Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 880/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha-východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. června 2004, č. j. -64, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobců z nájmu žalovaných k „bytu 2+1 ve druhém poschodí domu čp. 230 v Ř. stojícího na pozemku parc. č. 246 kat. úz. Ř. u P. s vchodovými dveřmi vlevo od hlavního schodiště, který sestává ze dvou obytných místností, kuchyně a příslušenství, tj. předsíně, koupelny a WC“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalobci jsou vlastníky předmětného domu, že žalobci jako pronajímatelé a žalovaní jako nájemci uzavřeli dne 16. ledna 1996 smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 16. ledna 1996“) a že v nájemní smlouvě ze dne 16. ledna 1996 nebyla sjednána možnost žalovaných užívat půdní prostory v domě. Dále zjistil, že na schůzce nájemců bytů v předmětném domě konané v roce 1992 žalobce umožnil nájemcům užívání půdních prostor do doby než bude zahájena půdní vestavba, že v souvislosti s opravou střechy na domě byly v roce 1993 půdní prostory domu vyklizeny, že poté žalovaní uskladnili na levé straně půdy některé své věci, že v roce 1996 je přestěhovali na pravou stranu půdy, že v roce 1997 v souvislosti s opravou domu a s realizací půdní vestavby vyzval žalobce nájemce bytů k vyklizení obou částí půdy, že tehdy byly vyměněny zámky od obou částí půdy, že žalobce vydal žalovaným na jejich žádost klíče od pravé strany půdy a že tyto klíče pak žalovaní žalobci vrátili. Vzal rovněž za prokázáno, že žalobci vzhledem k umístění archivu advokátní kanceláře žalobce v půdním prostoru zde na počátku léta 2002 zabudovali mříž, že po návratu z dovolené požádal žalovaný žalobce o umožnění vstupu na půdu s odůvodněním, že tam mají prádlo, a že žalobce žádosti žalovaného vyhověl, následně však půdu uzamknul a klíče si ponechal. Nakonec zjistil, že písemnou výpovědí ze dne 31. července 2002 vypověděli žalobci žalovaným nájem bytu s odkazem na ustanovení , , ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“), že výpověď z nájmu bytu byla žalovaným řádně doručena, že žádost žalovaných o poskytnutí ochrany proti zásahu do pokojného stavu podaná podle obč. zák. byla Městským úřadem v Ř. zamítnuta a že „žalovaní pravou část půdy užívali“. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že je naplněn výpovědní důvod podle obč. zák. Přitom hrubé porušení povinností žalovaných vyplývajících z nájmu bytu ( obč. zák.) spatřoval v tom, že žalovaní od roku 1997, kdy byli požádáni o vyklizení pravé části půdy a o odevzdání klíčů, až do července 2002 „užívali půdní prostor protiprávně, bez vědomí a souhlasu vlastníků domu“; v této souvislosti uvedl, že „toto protiprávní vniknutí žalovaných do prostor domu, které nebyly určeny pronajímatelem ke společnému užívání, nelze ze strany žalobců považovat za řádné užívání zařízení domu ve smyslu o. z.“ Protože neshledal důvody pro odepření výkonu práva ve smyslu obč. zák., žalobě vyhověl. Jde-li o otázky délky výpovědní lhůty a počátku jejího běhu a dále o otázku bytové náhrady, odkázal na ustanovení , a obč. zák.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. listopadu 2004, č. j. -104, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, avšak že nesouhlasí s právním závěrem, že žalovaní ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. hrubě porušovali své povinnosti vyplývající z nájmu bytu tím, že „až do roku 1992 (správně zřejmě do roku 2002) užívali část půdních prostor v domě, kde se nachází byt, k němuž mají právo nájmu“. Podle názoru odvolacího soudu nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu (ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) tehdy, jestliže jeho chování „dosahuje výrazně větší intenzity než je chování žalovaných ve vztahu k občasnému užívání půdních prostor“; bez významu není ani to, že žalovaní nevstupovali do půdních prostor „násilně, za použití mechanické síly“ a přitom klíč od půdních prostor na žádost žalobců „bez jakýchkoliv komentářů“ vydali.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení zákona číslo , , ve znění po novele provedené (dále jen „“). Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacím důvodům podle , b/, odst. 3 Především namítli, že odvolací soud přes deklarované tvrzení, že vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně zásadně odchýlil. Podle dovolatelů vycházel soud prvního stupně při úvaze o naplněnosti výpovědního důvodu podle obč. zák. ze skutkových zjištění, že od roku 1997 do roku 2002 užívali žalovaní pravou část půdy protiprávně, bez vědomí a souhlasu vlastníků domu, a že „toto protiprávní vniknutí žalovaných do prostor domu, které nebyly určeny pronajímatelem ke společnému užívání, nelze ze strany nájemce považovat za řádné užívání zařízení domu ve smyslu o. z.“ Naproti tomu odvolací soud z uvedených skutkových zjištění podle dovolatelů nevyšel; uvedl totiž, že užívali-li žalovaní do roku 1992 (správně 2002) část půdních prostor v domě, nešlo o hrubé porušování povinností nájemce ve smyslu obč. zák. Dovolatelé v této souvislosti zdůraznili, že výpověď z nájmu bytu nebyla žalovaným dána proto, že „užívali půdu do roku 1992“ (správně 2002), nýbrž proto, že „poté, co byli v roce 1997 vyzváni k vyklizení půdy a poté, co byly prostory uzamčeny, do nich vnikli proti vůli a bez vědomí vlastníků a pravidelně je dále užívali, zřejmě nejen k uskladnění věcí, ale i k pravidelnému sušení prádla“. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle zpochybnili správnost právního závěru, že v daném případě není naplněn výpovědní důvod podle obč. zák. Zde namítli, že lze-li jednání žalovaných kvalifikovat jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru ve smyslu a odst. 1 trestního zákona, tím spíše je lze pokládat za hrubé porušení povinností nájemce bytu zakládající výpovědní důvod podle obč. zák. Přitom je podle jejich názoru nerozhodné, že zde nedošlo k násilnému jednání ze strany žalovaných a že nevznikla „žádná vážná újma“. V závěru dovolání uvedli, že nezabýval-li se odvolací soud jejich vyjádřením k odvolání žalovaných a ani vyjádřením k doplňku odvolání žalovaných, vykazuje řízení „vady, které mohly ovlivnit nesprávné rozhodnutí ve věci“, resp. jde o „procesní vadu, která mohla mít vliv na rozhodnutí odvolacího soudu“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení a aby ve smyslu ve spojení s ustanovením nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát, a to s ohledem na závažné vady řízení, k nimž při projednávání věci u odvolacího soudu došlo.

Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se zjištěným skutkovým stavem a také s právními závěry, které odvolací soud na jeho základě přijal. Navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. listopadu 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a (uvedené vady nebyly namítány a jejich existence nevyplynula ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), i když nebyly v dovolání uplatněny. Dospěl k závěru, že vadou ve smyslu je řízení v projednávané věci postiženo.

V dovolání byl vedle dalších dovolacích důvodů uplatněn rovněž dovolací důvod podle Podle je-li dovolání přípustné podle a b/ , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( a ), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení , protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení až Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva. Jestliže však soud vůbec nezjišťoval okolnosti rozhodné pro právní posouzení věci (nezjišťoval právně významné okolnosti), je řízení postiženo vadou podle , tj. vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. , komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1002 – 1004).

V projednávané věci žalobci (pronajímatelé bytu) písemnou výpovědí ze dne 31. července 2002 adresovanou a doručenou žalovaným (nájemcům) vypověděli žalovaným nájem předmětného bytu. Ve výpovědi z nájmu bytu uvedli, že dne 29. července 2002 nechali vybudovat ochrannou mříž oddělující schodiště od podkrovních prostor domu, že po instalaci mříže žalovaní požádali o zpřístupnění půdy napravo od schodiště se zdůvodněním, že zde mají své věci, konkrétně prádlo a kola, že bylo-li podkroví uzamčeno, museli do podkrovních prostor napravo od schodiště vniknout přes uzamčené dveře, že tímto protiprávním jednáním hrubě porušili povinnosti nájemce a že je zde důvodné podezření, že se dopustili trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 trestního zákona. Dále mimo jiné opětovně uvedli, že jednání žalovaných je hrubým porušením povinností nájemce, a proto jim dali podle obč. zák. výpověď z nájmu předmětného bytu. Obdobně formulované okolnosti jsou obsaženy rovněž ve vylíčení rozhodujících skutečností ( ) v žalobě podané u soudu prvního stupně dne 29. ledna 2004.

Z řečeného vyplývá, že na naplnění uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. dovolatelé usoudili z toho, že žalovaní (nájemci předmětného bytu) protiprávně vnikli do podkrovních prostor napravo od schodiště přes uzamčené dveře, řečeno slovy dovolatelů „poté, co byli v roce 1997 vyzváni k vyklizení půdy a poté, co byly prostory uzamčeny, do nich vnikli proti vůli a bez vědomí vlastníků“. Vzhledem k uplatněnému výpovědnímu důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. a jeho obsahové konkretizaci obsažené ve výpovědi z nájmu bytu a v žalobě bylo rozhodujícím a tudíž právně významným skutkovým zjištěním především zjištění zda, kdy, jakým způsobem, v kolika případech, popřípadě za jakým účelem žalovaní „vnikli“ do podkrovních prostor napravo od schodiště. Tyto právně významné okolnosti však soudy vůbec nezjišťovaly. Odvolací soud vyšel při posuzování naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. ze skutkového zjištění, že žalovaní „až do roku 1992 (správně 2002) užívali část půdních prostor v domě, kde se nachází byt, k němuž mají právo nájmu“, a dovodil, že v tom nelze spatřovat hrubé porušení povinností vyplývajících pro nájemce z nájmu bytu ve smyslu citovaného ustanovení. Pro úplnost zbývá dodat, že soud prvního stupně založil svůj závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. výlučně na skutkovém zjištění, že žalovaní od roku 1997, kdy byli požádáni o vyklizení pravé části půdy a o odevzdání klíčů, až do července 2002 „užívali půdní prostor protiprávně, bez vědomí a souhlasu vlastníků domu“; použil-li v této souvislosti sousloví „toto protiprávní vniknutí …“, nešlo o zjištěnou skutečnost, nýbrž o pouhý slovní obrat užitý ve vazbě na užívání („protiprávní, bez vědomí a souhlasu vlastníků domu“) pravé části půdy žalovanými. Lze uzavřít, že z uvedených důvodů je řízení postiženo vadou podle Naproti tomu na vadu ve smyslu citovaného ustanovení nelze podle názoru dovolacího soudu usuzovat z toho, že odvolací soud se nezabýval vyjádřením žalobců k odvolání žalovaných a ani vyjádřením žalobců k doplňku odvolání žalovaných. Jde sice o vadu řízení, avšak nikoli takovou, která mohla mít ve smyslu za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; nejde tudíž o vadu podle Ve vztahu k této vadě nelze totiž ztratit ze zřetele, že soud (odvolací soud) rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci ( ve spojení s ustanovením ), že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení ( ve spojení s ustanovením ) a že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány ( ve spojení s ustanoveními a a 2 ).

Je-li řízení postiženo vadou při zjišťování skutkového stavu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (vadou podle ), je – logicky vzato – bezpředmětné zabývat se otázkou správnosti skutkových zjištění, o něž odvolací soud opřel svůj závěr učiněný s odkazem na ustanovení obč. zák.; jinak řečeno je bezpředmětné zabývat se otázkou naplněnosti dovolacího důvodu podle Nezjišťoval-li odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) okolnosti rozhodné pro právní posouzení věci z hlediska uplatněné výpovědi z nájmu bytu a podané žaloby, neobstojí ani jeho právní závěr, že výpovědní důvod podle citovaného ustanovení není naplněn.

Z důvodů shora rozvedených dovolací soud podle věty za středníkem zrušil rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ). Dovolací soud se nezabýval návrhem žalobců učiněným s odkazem na ustanovení ve spojení s ustanovením , neboť námitky žalobců v tomto směru se vztahovaly výlučně k odvolacímu soudu a netýkaly se soudu prvního stupně, který bude – po zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů – znovu ve věci jednat a rozhodovat.

V dalším řízení soud nepřehlédne, že z ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. vyplývá, že důvod výpovědi z nájmu bytu nezakládá jakékoliv porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu, nýbrž pouze to, které dosáhne takové intenzity, že je lze posoudit jako „hrubé“; za takové porušení zákon příkladmo označuje neplacení nájemného (úhrady za služby) za dobu delší než tři měsíce. Závěr, že jiné než v zákoně označené porušení povinností bylo hrubé, může soud učinit jen na základě konkrétních skutkových zjištění a takový závěr musí být odůvodněn jak hledisky objektivními tak také subjektivními. K hlediskům pro posouzení intenzity porušení nájemcových povinností nepochybně patří okolnost, zda nájemce svým jednáním způsobil pronajímateli škodu (případně v jaké výši), zda způsobil újmu na právech či oprávněných zájmech jiných subjektů (např. ostatních nájemců bytů v domě), jaká byla motivace jeho jednání, dále také okolnost, zda dosud řádně plnil své povinnosti nájemce bytu, eventuálně jaká doba uplynula od porušení nájemcových povinností do dne dání výpovědi z nájmu bytu; bez významu nebude v naznačených souvislostech ani okolnost, zda svým jednáním nájemce porušil eventuálně i jiné právní předpisy – např. předpisy týkající se požární ochrany, stavební zákon a předpisy související (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 1999, sp. zn. , uveřejněného pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Dále rovněž nepřehlédne, že společné prostory domu (§ 688 a § 689 obč. zák.) lze negativně vymezit tím, že nejde o byty a jejich příslušenství ani o nebytové prostory, a pozitivně tak, že jde o prostory sloužící všem nájemcům domu – např. tedy společná chodba, prádelna, sušárna, kočárkárna nebo půda (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. října 2005, sp. zn. , a ze dne 16. června 2005, sp. zn. ). V posléze citovaném rozsudku Nejvyšší soud rovněž dovodil, že při posouzení, zda konkrétní prostory mají povahu společných prostor ve smyslu občanskoprávním, je nutno vycházet ze stavebněprávního určení, tedy především z pravomocného rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že určité prostory jsou způsobilé k tomuto účelu užívání, a že jsou-li společné prostory objektivně určeny kolaudačním rozhodnutím, toto jejich určení nemůže být změněno (a tudíž nemohou být tomuto způsobu užívání podle § 688 obč. zák. odňaty) rozhodnutím vlastníka, a to ani se souhlasem všech nájemců bytů v domě.

V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. prosince 2005

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu