Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 914/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) Ing. J. D., b) Z. D., a c) Doc. RNDr. J. H., zastoupených advokátkou, proti žalované S. B., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2004, č. j. -205, ve znění opravného usnesení ze dne 25. února 2005, č.j. -216, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 1. 2004, č.j. -150, uložil žalované povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidit byt druhé kategorie 3+1 s příslušenstvím, nacházející se ve zvýšeném přízemí domu č. 39 na ulici A. v B. (dále jen „předmětný byt“); současně rozhodl i o nákladech řízení. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů vzal za zjištěno, že J. B. (manžel žalované) v předmětném bytě v den smrti své matky (nájemkyně předmětného bytu) nebydlel, a nežil s ní tedy ve společné domácnosti. Péči pana B. o matku nevylučovali ani žalobci, což dovozovali z frekvence jeho návštěv a pohybu jeho osobního vozu v okolí domu, popírali však, že v předmětném bytě bydlel. Vzhledem k tomu, že důkazní břemeno leželo na žalované straně, která jej neunesla, uzavřel soud prvního stupně, že právo nájmu k předmětnému bytu nepřešlo ve smyslu § 706 obč. zák. na pana B., tudíž po jeho sňatku s žalovanou nemohl vzniknout ani společný nájem bytu manžely. Proto bylo po smrti pana B. podle soudu prvního stupně vyloučeno, aby se žalovaná stala výlučnou nájemkyní předmětného bytu.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 1. 12. 2004, č.j. -205, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vyklizení potvrdil, v části týkající se nákladů řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu provedl soud prvního stupně v řízení všechny procesními stranami navržené důkazy a posoudil je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech v souladu s Odvolací soud nevyhověl návrhu na provedení dalších důkazů, protože podle něj navržení svědci nemohli zpochybnit věrohodnost dříve slyšených svědků, jestliže měli vypovídat o tom, že pan B. nebydlel v době smrti své matky v domě rodičů žalované, a nešlo tak o důkaz přípustný podle I kdyby však podle odvolacího soudu bylo možné připustit, že pan B. alespoň ke dni smrti své matky v předmětném bytě bydlel, nestačila by ani tato okolnost k tomu, aby bez dalšího došlo k přechodu nájmu ve smyslu obč. zák. Nikdo ze slyšených svědků totiž nevypověděl nic konkrétního o způsobu soužití a hospodaření pana B. a jeho matky. Z těchto důvodů odvolací soud uzavřel, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v jeho potvrzujícím výroku dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z a v něm uplatněné dovolací důvody podřazuje ustanovením a b/ Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, že odvolací soud řešil pro své rozhodnutí významnou právní otázku v rozporu s hmotným právem. V projednávané věci totiž nebylo pochyb o tom, že pan B. byl synem zemřelé nájemkyně a neměl vlastní byt. V předmětném bytě vyrůstal s oběma rodiči, po smrti otce zde bydlel se svojí matkou, přičemž za jejího života neuzavřel manželství, nikdy se nezdržoval jinde a se zhoršujícím zdravotním stavem byl objektivně nucen poskytovat matce potřebnou péči. Nelze tedy poukázat na jedinou skutečnost, která by nasvědčovala vůli J. B. společnou domácnost vedenou s jeho matkou opustit. Nemohl tak ani objektivně učinit, neboť neměl žádnou jinou možnost bydlení. Z těchto důvodů odvolací soud nesprávně uzavřel, že v daném případě nejsou splněny předpoklady stanovené v věty první obč. zák. pro přechod nájmu. Podle dovolatelky odvolací soud dospěl k závěru, že J. B. nežil s matkou v den její smrti ve společné domácnosti na základě toho, že udržoval známost se žalovanou. Odvolací soud však tento skutkový závěr spíše „vyvodil“ než jej měl za prokázaný a tím se dopustil vady řízení, neboť hodnotil důkaz v rozporu s postupem předpokládaným Dovolatelka rovněž zastává odlišnou interpretaci ustanovení , neboť i v odvolacím řízení musí mít účastník řízení možnost tvrdit a prokazovat vše, co je způsobilé objasnit věrohodnost důkazních prostředků provedených soudem prvního stupně a vede k objektivně správnému skutkovému zjištění. Uvedené procesní námitky však mají podle dovolatelky doprovodný charakter, podstata spočívá v tom, že soudy obou stupňů řešily přechod nájmu v rozporu s hmotným právem, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud nejdříve odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a poté zrušil rozhodnutí obou soudů.

Podle vyjádření žalobců soudy obou stupňů zaměřily dokazování na skutečnosti rozhodné podle hmotného práva, neboť bylo podstatné objasnit stav věci v době smrti matky J. B. a nikoli skutečnost, že společná domácnost J. B. a jeho matky trvala z předchozích let. Žalobci navíc v řízení netvrdili, že J. B. se do předmětného bytu spekulativně nastěhoval před smrtí své matky, ale až následně. Z žádného z rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá, jak žalovaná v dovolání tvrdí, že by soudy právní posouzení věci opřely o úvahu, že J. B. bydlel v den smrti své matky v domě a v domácnosti žalované. Ani nebylo prokázáno, že J. B. opustil společnou domácnost vedenou s matkou, naopak bylo zjištěno, že v den její smrti s ní společnou domácnost v předmětném bytě nesdílel. Proto pokud měli navrhovaní svědci vypovídat, že J. B. nikdy nebydlel v domě rodičů žalované, nemohly se tyto důkazy, pokud jde o konfrontaci věrohodnosti, vzájemně setkat, neboť k této skutečnosti dříve předvolaní svědkové nevypovídali. Závěrem žalobci s pomocí odkazů na spisové přílohy dokládají nepravdivost skutkových tvrzení dovolatelky. Protože podle žalobců řešil odvolací soud právní otázku přechodu práva nájmu v souladu s obč. zák., není naplněno ustanovení ve spojení s odst. 3 , zakládající přípustnost dovolaní, které nezbývá než z tohoto důvodu odmítnout.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno ( , a ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.

Vady uvedené v , a b/ a , jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby jimi bylo řízení postiženo, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout (i z úřední povinnosti) pouze v případě přípustného dovolání ( věta druhá ).

Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatelka uplatňuje jako dovolací důvod vadu řízení, které se odvolací soud měl dopustit tím, že v řízení neprovedl nově navrhované důkazy pro jejich nepřípustnost ve smyslu , nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle , a Nejvyšší soud k ní proto přihlédnout nemohl, i kdyby touto vadou bylo řízení skutečně postiženo.

V projednávané věci použila dovolatelka – posuzováno z obsahového hlediska – rovněž dovolací důvod, jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly ( ). Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelka zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle

Nejvyšší soud konečně posoudil, zda dovolatelkou namítané právní posouzení otázky přechodu nájmu bytu § 706 odst. 1 věty první obč. zák. činí z napadeného rozsudku rozhodnutí zásadního právního významu a zakládá tak přípustnost dovolání.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Pojem společné domácnosti u osob uvedených v citovaném ustanovení ve větě prvé vykládá právní praxe (k tomu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. , ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. , nebo ze dne 16. 9. 2001, sp. zn. ) volněji než při výkladu tohoto pojmu podle § 115 obč. zák. Nevyžaduje, aby tyto osoby společně uhrazovaly náklady na své potřeby, neboť by to ve svých důsledcích znamenalo ohrožení účelu tohoto ustanovení. Důsledně však platí, že musí jít o trvalé společné soužití v bytě nájemce. Nestačí proto, aby tyto osoby nájemce občas navštěvovaly, poskytovaly mu přechodnou nebo příležitostnou výpomoc v domácnosti anebo aby byly v bytě nájemce pouze formálně hlášeny k trvalému pobytu. Uvedené osoby se stanou nájemci, tvoří-li se zůstavitelem společnou domácnost, byť i jen krátký čas, avšak dostatečně dlouhý pro závěr o spolužití trvalé povahy. Soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasném úmyslu nájemce a osoby s ním v jeho bytě žijící žít v trvalém životním společenství. Podle rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 1997, sp. zn. , nebo ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. , důkazní břemeno ohledně splnění podmínek přechodu práva nájmu bytu tíží ve sporu toho, kdo jejich splnění tvrdí. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud vychází ze skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud prvního stupně a převzal i soud odvolací, neboť nové skutečnosti a důkazy nejsou v dovolacím řízení přípustné ( ), nezbývá než uzavřít, že odvolací soud posoudil otázku přechodu práva nájmu k bytu správně, tedy v souladu s hmotným právem ( věty první obč. zák.) i ustálenou judikaturou.

Zbývá dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na závěru, že J. B. nežil s matkou v den její smrti ve společné domácnosti proto, že udržoval známost se žalovanou. Je tudíž bez významu dovolací námitka, která směřuje proti takovému neexistujícímu závěru.

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle věty první a dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

Dovolací soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.

O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a 2 a a zavázal dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobcům. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta v částce 3.800,- Kč ( , , ve znění pozdějších předpisů), snížené o 50% podle , dále navýšené o 20% podle a poté znovu snížené o 50% podle citované vyhlášky, a v částce 3 x 75,- Kč paušální náhrady výdajů ve smyslu ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 21. prosince 2005

JUDr. Robert W a l t r , v. r.

předseda senátu