhradního bytu pro žalované. Na změnu poměrů pak oba soudy usoudily z toho, že žalovaní jako osoby, jejichž nájemní poměr skončil, soustavně a dlouhodobě neplatí žalobcům žádné náhrady za užívání bytu a tím neplní povinnosti, které pro ně vyplývají z ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „obč. zák.“). Za této situace žalobě na určení vyhověly. Současně dovodily, že neplatí-li žalovaní žádné náhrady za užívání bytu po dobu delší než tři měsíce, přísluší jim bytová náhrada podle obč. zák. jako v případě, kdy soud přivoluje k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle obč. zák. Soud prvního stupně žalovaným přisoudil náhradní byt se zdůvodněním, že pro tento postup jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné spočívající v tom, že žalovaný je částečný invalidní důchodce, který má zdravotní problémy, a vyklizení bez bytové náhrady by mohlo způsobit zhoršení zdravotního stavu. Naproti tomu odvolací soud dovodil, že v sociální situaci žalovaných vyplývající rovněž z částečné invalidity žalovaného nelze spatřovat důvody zvláštního zřetele hodné, neplatí-li žalovaní žalobcům žádné náhrady za užívání bytu od roku 2001; proto – s odkazem na ustanovení obč. zák. – vázal vyklizovací povinnost žalovaných z bytu na poskytnutí pouhého přístřeší.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které následně doplnili podáním sepsaným ustanoveným advokátem. Přípustnost dovolání opřeli o ustanovení , , ve znění po novele provedené (dále jen „ “), a namítli v něm, že v otázce přisouzené bytové náhrady spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ( ). Zpochybnili tak správnost právního názoru, že jim jako bytová náhrada přísluší pouhé přístřeší, a požadují bytovou náhradu ve formě náhradního bytu, tj. bytovou náhradu přisouzenou soudem prvního stupně. Se soudem prvního stupně se pak rovněž ztotožnili v tom, že pro přisouzení bytové náhrady ve formě náhradního bytu je dán předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných (ve smyslu věty druhé obč. zák) spočívajících v částečné invaliditě žalovaného a v jeho zdravotních problémech. Vyslovili názor, že odvolací soud závěr, že není naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných dovodil, aniž se zabýval otázkou zdravotního stavu žalovaného a sociální situací obou žalovaných. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 14. prosince 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ ”).

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ).

Poté dovolací soud řešil otázku přípustnosti dovolání. Při řešení uvedené otázky nepřehlédl, že dovolatelé v dovolání uvedli, že rozsudek odvolacího soudu napadají v celém rozsahu, tj. jakoby napadli všechny výroky rozsudku odvolacího soudu. S přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) však dovolací soud zastává názor, že ve skutečnosti napadli pouze měnící výrok rozsudku odvolacího soudu týkající se nově přisouzené bytové náhrady, neboť veškeré dovolací námitky se upínají právě k tomuto výroku. V uvedených souvislostech nelze totiž opomenout, že pouhá citace ustanovení – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacího důvodu podle tohoto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura).

Proti výroku týkajícímu se nově přisouzené bytové náhrady je dovolání přípustné podle , neboť v tomto výroku bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Pro úplnost zbývá dodat, že po změnách, které byly v provedeny , je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. , uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a , jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že v dovolání nebyla zpochybněna správnost právních názorů, že byl-li žalovaným nájem bytu vypovězen a v návaznosti na to jim byla stanovena povinnost k jeho vyklizení po zajištění přiměřeného náhradního bytu, pak určení, že stanovená vyklizovací povinnost není vázána na tuto bytovou náhradu, připadá v úvahu pouze při změně poměrů, v jejímž důsledku by nebylo na místě (bylo by v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.) zajišťování přiměřeného náhradního bytu pro žalované, že v posuzovaném případě takto uvažovaná změna poměrů nastala a spočívá v tom, že žalovaní jako osoby, jejichž nájemní poměr skončil, soustavně a dlouhodobě neplatí žalobcům žádné náhrady za užívání bytu a tím neplní povinnosti, které pro ně vyplývají z ustanovení § 712a obč. zák., a že spočívá-li změna poměrů v neplacení úhrad souvisejících s užíváním bytu po dobu delší než tři měsíce, použije se pro účely bytové náhrady (podpůrně) ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák. jako v případě, kdy soud přivoluje k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Proto dovolací soud z uvedených právních názorů vychází.

Podle § 712 odst. 5 věty první a druhé obč. zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c/, d/, g/ a h/, stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c/ a d/, může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt.

Primární formou bytové náhrady podle § 712 odst. 5 obč. zák. je přístřeší (§ 712 odst. 5 věta první obč. zák.). Z ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák., které je ve vztahu k ustanovení § 712 odst. 5 věty první obč. zák. ustanovením speciálním, vyplývá sice možnost soudu rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt, avšak to pouze za současného naplnění dvou v něm normovaných předpokladů. Prvním z nich je skutečnost, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Druhým předpokladem pro uvedený postup jsou důvody zvláštního zřetele hodné. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. , v němž dovodil, že „skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele – mimo jiné z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – je přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně“.

Z uvedeného především vyplývá, že postup podle § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. není na místě za situace, kdy v řízení nebylo ani tvrzeno, že by v případě žalovaných šlo o „rodinu s nezletilými dětmi“. V takovém případě nelze vyklizení bytu vázat ve smyslu § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. na zajištění náhradního ubytování, popřípadě náhradního bytu, a to ani za situace, kdy by případně byly dány důvody zvláštního zřetele hodné.

Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle nebyl použit opodstatněně.

Jelikož se žalovaným prostřednictvím užitého dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí v měnícím výroku o bytové náhradě, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání ( ) – dovolání jako nedůvodné zamítl ( věta před středníkem a odst. 6 ).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za situace, kdy žalovaní nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobcům náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalovaným právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. ledna 2006

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu