Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 440/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. listopadu 2003, č.j. -197 a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. srpna 2003, č.j. -175, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 6. srpna 2003, č.j. -175, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 1,100.000,- Kč se 14,42% úrokem z prodlení od 1. července 1996 do zaplacení, a to za podmínky, že žalobkyně splní svou povinnost vydat žalovanému originál smlouvy o převodu obchodního podílu ve společnosti B. U. s. r. o., uzavřené dne 6. května 1996 mezi L. P. jako převodcem a F. L. a B. P. jako nabyvateli obchodního podílu s úředně ověřenými podpisy smluvních stran (výrok I.) a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 181.940,- Kč (výrok II.).

Soud prvního stupně na základě výsledků dokazování dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným dne 27. září 1995, ze které žalobkyně dovozovala existenci uplatněné pohledávky, přes označení „mandátní“ a přes odkaz na ustanovení obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), je - podle jejího obsahu - smlouvou o převodu obchodního podílu. Tuto smlouvu pak posoudil jako neplatnou pro rozpor s dobrými mravy ( - dále jen „obč. zák.“), když „částka 1,700.000,- Kč“ za převod obchodního podílu v nominální hodnotě 20.000,- Kč „je zcela neadekvátní“. Předmětnou smlouvu shledal rovněž neplatnou ve smyslu ustanovení obč. zák., maje podmínku stanovenou v jejím čl. I. č. 2, podle níž „smlouva o převodu obchodního podílu posledního společníka bude uzavřena s podmínkou provedení výmazu zástavního práva …“, za nesplnitelnou, tj. „pro účastníky smlouvy prakticky nemožnou“, neboť ani mandatář (žalobkyně), ani mandant (žalovaný) o výmazu zástavního práva v katastru nemovitostí nerozhodují, přičemž podle žalovaného zástavní právo nebylo z katastru nemovitostí k datu rozhodnutí vymazáno. Vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy se soud prvního stupně již dále nezabýval tím, zda, kdy a v jakém rozsahu byla splněna, ani „otázkou případné smluvní pokuty“.

Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. listopadu 2003, č.j. -197, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že „v posuzované věci“ se žalobkyně domáhá zaplacení zbytku dohodnuté odměny v částce 1,100.000,- Kč za zajištění převodu obchodních podílů všech společníků B. U. s. r. o. dle smlouvy ze dne 27. září 1995. Akcentoval, že za žalobkyni jednal při uzavření mandátní smlouvy její společník a jednatel L. P., jehož zájmy byly od počátku v rozporu se zájmy „zastoupeného - žalovaného“, neboť „měl za úkol zajistit převod obchodních podílů společníků za nominální hodnotu obchodních podílů společnosti B. U. s. r. o.“, byť byl sám jejím společníkem a jednatelem. Již tato skutečnost - pokračoval odvolací soud - je důkazem o tom, že „mandátní smlouva, která sledovala pouze převod obchodních podílů zadlužené a nefunkční společnosti, je neplatným právním úkonem, z něhož nemůže žádný z účastníků uplatňovat s úspěchem žádné nároky“. S poukazem na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud uzavřel, že „mandátní smlouva“ obchází zákon a odporuje dobrým mravům, pročež je absolutně neplatným právním úkonem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení (dále jen „“) a co do důvodů na ustanovení a b) , jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)].

Dovolatelka zejména zdůrazňuje, že mandátní smlouva ze dne 27. září 1995 je platným právním úkonem. Právní názor soudů obou stupňů o tom, že jde o simulovaný právní úkon - pokračuje dovolatelka - neobstojí již proto, že z ustanovení § 41a obč. zák. je nepochybné, že disimulovaný právní úkon by musel být učiněn stejnými účastníky jako právní úkon simulovaný, což v daném případě splněno nebylo (stranami mandátní smlouvy byli žalobkyně a žalovaný, kdežto stranami disimulovaného právního úkonu - smlouvy o převodu obchodního podílu - měli být L. P. a žalovaný).

Podle názoru dovolatelky nemůže obstát ani závěr o neplatnosti smlouvy z důvodu nemožnosti splnění ujednání o „výmazu zástavního práva“, když zástavní právo „mohlo zaniknout například vyplacením zástavy či zánikem pohledávky zajištěné zástavním právem“, s tím, že příslušný katastrální úřad by v takovém případě provedl výmaz zástavního práva podle ustanovení odst. , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů.

Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem soudů obou stupňů o neplatnosti mandátní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, jenž měl být dán - podle soudů nižších stupňů - nepoměrem mezi nominální hodnotou obchodního podílu 20.000,- Kč a sjednanou částkou 1,700.000,- Kč „za převod obchodního podílu“. Přitom vyjadřuje přesvědčení, že soudy zaměňují pojem „nominální hodnota obchodního podílu“ s pojmem „skutečná tržní hodnota (cena obchodního podílu)“, s tím, že samotná nominální hodnota obchodního podílu nemá v tomto směru vypovídací hodnotu.

Odvolacímu soudu dále vytýká, že dospěl k závěru o rozporu mezi zájmem jednatele žalobkyně L. P., který byl současně jedním z pěti společníků B. U. s. r. o., jejíž obchodní podíly se žalobkyně mandátní smlouvou zavázala zajistit převést na žalovaného, a „zájmem žalovaného“. V této souvislosti akcentuje, že jen ze skutečnosti, že na obou stranách smluvního vztahu „stojí“ tatáž fyzická osoba, nelze dovozovat absolutní neplatnost takto učiněného právního úkonu.

Považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, dovolatelka navrhuje, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný, maje za to, že v daném případě nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení , požaduje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává - a potud má dovolání žalobkyně ve smyslu ustanovení za přípustné - ve výkladu ustanovení obč. zák. a v řešení otázky, zda je pro závěr o neplatnosti právního úkonu (smlouvy o převodu obchodního podílu) pro rozpor s dobrými mravy ( obč. zák.) právně významné srovnání výše vkladu společníka společnosti s ručením omezeným s cenou za převod obchodního podílu v této společnosti.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Vzhledem k datu uzavření sporné smlouvy (27. září 1995) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodující zejména výklad , , ve znění zákonů č.. , č. 146/1971 Sb., č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. a č. , a výklad , obchodního zákoníku, ve znění zákonů č. , č. , č. , č. , č. a č.

Podle ustanovení § 1 obch. zák. tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé vztahy s podnikáním související (odstavec 1). Právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon (odstavec 2).

Podle ustanovení § 566 obch. zák. mandátní smlouvou se zavazuje mandatář, že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu (odstavec 1). Je-li zařízení záležitostí předmětem podnikatelské činnosti mandatáře, má se za to, že úplata byla smluvena (odstavec 2).

Ustanovení § 41a obč. zák. dále určuje, že má-li neplatný právní úkon náležitosti jiného právního úkonu, který je platný, lze se jej dovolat, je-li z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby (odstavec 1). Má-li být právním úkonem zastřen právní úkon jiný, platí tento jiný úkon, odpovídá-li to vůli účastníků a jsou-li splněny všechny jeho náležitosti. Neplatnosti takového právního úkonu se nelze dovolávat vůči účastníku, který jej považoval za nezastřený (odstavec 2).

Má-li být určitým právním úkonem, to jest konkrétně právním úkonem předstíraným - učiněným naoko (tzv. simulovaným právním úkonem) - zastřen jiný právní úkon (tzv. disimulovaný právní úkon), je simulovaný právní úkon pro nedostatek potřebné vůle subjektů jej uzavřít neplatný. Zásadně proto platí tento jiný, tj. zastřený právní úkon. Podmínkou však je, že zastřený právní úkon odpovídá vůli subjektů, a dále, že jsou u něj splněny i všechny ostatní náležitosti požadované zákonem pro jeho platnost (srov. v právní teorii Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. . Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 217).

Z dikce ustanovení § 41a odst. 2 obč. zák. i z výše uvedeného výkladu je pak nepochybné, že musí být dána totožnost účastníků předstíraného a zastřeného právního úkonu (viz formulace … odpovídá-li to vůli účastníků …). Závěr soudů nižších stupňů, podle něhož dvoustranným právním úkonem žalobkyně a žalovaného (mandátní smlouvou ze dne 27. září 1995) byl zastřen právní úkon mezi společníky B. U. s. r. o. (mezi které žalobkyně nepatří) a žalovaným (smlouva o převodu obchodních podílů), proto správný není.

Nejvyšší soud se neztotožňuje ani s právním názorem soudu prvního stupně (na nějž bez bližšího zdůvodnění odkázal i soud odvolací), že ujednání zahrnuté ve sporné smlouvě ve znění „…smlouva o převodu obchodního podílu posledního společníka bude uzavřena s podmínkou provedení výmazu zástavního práva …“ je podmínkou účastníky smlouvy nesplnitelnou (a nemožnou), mající za následek neplatnost smlouvy ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák.

Z citovaného ujednání je totiž - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - nepochybné, že „výmaz zástavního práva“ váznoucího na nemovitosti „ručitele“ B. U. s. r. o. (jde o pozemek parc. č. 204, o výměře 304 m2 - zastavěná plocha - garáž, zapsaný na listu vlastnictví č. 276, k. ú H., u Katastrálního úřadu P. - m.) byl dohodnutým předpokladem pro uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu „posledního společníka“. Toto ujednání nečiní mandátní smlouvu neplatnou - jak dovodily soudy nižších stupňů – pro nemožnost plnění. Je tomu tak již proto, že strany sporné smlouvy (žalobkyně) a (žalovaný) nepochybně mohly učinit právní úkony, které by měly za následek zánik zástavního práva (srov. ustanovení obč. zák. ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, a ustanovení a obč. zák. v nyní účinném znění), v jehož důsledku by byl proveden výmaz zástavního práva ( , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších přepisů).

Za přiléhavou Nejvyšší soud nepovažuje ani argumentaci odvolacího soudu, že při uzavření mandátní smlouvy za žalobkyni jednal L. P. (její společník a jednatel), jehož zájmy byly od počátku v rozporu se zájmy žalovaného (mandanta). Skutečnost, že jako jednatel žalobkyně „měl za úkol zajistit převod obchodních podílů společníků B. U. s. r. o. za nominální hodnotu, ač byl sám jednatelem této společnosti, totiž sama o sobě takový rozpor způsobilá založit není. Konflikt zájmů mandatáře a mandanta pak nelze dovodit ani ze skutečnosti, že by případně L. P. za svůj obchodní podíl v B. U. s. r. o. obdržel více než ostatní společníci označené společnosti.

Za rozporný s hmotným právem Nejvyšší soud shledává závěr soudů nižších stupňů, podle kterého je sporná smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy spočívajícím v disproporci mezi nominální hodnotou obchodního podílu (20.000,- Kč) a odměnou mandatáře, kterou považovaly za cenu obchodního podílu (1,700.000,- Kč).

Soudy nižších stupňů totiž v daném případě - nesprávně - porovnávají výši vkladu, jímž se společník podílí na základním jmění (nyní základním kapitálu) společnosti s ručením omezeným (§ 108 a § 109 obch. zák.), s cenou za převod obchodního podílu (§ 115 obch. zák.). Takové srovnání totiž vychází z předpokladu, že cena za převod obchodního podílu musí odpovídat výši vkladu společníka, což nelze akceptovat již proto, že výše základního kapitálu společnosti s ručením omezeným sama o sobě nevypovídá nic o tom, jaká je hodnota obchodních podílů představujících účast jednotlivých společníků na společnosti. Na tomto závěru přitom není způsobilé ničeho změnit ani to, že výše obchodního podílu se určuje podle poměru vkladu společníka k základnímu kapitálu společnosti, nestanoví-li společenská smlouva jinak (§ 114 odst. 1 věta druhá obch. zák.).

Protože právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné, je naplněn dovolatelkou uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení ; Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení části věty za středníkem zrušil. Jelikož důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupě) závazný ( část věty první za středníkem ).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 14. prosince 2005

JUDr. Petr Gemmel, v.r.

předseda senátu