Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 623/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Táboře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 7. 2004, č.j. -23, uložil žalované povinnost vyklidit garáž nacházející se v nadzemním podlaží objektu skladu – jiné stavby na stavební parcele č. 2304 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 244 m2 v místnosti č. 2 včetně prostoru pod schodištěm (dále jen „předmětná garáž“) a vyklizenou předat žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl i o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel z předložené nájemní smlouvy ze dne 4. 12. 1994, uzavřené mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce, ve které byl vedle užívání bytu sjednán i nájem předmětné garáže označené tamtéž jako příslušenství. Nejdříve se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda předmětná garáž tvoří příslušenství pronajatého bytu a zda trvání nájemního vztahu ke garáži musí nutně „kopírovat“ osud nájmu bytu. Podle soudu prvního stupně z definice příslušenství uvedené v ustanovení (dále jen „obč. zák.“) vyplývá, že záleží především na vlastníkovi věci, zda svým projevem vůle učiní z věci příslušenství, což se v projednávané věci stalo uzavřením nájemní smlouvy ze 4. 12. 1994. Proto soud prvního stupně konstatoval, že nelze uzavřít, zda je garáž vždy příslušenstvím bytu, s nímž je pronajímána. Podle soudu prvního stupně je za trvání hlavního nájemního vztahu k bytu dokonce možné, aby (i nový) vlastník garáže později svoji vůli změnil tak, že garáž již nadále netvoří příslušenství pronajatého bytu. Vlastnické právo pronajímatele je totiž silnější než právo nájmu a nelze po vlastníkovi věci požadovat, aby trpěl užívání příslušenství v době, kdy je to pro něj nevýhodné nebo jinak problematické. Protože tuto vůli žalobce projevil podáním žaloby na vyklizení a pouze nájem bytu je chráněn specifickými mechanismy, tak vlastníku věci nic nebrání ani v prodeji budovy, v níž se předmětná garáž nachází, čímž by ztratila povahu příslušenství, neboť příslušenství náleží vždy vlastníkovi věci hlavní. Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobě vyhověl.

K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 11. 2004, č.j. -45, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti vyklidit předmětnou garáž (s upřesněním označení pozemku, na němž se garáž nachází), jinak jej ve výroku o nákladech řízení změnil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu nerespektoval soud prvního stupně, že ustanovení § 121 obč. zák. rozlišuje příslušenství věci, bytu a pohledávky. Jestliže je příslušenství bytu zvláště upraveno, jako vedlejší místnosti (neobytné kuchyně, haly a komory, koupelny, záchody spíže, šatny apod.), které jsou součástí bytu, a dále jako vedlejší prostory ležící mimo byt (sklep, prádelna, dřevník, kolna) – obojí určené k tomu, aby byly s bytem užívány – není garáž, i kdyby byla umístěna v téže stavbě jako byt, příslušenstvím, neboť neslouží k uspokojování bytových potřeb, nýbrž ke garážování. V tomto smyslu odkázal odvolací soud na závěry právní teorie (viz Jehlička, Švestka, Škárová a kolektiv: , Komentář, 8. vydání, C.H.Beck, 2003), i soudní praxe (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. ). S ohledem na uvedený právní názor, nemohl podle odvolacího soudu právní předchůdce žalobce učinit předmětnou garáž příslušenstvím bytu v nájemní smlouvě z 4. 12. 1994. Protože právní osud garáže a bytu není spjat, posoudil odvolací soud, dříve než přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně o vyklizení, právní režim předmětné garáže. Strany nájemní smlouvy z 4. 12. 1994 se dohodly vedle nájmu bytu i na užívání předmětné garáže. Nemohla-li mít však tato garáž povahu příslušenství, potom byla nebytovým prostorem a nájemní vztah se řídil , o nájmu a podnájmu nebytových prostor (dále jen „“), který vyžadoval písemnou formu smlouvy, v níž je vymezen předmět a účel nájmu, výše a splatnost nájemného, včetně způsobu jeho platby a případně dobu nájmu, jednalo-li se o nájem na dobu určitou. Vzhledem k tomu, že v nájemní smlouvě z 4. 12. 1994 chybí uvedení, jaká část sjednaného nájemného se platí za užívání bytu a jaká za nájem předmětné garáže, shledal odvolací soud pro nedostatek této náležitosti nájemní smlouvu ohledně předmětné garáže dle zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor neplatnou. I pokud by tato smlouva byla platná, potom s ohledem na samostatnost posuzování nájmu bytu a nájmu předmětné garáže jako nebytového prostoru, byla žalobcem dána platná výpověď ve smyslu zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor s tříměsíční výpovědní lhůtou běžící od prvého dne měsíce následujícího po doručení výpovědi. Povaha předmětné garáže jako nebytového prostoru přitom nebyla mezi účastníky sporná a proto se jí odvolací soude nemusel zabývat. Odvolací soud tedy shodně se soudem prvního stupně, byť s jiným odůvodněním, považoval žalobu na vyklizení za důvodnou, neboť žalovaná užívala předmětnou garáž bez právního důvodu.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z (dále jen „“). Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil pojem příslušenství bytu a v důsledku toho dospěl i k nesprávnému právnímu závěru, že užívání předmětné garáže podléhá režimu zákona o nájmu a podnájmu bytových prostor. Dovolatelka nesouhlasí s odvolacím soudem, že garáž nemůže být příslušenstvím bytu. Při obdobné argumentaci lze uzavřít, že ani kolna nebo dřevník neslouží k uspokojování bytových potřeb, ale ke „kolnování“ a „dřevníkování“, neboť tyto prostory – stejně jako garáž – slouží shodně k odkládání movitých věcí. Není proto za daných okolností důvod k tomu, aby nebylo stejně nahlíženo na garáž. totiž neobsahuje ustanovení, které by garáž výslovně vylučovalo z příslušenství, ani konečný výčet věcí nebo vedlejších prostor spadajících pod tento pojem. Z ustanovení obč. zák. v kombinaci s obč. zák. týkajícího se autonomie vůle stran podle dovolatelky vyplývá, že vymezení vedlejších prostor, které se považují za příslušenství, je na vůli stran (zejména pronajímatele) a řídí se vždy konkrétními okolnostmi. Jestliže strany nájemní smlouvy z 4. 12. 1994 do této smlouvy zahrnuly pod příslušenství bytu i garáž, není možné ji jednostranným projevem vůle z něj za trvání závazkového vztahu opět vyjmout. Režim užívání předmětné garáže se proto řídí včetně úpravy zániku takového nájmu. Z těchto důvodů žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že na posuzování právního režimu předmětné garáže dopadá pouze definice obsažená v § 121 odst. 2 obč. zák. Na rozdíl od vymezení pojmu příslušenství věci, která umožňuje vlastníkovi věci hlavní rozhodnout o tom, které další věci se stanou jejím příslušenstvím, tak tomu v případě příslušenství bytu není. Určení vedlejších místností a prostor jako příslušenství je proto třeba činit s ohledem na stavební a účelové spojení s bytem, jehož příslušenstvím mají být. Proto žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (, a ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Protože odvolací soud změnil toliko nemeritorní výrok o nákladech řízení, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci vyklizení potvrdil, je přípustnost dovolání zvažována podle

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Nejvyšší soud se proto nejdříve zabýval otázkou, zda má napadené rozhodnutí zásadní právní význam a dospěl k závěru, že nikoli, neboť soudní judikatura se již ustálila na právním názoru, že garáž nemůže být příslušenstvím bytu ve smyslu § 121 odst. 2 obč. zák.

V rozsudku ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. , Nejvyšší soud vyložil, že legální definici pojmu „příslušenství bytu“ podává ustanovení § 121 odst. 2 obč. zák., dle něhož příslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány. Citované ustanovení je (stejně jako ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák.) ve vztahu k § 121 odst. 1 obč. zák. ustanovením speciálním, a proto je nutno pojem příslušenství bytu odlišovat od obecného vymezení pojmu „příslušenství věci“. Zatímco pojmovým znakem příslušenství věci je, že jde o věc v právním slova smyslu (o samostatný předmět občanskoprávního vztahu), která má ve vztahu k věci hlavní povahu věci vedlejší, je u příslušenství bytu situace odlišná, neboť příslušenství bytu není samostatným předmětem právního vztahu.

Z definice pojmu příslušenství bytu tak, jak je obsažena v § 121 odst. 2 obč. zák., vyplývá, že jde jednak o (vedlejší) místnosti, nacházející se v bytě, jako je např. předsíň, komora, koupelna (resp. výjimečně i mimo byt jako např. záchod společný pro více bytů), jednak o prostory, které se nacházejí mimo byt, např. sklep, dřevník, kolna, apod. Společné těmto místnostem a prostorám je jejich účelové určení, tj. to, že mají sloužit k tomu, aby byly užívány s bytem. Bytem se pro účely nájmu bytu rozumí soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod č. 90). Je-li tedy byt určen k bydlení, je logické, že ke stejnému účelu musí sloužit i příslušenství bytu; není-li tomu tak, nemůže mít určitá místnost či prostor charakter příslušenství bytu. V této souvislosti lze odkázat na závěr, k němuž dospěl Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. , uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 4, pod C 995, a v rozhodnutí ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněném v Přehledu judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing s. r. o., Praha 2003, pod č. 5, podle kterého příslušenstvím bytu ve smyslu ustanovení § 121 odst. 2 obč. zák. není garáž, i když je umístěna ve stejném domě jako byt a je spolu s bytem užívána, neboť neslouží k uspokojování potřeby bydlení.

Námitce dovolatelů, že ani kolna nebo dřevník neslouží k uspokojování bytových potřeb, nelze přisvědčit, neboť kolna a dřevník jsou příslušenstvím bytu za předpokladu, že jsou určeny k tomu, aby byly užívány spolu s bytem, a v tomto širším slova smyslu tedy rovněž slouží k uspokojování potřeby bydlení. Na rozdíl od toho garážování auta již s bydlením v bytě přímo nesouvisí, garáž proto nemůže být určena k užívání spolu s bytem, a za příslušenství bytu ji tedy považovat nelze. To, že garáž není příslušenstvím bytu, vyplývá nepřímo též z toho, že (na rozdíl od příslušenství bytu) může být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů, např. nájmu nebytových prostor (srov. citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ).

Jestliže se z odůvodnění napadeného rozhodnutí podává, že odvolací soud nepovažoval garáž za příslušenství bytu, a proto posoudil otázku jejího vyklizení podle zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor, rozhodl v souladu s hmotným právem a judikaturou Nejvyššího soudu.

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle věty první a dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a 2 a a zavázal neúspěšnou dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta v částce 3.800,- Kč (, , ve znění pozdějších předpisů), snížené dvakrát o 50% podle a citované vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady výdajů ve smyslu ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 15. prosince 2005

JUDr. Robert W a l t r , v. r.

předseda senátu