Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2561/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 11. 2002, č.j. -46, zamítl žalobu na zrušení práva společného nájmu účastníků k bytu č. 9, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, ve třetím nadzemním podlaží domu č.p. 1165 na ulici H. ve V. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) a na určení, že jeho výlučnou nájemkyní je žalobkyně; dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 7. 2003, č.j. -77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 11. 4. 2002, že žalovanému byl předmětný byt přidělen tehdejším jeho zaměstnavatelem ČSD – Správa Střední dráhy O. rozhodnutím ze dne 13. 10. 1981 jako byt podnikový, vystavěný z vlastních volných prostředků podniku, že na základě tohoto rozhodnutí byla dne 26. 11. 1981 uzavřena mezi uvedenými subjekty dohoda o užívání bytu, že takto založený užívací (nájemní) vztah nebyl dosud ukončen a že předmětný dům je ve vlastnictví ČR – Českých drah, s.o., a slouží k ubytování jejích pracovníků. Dovodily, že předmětný byt měl charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace, že k němu vzniklo právo osobního užívání toliko žalovanému, neboť vznik práva společného užívání bytu manžely byl vyloučen ustanovením ve znění účinném do 31. 12. 1991, že předmětný byt splňuje znaky služebního bytu ve smyslu ustanovení , že se podle ustanovení obč. zák. změnilo právo osobního užívání bytu žalovaného na jeho právo nájmu služebního bytu a že žalobkyně užívá byt toliko na základě práva opírajícího se o ustanovení obč. zák. Na existenci nájemního práva žalovaného neměla vliv okolnost, že v roce 1991 přestal pro pronajímatele pracovat, neboť byt tím neztratil svůj charakter, ani okolnost, že opustil společnou domácnost, neboť tím nedošlo k přechodu práva nájmu na žalobkyni ( obč. zák.). Nevzniklo-li účastníkům právo společného nájmu bytu, nemohla být žaloba shledána důvodnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila ustanovením a v němž uplatnila dovolací důvody podle a b) Dovolatelka vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem (soudem prvního stupně) a namítá, že žalovanému nemohlo vzniknout právo nájmu služebního bytu podle obč. zák., neboť neuzavřel s pronajímatelem smlouvu podle , v níž by se zavázal pro něho pracovat, přičemž jeho pracovní poměr skončil již v roce 1991. Dovolatelka má za to, že věc měla být posouzena podle obč. zák. s tím, že se užívání bytu změnilo na nájem. Naplnění vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatelka v tom, že nebyla soudem prvního stupně vyslechnuta, ačkoliv se z jednání omluvila, a že nebyla vyslechnuta ani svědkyně E. K., která mohla potvrdit, že předmětný byt není bytem služebním, že žalovaný dne 1. 2. 2002 byt jí a správci pronajímatele předal a že od ledna 2002 platí nájemné z bytu pouze žalobkyně. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V podání ze dne 6. 12. 2004 dovolatelka uvedla, že v trestním řízení vedeném u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. byla zproštěna obžaloby z trestného činu podle trestního zákona, jehož se měla dopustit tím, že v době od 1. 2. 2002 do 26. 9. 2003 bránila žalovanému ve vstupu do bytu, a že v tomto řízení bylo prokázáno, že žalovaný podal výpověď z nájmu bytu; dále uvedla, že současným vlastníkem předmětného domu je Správa železniční dopravní cesty, s.o., a přiložila y uváděné skutečnosti dokládající s tím, že „umožní objektivní rozhodování ve věci“.

Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření zpochybnil přípustnost a včasnost dovolání, ztotožnil se s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 4. 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 7. 7. 2003, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou , (dále opět jen „ “).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, tj. v zákonné dvouměsíční lhůtě (když právnímu zástupci dovolatelky bylo napadené rozhodnutí doručeno dne 21. 8. 2003 a dovolání bylo podáno osobně u soudu prvního stupně dne 20. 10. 2003), osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c)

Ustanovení přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle , z něhož ji dovozuje dovolatelka.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci dovolatelka neoznačuje právní otázku, s níž by mělo být spojeno posouzení přípustnosti dovolání podle Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud založil svůj zamítavý rozsudek na právním závěru, že účastníkům nesvědčí k předmětnému bytu, který má charakter bytu služebního ve smyslu , právo společného nájmu bytu manžely, přičemž dovolatelka uvedený právní závěr zpochybňuje.

Soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1997, sp. zn. , ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. , uveřejněné pod č. 111 v časopise Soudní judikatura č. 11/1999, ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. , a ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. , uveřejněná pod C 325 a C 2256 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3 a 27) se ustálila v názoru, že pro vznik práva společného nájmu bytu manžely ve smyslu ustanovení § 871 odst. 1 obč. zák. bylo podmínkou, aby byt byl před 1. 1. 1992 ve společném užívání manželů. Nevzniklo-li před uvedeným datem právo společného užívání bytu manžely – jako tomu bylo u bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace, mezi než patřily i byty podnikové ( ), a to vzhledem k ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 1991 – nemohlo tzv. „dodatečně“ vzniknout právo společného nájmu bytu manžely, a to ani když se podle obč. zák. osobní užívání nepřeměnilo na nájem služebního bytu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp.zn. , odůvodnění rozsudku ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. , uveřejněného pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).

Již dřívější právní praxe (srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 47 a 78 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1966) vycházela z názoru, že ukončení pracovního poměru uživatele podnikového bytu nemělo samo o sobě za následek zánik jeho práva osobního užívání bytu a s touto okolností nebyla spojována ani ztráta charakteru bytu. Uvedený právní názor je zastáván i za právní úpravy účinné od 1. 1. 1992 (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. , a ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. ).

Z uvedeného plyne, že závěr odvolacího soudu, že účastníkům nevzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely, je v souladu s konstantní judikaturou. Námitku dovolatelky zpochybňující charakter předmětného bytu jako bytu služebního, opírající se o ustanovení , nelze shledat opodstatněnou, neboť z uvedeného ustanovení jednoznačně vyplývá, že se vztahuje na uzavírání (nových) smluv o nájmu služebního bytu, nikoli na případy zákonné transformace na nájem služebního bytu upravené v obč. zák. Ke skutečnostem a důkazům nově uváděným v dovolání (jeho doplnění) nemohl dovolací soud při rozhodování přihlížet ( ).

Pokud pak dovolatelka z postupu soudu při provádění důkazů dovozuje existenci tzv. jiné vady řízení ( ), je třeba uvést, že k takovéto vadě, jakož i k vadám uvedeným v , a b) a , dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle nezakládá.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobkyně podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , , a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v této fází řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalobkyni.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. ledna 2006

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.

předsedkyně senátu