Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1838/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A/ M. W., B/ A. W. a C/ Z. W., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ České republice - Ministerstvu zemědělství České republiky se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, a 2/ P. f. České republiky, o 625.868 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.3.2005, čj. -73, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14.9.2004, čj. -56, vyhověl žalobě ve vztahu k první žalované, jíž uložil povinnost zaplatit žalobcům v požadované výši peněžitou náhradu za trvalé porosty; ve vztahu k druhému žalovanému žalobu zamítl. Proti zamítavému výroku nebylo podáno odvolání, takže řízení bylo nadále vedeno jen proti prvému žalovanému.

K odvolání prvé žalované, směřujícímu proti výroku, jímž žalobě bylo vyhověno, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.3.2005, čj. -73, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu vůči prvé žalované zamítl. Vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, podle něhož nebyly žalobcům jako oprávněným osobám podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „“), vydány pozemky jednak z důvodu toho, že byly z menší části zastavěny, jednak proto, že jsou významným krajinným prvkem, tedy z důvodů uvedených v uvedených v a odst. 3 zákona o půdě. Žalobcům byla poskytnuta finanční náhrada vydáním směnky na částku 1,706.482 Kč za nevydané pozemky podle tohoto zákona, nikoli za trvalé porosty, jež na pozemcích byly v době, kdy přešly na stát. Podle názoru odvolacího soudu žalobci jejich náhradu nemohou požadovat podle ustanovení , z titulu, že trvalé porosty jsou součástí pozemku, protože režim náhrad za trvalé porosty v těchto případech upravuje ustanovení zákona o půdě, který je ve vztahu k zákonem zvláštním. Náhrada se podle tohoto ustanovení poskytuje jen při naturální restituci pozemků a poskytuje ji povinná osoba ve věcech nebo v podílu na jmění, náhrada za lesní pozemky pak spočívá v jejich opětovném zalesnění. Pro náhradu za trvalé porosty je stanoven jiný režim než pro náhradu pozemků samotných.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu Jsou toho názoru že finanční náhrada za pozemky spočívá v ceně původního nevydaného pozemku ke dni jeho odnětí, když trvalé porosty jsou považovány za součást pozemku a jejich hodnota musí být obsažena i ve finanční náhradě. Poukazují na to, že podle zákona o půdě poskytuje stát za pozemky, které se nevydávají a za které nelze poskytnout náhradní pozemky, finanční náhradu podle zvláštních předpisů. To je právě případ žalobců; náhrada pak musí odpovídat ceně původního pozemku, tj. musí zohledňovat i cenu trvalých porostů, které se na pozemku nacházely. Cena pozemků se určuje ke stavu v době přechodu lesních pozemků na stát včetně hodnoty lesních pozemků. Pokud by se tak nestalo, byli by žalobci jako oprávněné osoby ve vztahu k jiným oprávněným osobám kráceni. Z dikce zákona ostatně není patrno, že uvedená úprava se vztahuje na pozemek, který byl vydán - jde o pozemek, který má být vydán. Žalobci navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené () a je přípustné podle jeho . Dovolací soud je proto věcně projednal z důvodů v něm obsažených ( ).

K nesprávnému právnímu závěru odvolacího soudu dojde v případě, když soud na daný případ aplikoval právní předpis, který se na daný právní vztah nevztahoval, nebo správně použitý právní předpis nesprávně aplikoval. V dané věci jde konkrétně o posouzení, zda návrh žalobců měl být posouzen dle ustanovení zákona o půdě, nebo v kombinaci s ustanoveními , a zda odvolací soud ustanovení zákona o půdě správně vyložil.

Dovolací soud je stejného názoru jako soud odvolací, že pokud jako zvláštní právní předpis upravuje určitý právní vztah, nelze použít obecných občanskoprávních předpisů - ty podle zákona o půdě přicházejí v úvahu jen pokud tento zákon nestanoví jinak. Právní nároky oprávněných osob na náhradu za trvalé porosty výslovně upravuje, takže je třeba věc posoudit podle tohoto zákona.

Dovolací soud však nesdílí právní závěr odvolacího soudu, že nároky nemají ty oprávněné osoby, které obdržely finanční náhradu poté, co jim pozemky nemohly být vydány. Touto problematikou se dovolací soud již zabýval v rozsudku ze dne 26.2.2002, sp.zn. , v němž uzavřel:

„Účelem restitučních předpisů bylo uspokojit nároky oprávněných osob, které řádně uplatnily nároky podle druhé části zákona o půdě, a nelze proto odnímat právo na náhradu za trvalé porosty těm oprávněným osobám, jejichž (oprávněný) nárok na vydání původních pozemků nebyl uspokojen“. Dovolací soud dospěl k závěru, že opačný výklad by byl nepřípustně zužující a zakládal by nerovnost v postavení oprávněných osob, kterým byl pozemek vydán, s těmi, kterým pozemek nemohl být vydán z důvodů uvedených v ustanovení § 11 zákona o půdě. Tím také v dané věci odpadá argument dovolatelů, že jako oprávněné osoby by byli oproti ostatním oprávněným osobám kráceni na svých právech.

Správným však shledal dovolací soud výklad odvolacího soudu o tom, kdo je v řízení o náhradě za trvalé porosty pasivně věcně legitimován. Ve shora citovaném rozsudku Nejvyšší soud uvedl: „... Ustanovení § 16 odst. 2 zákona o půdě jednoznačně stanoví, že stát poskytuje náhradu za pozemky, které nemohou být vydány, a ostatní náhrady podle § 14 až § 16 zákona o půdě poskytuje ta právnická osoba, která věc drží ... Tento závěr odpovídá stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněnému pod poř.č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, i nálezu Ústavního soudu ze dne 6.10.1998, sp.zn. .“

Správný je proto závěr odvolacího soudu, že žalovaná Česká republika není v této věci pasivně věcně legitimována v řízení o náhradu za trvalé porosty, jestliže předmětné pozemky nedržela ve smyslu § 15 a § 5 odst. 2 písm. a) zákona o půdě.

Dovolací soud neshledal důvodným ani názor dovolatelů, že jejich nárok vyplývá z ustanovení odkazujícím za poskytování finanční náhrady při nevydání pozemků s odkazem na zvláštní předpisy. Tímto zvláštním předpisem je podle odkazu ad 13c), uvedeném v zákona o půdě, , o výši náhrady v hotovosti poskytované podle , a jeho jediným obsahem je stanovení částky 10.000 Kč v hotovosti v případě poskytování finanční náhrady. Právních závěrů shora uvedených se proto tento zvláštní předpis nemůže dotýkat.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba zamítnuta z nedostatku pasivní věcné legitimace žalované, je správný a podle věta před středníkem dovolání zamítl.

Náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla uložena žádnému z účastníků, protože žalované, jež měla v dovolacím řízení úspěch, náklady tohoto řízení nevznikly (, , ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. prosince 2005

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu