Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2680/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců: a) V. D., b) J. P., c) P. P., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) V. K., 2) J. Z., 3) L. Z., a 4) B. K., zastoupených advokátem, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2003, č. j. - 416, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) ze dne 17. 5. 2001, č. j. - 189, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 10. 2001, č. j. -205, bylo výrokem I. ve vztahu k žalovaným /tehdy jako žalovaným 3) –5)/ určeno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemků vzniklých oddělením z pozemkové parcely č. 1020 v katastrálním území Č. V., a to st. p. č. 495 o výměře 41 m2 a poz. parc. č. 1020/4 zahrada o výměře 430 m2 zapsaných dosud na LV č. 700, sp. p. č. 437 o výměře 34 m2 a poz. parc. č. 1020/3 zahrada o výměře 335 m2, zapsaných na LV č. 679 a st. p. č. 438 o výměře 37 m2 a poz. parc. č. 1020/5 zahrada o výměře 432 m2, zapsaných na LV č. 638, a ve vztahu k tehdy žalované 7) – obci V. části p. p. č. 1020/9 - ostatní plocha o výměře 63 m2, zapsané dosud na LV č. 1, a to žalobkyně V. D. v rozsahu jedné poloviny a žalobci J. a P. P. každý v rozsahu jedné čtvrtiny. Výrokem II. byla zamítnuta žaloba vůči žalovanému 1) - tehdy České republice - Okresnímu úřadu v Kolíně a žalovanému 2) - tehdy Pozemkovému fondu ČR. Výrokem III. bylo řízení vůči žalované 6) – J. M. zastaveno a výroky IV. – VII. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

K odvolání žalobců Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně zrušil v napadeném vyhovujícím výroku vůči žalovaným V. K., J. a L. Z. a B. K. a ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a těmito žalovanými a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že věc posoudil nesprávně podle odst. l zákona o půdě č. , neboť jde o klasickou určovací žalobu podle podle obecného předpisu - . Odvolací soud uvedl, že na žalovaném určení mají žalobci ve vztahu k žalovaným, kteří jsou jako vlastníci pozemků zapsáni v katastru nemovitostí, naléhavý právní zájem. Uložil soudu prvního stupně, aby se nejdříve zabýval otázkou platnosti kupní smlouvy z 15. 8. 1968, kterou měli právní předchůdci žalobců převést na stát pozemek, z něhož měli být odděleny pozemky uvedené v žalobním petitu a poté otázkou jejich případného vydržení žalovanými. Odvolací soud příkladmo vyjmenoval důkazy, kterými lze potřebné skutečnosti prokázat a vytkl ještě soudu prvního stupně, že nepoučil účastníky podle .

Soud prvního stupně rozhodl znovu rozsudkem z 12. 6. 2003, č. j. -389, tak, že zamítl žalobu na určení, že „navrhovatelé jsou podílovými spoluvlastníky pozemků vzniklých oddělením z pozemkové parcely č. 1020 v katastrálním území Č. V. a to st. p. č. 495 o výměře 41 m2 a poz. parc. č. 1020/4 zahrada o výměře 430 m2, zapsaných dosud na LV č. 8700, st. p. č. 437 o výměře 34 m2 a poz. parc. č. 1020/3 – zahrada o výměře 335 m2, zapsaných dosud na LV č. 679 a st. p. č. 438 o výměře 37 m2 a poz. parc. č. 1020/5- zahrada o výměře 432 m2 zapsaných dosud na LV č. 638,“ a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. K odvolání žalobců Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 25. 9. 2003, č. j. -416, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žalovaným nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a jinak rozsudek soudu prvního potvrdil.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že právní předchůdci žalobců J. a M. P. postupní smlouvou z 27. 10. 1928 nabyli každý ideální ½ pozemku parc. č. 1020 o výměře 2442 m2 v k. ú. Č. V. V evidenci nemovitostí byl veden jako pozemek lesní. Dne 15. 12. 1968 byla sepsána kupní smlouva, podle které J. a M. P. prodali MNV V. část pozemku parc. 1020 „o celkové výměře 1200 m2“ za kupní cenu 640 Kč. Tuto smlouvu však podle znaleckého posudku z oboru písmoznalectví M. P. nepodepsala. Protože nebyla dodržena obligatorní písemná forma smlouvy o převodu nemovitostí podle tehdy platného 46 odst. l ObčZ, šlo podle § 40 odst. l ObčZ o právní úkon neplatný, a to ve smyslu § 41 ObčZ v celém rozsahu. V evidenci nemovitostí nebyla kupní smlouva vyznačena. Podle rozhodnutí bývalého Státního notářství v Kolíně z 18. 7. 1969, sp. zn. , nabyla dědictvím po M. P. ideální ½ pozemku parc. č. 1020 žalobkyně a). Darovací smlouvou z 15. 1. 1976 převedl J. P. ideální 1/2 polovinu pozemku parc. č. 1020 na žalobce b) a c). Stát po uzavření smlouvy z 15. 12. 1968 s pozemkem parc. č. 1020 nakládal tak, že pozemek byl v roce 1969 rozdělen proto, „aby mohl být přidělen do užívání chatařům, kteří již od roku 1965 měli na pozemku chaty.“ V katastru nemovitostí jsou z titulu transformace práva osobního užívání pozemků na právo vlastnické vyznačeni na LV č. 437 žalovaná 1) jako vlastnice pozemků parc. č. 1020/3 o výměře 335 m2 a st. p. 437 o výměře 34 m2 - přiděleny do osobního užívání žalované 1) a J. K. v letech 1970, 1986 a znovu v roce 1990 žalované 1), se kterou byla 20. 12. 1990 uzavřena dohoda o osobním užívání pozemků, registrovaná 30. 12. 1990. Žalovaní 2) a 3) jsou na LV č. 495 vedeni jako vlastníci pozemků parc. č. 1020/4 o výměře 430 m2 a sp. p. č. 495 o výměře 41 m2 - přiděleny jim do osobního užívání v roce 1969, znovu v roce 1990 a 30. 8. 1990 uzavřena dohoda o zřízení práva osobního užívání těchto pozemků, registrovaná 31. 8. 1990. Žalovaná 4) je zapsána na LV č. 438 jako vlastnice pozemků parc. č. 1020/5 o výměře 493 m2 a sp. p. č. 438 o výměře 37 m2, a to podle kupní smlouvy uzavřené 11. 9. 1996 s O. a V. K. (těm byl přidělen v roce 1970 do osobního užívání pozemek parc. č. 1020/5 o výměře 432 m2 a část pozemku parc. č. 921 o výměře 61 m2 a 23. 4. 1983 uzavřena dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemků, registrovaná 16. 12. 1983). Žalobci požádali v roce 1992 o vydání prodané části pozemku parc. č. 1020 a Pozemkový úřad v Kolíně rozhodnutím z 10. 6. 1997, č. j. PÚ 4693/92, určil, že žalobci nejsou vlastníky části pozemku č. k. 1020 v k. ú. Č. V. o výměře 1200 m2 s odůvodněním, že kupní smlouva z 15. 12. 1998 nebyla prodávajícími uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Soudy obou stupňů byly sice ve shodě, že vlastnické právo k pozemku parc. č. 1020 podle kupní smlouvy z 15. 12. 1968 pro její neplatnost (podle odvolacího soudu i jako úkonu neurčitého) na stát nepřešlo. Soud prvního stupně pak zamítl žalobu z toho důvodu, že žalovaní, resp. právní předchůdci žalované 5), vlastnické právo k předmětným pozemkům, vydrželi ke dni 1. 4. 1983 podle odst. l ObčZ ve znění novely provedené Odvolací soud však nepovažoval žalobu za důvodnou proto, že žalobcům nepřísluší právo na ochranu vlastnického práva podle obecného předpisu, a to ani formou určovací žaloby podle , jestliže pozemek (lesní) přešel na stát v rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu, a žalobci se mohli domáhat jeho vydání podle restitučního předpisu – zákona o půdě č. Odvolací soud poukázal na to, že ke stejnému závěru dospěl velký senát Nejvyššího soud v rozsudku z 11. 9. 2003, sp. zn. .

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Poukazují na to, že nárok na vydání pozemku v restitučním řízení podle zákona o půdě uplatnili u pozemkového úřadu, „který je svým rozhodnutím uvedl v omyl, když určoval, že kupní smlouva, o níž neměli žalobci žádné tušení, nebyla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Teprve v průběhu řízení se mohli s jejím obsahem seznámit a namítat její neplatnost, když zjistili, jakým způsobem byla smlouva podepsána a jejich přesvědčení, že jejich rodiče a prarodiče smlouvu nepodepsali, bylo prokázáno.“ Žalobci tedy nemohli materiálně nárok na vydání pozemku v restitučním řízení proto, že přešel na stát bez právního důvodu, včas uplatnit. Vzhledem k tomu není rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. v daném případě použitelný. Žalobci také nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní nabyli pozemky, které vznikly z pozemku parc. č. 1020, vydržením, a navrhují, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto. Poukazují na to, že podpis J. P. na smlouvě z 15. 12. 1968 byl jeho podpisem pravým a že žalobcům bylo dobře známo, že na přidělených pozemcích si žalovaní postavili chaty a že se jejich právo osobního užívání pozemků přeměnilo na právo vlastnické. V každém případě byli žalovaní v dobré víře, že smlouva z 15. 12. 1968 byla řádně uzavřena.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení a je přípustné podle , přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu a 3 a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Odvolací soud, vycházeje z dovoláním nezpochybněného závěru o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, správně poukázal na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. . V tomto rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době ( , ve znění pozdějších předpisů) bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí podle uvedeného zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např. ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle . Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu odst. l písm. p) zákona o půdě je přitom třeba rozumět nejen převzetí věci tzv. okupací, tj. aniž k tomu existoval právní důvod. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud ČR v rozsudku velkého senátu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. , když uvedl, že převzetí věci státem na základě neplatného právního úkonu (darovací smlouvy) je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické podřaditelné pod pojem převzetí věci bez právního důvodu. Stejný názor zaujímá i judikatura Ústavního soudu (nálezy sp. zn. , ). Dovolací soud ještě dodává, že k tíži žalovaných nelze přičítat případné nedostatky ve vedení evidence nemovitostí.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Protože dovolací soud nezjistil, že by v řízení došlo k vadám uvedeným v odst. l, a b) a , jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, bylo dovolání zamítnuto ( ). Dovolací soud podotýká k výtkám žalobců ohledně otázky vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům žalovanými, že rozsudek odvolacího soudu se o její posouzení neopírá.

Žalovaným by vzhledem k odmítnutí dovolání příslušela podle a odst. l a odst. l náhrada nákladů dovolacího řízení, to však jen za předpokladu, že by šlo o náklady účelně vynaložené. Za takové dovolací soud nepovažuje odměnu advokáta za sepis vyjádření k dovolání, neboť v něm zamítnutí dovolání z důvodů, ke kterým dospěl dovolací soud, jako zástupce žalovaných nenavrhoval.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. prosince 2005

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu