Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 201/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám jeho zástupkyně advokátky, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 11. 2003, č.j. -61, výrokem I. zamítl žalobu na vyklizení bytu č. 7, I. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím v 1. podlaží obytného domu č.p. 671 v ulici M. v O. (dále jen „předmětný byt“) a rozhodl o nákladech řízení (II. a III. výrokem). Z výpovědi žalované a svědků měl soud prvního stupně za zjištěné, že žalovaná žila v předmětném bytě se svým otcem F. H. ve společné domácnosti ke dni 11. 7. 2000, kdy otec zemřel. Pokud šlo o spotřební společenství, nebylo podle soudu prvního stupně prokázáno nic, co by vedení společné domácnosti zpochybňovalo. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaná dne 22. 10. 1996, za trvání manželství s L. Č., uzavřela s žalobcem nájemní smlouvu k bytu 3+1 v domě č. 1098 v O. (dále jen „byt v O.“), a dovodil, že jim k bytu vzniklo právo společného nájmu. Protože podle výpovědi svědka L. Č. opustila žalovaná v květnu 2000 společnou domácnost vedenou s ním v bytě v O., zanikl jim společný nájem k tomuto bytu podle § 707 a 708 obč. zák. Na tom podle soudu prvního stupně nic nemění ani uzavření kupní smlouvy ze dne 16. 6. 2000 ohledně podílu na domě č.p. 1098 a 1099 v O., který přešel do jejich společného jmění. Z této skutečnosti totiž nevyplývá, že by se žalovaná mohla bez dalšího do bytu v O. nastěhovat a bydlet v něm. Nebylo tedy možné mít za to, že žalovaná měla ke dni smrti svého otce vlastní byt. Z těchto důvodů soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná užívá předmětný byt po smrti jeho nájemce na základě řádně založeného nájemního práva.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 7. 2004, č.j. -78, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body I. a II. tak, že žalované uložil do 6 měsíců od právní moci rozsudku předmětný byt vyklidit a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně; současně rozhodl i o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který považoval za dostatečný, neztotožnil se však s jeho právním posouzením otázky, zda na žalovanou přešel nájem k předmětnému bytu ke dni smrti jejího otce F. H. (tj. 11. 7. 2000). Předpoklad vlastního bytu podle § 706 odst. 1 obč. zák. podle ustálené judikatury znamená disponovat právním titulem zakládajícím právo, které slouží k trvalému uspokojení bytové potřeby. Proto se i spoluvlastník domu, který má právní možnost užívat byt v tomto domě, považuje za osobu, která má vlastní byt. Tím, že žalovaná v květnu 2000 opustila i s nezletilými dětmi společnou domácnost vedenou v bytě v O., stal se její manžel výlučným nájemcem tohoto bytu. Protože však došlo k uzavření kupní smlouvy o prodeji domu č.p. 1098 a 1099 v O. s právními účinky nastalými ke dni předcházejícímu smrti nájemce předmětného bytu, nesplňovala žalovaná zákonnou podmínku uvedenou v § 706 odst. 1 obč. zák. – neexistenci vlastního bytu. Za této situace tedy nebylo rozhodné ani uzavření dohody o zúžení společného jmění manželů, ke kterému došlo až po smrti nájemce předmětného bytu a podle níž připadl do výlučného vlastnictví manžela žalované právě spoluvlastnický podíl na domě č.p. 1098 a 1099. Pokud žalovaná tvrdila, že její nezletilé děti sdílely společnou domácnost s původním nájemcem, aniž měly vlastní byt, a proto splňují podmínky pro přechod nájmu a od nich pak žalovaná odvozuje právní důvod užívání předmětného bytu, pak odvolací soud uzavřel, že v systému neúplné apelace je uplatnění těchto nových skutečností nepřípustné, neboť nebyly před soudem prvního stupně řešeny ani prokazovány. Za situace, kdy žalované nesvědčí nájemní právo k předmětnému bytu a nelze jí z tohoto důvodu přiznat ani bytovou náhradu za vyklizovaný byt, stanovil jí odvolací soud dostatečně dlouhou šestiměsíční lhůtu k vyklizení.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení občanského soudní řádu (dále jen „ “) a jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka namítá, že již v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno a prokazováno, že žalovaná bydlí v bytě svého otce spolu s nezletilými dětmi, vnuky nájemce, a má za to, že k této skutečnosti mělo být přihlédnuto ze zákona. Není totiž rozhodné, zda nezletilé děti žily ve společné domácnosti s matkou nebo se svým dědečkem, podstatné je, že se jedná o osoby podle věty první obč. zák., které s nájemcem žily v den jeho smrti ve společné domácnosti. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že na straně žalované nejsou zákonné předpoklady pro přechod práva nájmu, nemohl tak správně učinit ve vztahu k nezletilým dětem. Vzniklo-li dětem žalované právo společného nájmu, je napadené rozhodnutí o tom, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit, zásahem do práv nezletilých dětí. Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť teprve v podání ze dne 23. 11. 2004 žalovaná uvedla, že dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci, a žalobce má za to, že jde o opožděné uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu , neboť lhůta k podání dovolání uplynula dnem 9. 11. 2004. Z dovolání ze dne 8. 11. 2004 totiž nevyplývá, zda je uplatněným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci nebo vada řízení. Jinak se žalobce ztotožňuje s postupem odvolacího soudu ohledně nově uplatněných námitek i s právním závěrem odvolacího soudu ve věci samé, protože právo bydlení dětí v kterémkoli bytě se odvozovalo od práva jejich matky a nikoli od třetí osoby.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) posoudil dovolání podle , a 4 a a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas (neboť podání ze dne 9. 11. 2004 bylo pouze upřesněním dovolání ze dne 8. 11. 2004, z jehož obsahu lze dovodit uplatněné dovolací důvody), obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.

Dovolání je přípustné podle , protože rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně mimo jiné i ve věci samé, tj. ve výroku o vyklizení bytu.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.

Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b) a a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Taková vada řízení ve smyslu v dovolání namítána je, a Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí i z hlediska tohoto dovolacího důvodu.

Dovolatelka sice výslovně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ), neboť podle ní nemá pro rozhodnutí ve věci samé význam, zda nezletilé děti žily ve společné domácnosti s matkou nebo jejich prarodičem (nájemcem), ale relevantní je toliko skutečnost, že tyto osoby žily v den smrti nájemce s ním ve společné domácnosti, avšak zároveň – posuzováno z obsahového hlediska ( ) namítá vady řízení, které ve svém důsledku vedly i k nesprávnosti skutkových zjištění. Jestliže totiž dovolatelka namítá, že společnou domácnost s původním nájemcem sdílely i její děti, což bylo podle ní zjištěno i před soudem prvního stupně, pak nezpochybňuje právní posouzení věci (volbu právní normy, její výklad a aplikaci na zjištěný skutkový stav), nýbrž postup odvolacího soudu, který k této skutečnosti s odkazem na nepřihlédl, a zároveň zpochybňuje správnost skutkových zjištění, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno ( ).

Prvořadým však je přesto posouzení opodstatněnosti námitky nesprávného právního posouzení věci. Z ustálené judikatury vyplývá, že mít „vlastní byt“ ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák. znamená disponovat takovým právním titulem, který zakládá právo na bydlení, jež podle své povahy slouží k trvalému uspokojení potřeby bydlet. Spoluvlastník domu, který má právní možnost užívat byt v tomto domě, má vlastní byt (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod č. 20). Vlastní byt má i manžel, jenž odvozuje své právo bydlet v bytě od druhého manžela, jenž je (výlučným) vlastníkem bytu. Manžel – nevlastník má totiž za trvání manželství právo bydlet spolu se svým manželem v bytě, nacházejícím se ve vlastnictví druhého manžela a manžel - vlastník má povinnost mu užívání tohoto bytu umožnit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. , a ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. , jejichž závěry lze obdobně použít i při výkladu § 706 odst. 1 obč zák. – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. ). Z uvedeného pak dále vyplývá, že i děti manželů - podílových spoluvlastníků bytu, v němž mají tito manželé právní možnost uspokojovat potřebu bydlení, odvozují své právo v takové bytě bydlet od rodinněprávního vztahu ke svým rodičům a v tomto smyslu rovněž mají vlastní byt. I kdyby tedy bylo prokázáno tvrzení dovolatelky, že s ní a s jejím otcem - nájemcem předmětného bytu, žili před jeho smrtí ve společné domácnosti též nezletilé děti žalované a jejího manžela, nemohlo to mít vliv na závěr, že k přechodu nájmu smrtí nájemce dle § 706 odst. 1 obč. zák. na žalovanou (ani na její děti) nedošlo, a žaloba na vyklizení předmětného bytu žalovanou je tudíž důvodná.

S ohledem na uvedené závěry je zřejmé, že i kdyby se odvolací soud dopustil vady řízení spočívající v tom, že nepřihlédl k tvrzení žalované o soužití nezletilých dětí ve společné domácnosti se zemřelým nájemcem předmětného bytu, a pominul, že tato skutečnost vyšla najevo již v řízení před soudem prvního stupně, nemohlo to mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí, a nemohlo se tak jednat o vadu řízení ve smyslu , ani o nesprávné skutkové zjištění ve smyslu , na němž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že se dovolatelce nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle , b), odst. 3 a jejich obsahové konkretizace zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proto podle části věty před středníkem zamítl.

O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a 2 a a zavázal neúspěšnou dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta v částce 3.800,- Kč ( , , ve znění pozdějších předpisů), snížené o 50% podle citované vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady výdajů ve smyslu ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 21. prosince 2005

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu