Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 139/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci navrhovatele Ing. P. K., proti odpůrcům 1) R., spol. s r. o., 2) Ing. D. K., za účasti vedlejšího účastníka na straně první odpůrkyně JUDr. C. M. CSc., o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady a o určení neplatnosti právního úkonu, o dovolání Ing. D. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. září 2004, č. j. -281, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud v pořadí druhý rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. července 2001, č. j. -164 ve výroku, kterým tento soud určil, že smlouva o převodu obchodního podílu společnosti R., spol. s r. o. uzavřená mezi Ing. P. K. a Ing. D. K. (dále jen „smlouva“), je neplatná.

V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že závěr, zda Ing. D. K. „vyvolal omyl, nebo o něm musel vědět“, je otázkou posouzení jeho konkrétního chování.

Ing. D. K. dne 20. listopadu 1996 podepsal s navrhovatelem dohodu o narovnání a téhož dne podepsal smlouvu o převodech obchodních podílů ve společnosti R., spol. s r. o. i ve společnosti „R.“ společnost s ručením omezeným. Tímto chováním projevil vůli k nabytí celých obchodních podílů v obou společnostech. Navrhovatel potom logicky usuzoval, že Ing. D. K. má zájem na účinnosti obou těchto smluv, a že nebude při přijímání usnesení valné hromady společnosti „R.“, společnost s ručením omezeným, hlasovat tak, aby toto usnesení nebylo přijato a tím smlouva o převodu obchodního podílu v této společnosti nenabyla účinnosti (včetně jeho závazku k úhradě ceny podílu). Navrhovatel proto smlouvu o převodu obchodního podílu ve společnosti R., spol. s r. o. podepisoval v omylu, spočívajícím v přesvědčení, že i smlouva o převodu obchodního podílu ve společnosti „R.“, společnost s ručením omezeným, nabude účinnosti. Tento omyl svým chováním vyvolal druhý žalovaný, který se v době podpisu smlouvy o převodu obchodního podílu ve společnosti R., spol. s r. o., choval tak, že má zájem na účinném nabytí podílu v obou společnostech a nezablokuje nabytí účinnosti smlouvy o převodu obchodního podílu ve společnosti „R.“, společnost s ručením omezeným.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal Ing. D. K. dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení (dále též jen „“), přičemž tvrdil, že otázkou zásadního právního významu je otázka „vázanosti smlouvy o převodu obchodního podílu uzavřené fyzickými osobami ve vztahu k výkonu hlasovacích práv těchto osob na jednání orgánů společnosti a zda fyzická osoba při uzavírání smlouvy o převodu obchodního podílu může vyvolat omyl v jednání u druhého účastníka této smlouvy, pokud při výkonu hlasovacích práv na valné hromadě jedná odlišně“. Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatel též to, že odvolací soud řeší otázku relativní neplatnosti smlouvy zcela v rozporu s hmotným právem, a to jednak s ustanovením (dále jen „obč. zák.“) a jednak s ustanovením obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).

Dovolatel namítá nejen nesprávné právní posouzení, ale i vady řízení. Poukazuje na to, že závěry o omylu nemají oporu v provedeném dokazování. Podle jeho mínění nebyly zjištěny žádné skutečnosti o tom, že v okamžiku, kdy byla smlouva uzavírána, jednal s úmyslem nedostát svým závazkům, resp.v době, kdy smlouvu uzavíral, věděl, že bude na jednání valné hromady při uplatnění práv společníka hlasovat pro neudělení souhlasu s převodem obchodního podílu. Dovolatel tvrdí, že nebylo prokázáno, že by jednal v době uzavírání smluv lstivě za účelem zablokování nabytí účinnosti smlouvy o převodu obchodního podílu ve společnosti „R.“, společnost s ručením omezeným. Tím, že přijal návrh smlouvy a podepsal ji, splnil povinnost vyplývající ze smlouvy o narovnání. Změna projevu jeho vůle nastala před jednáním valné hromady, na valné hromadě poté rozhodoval výlučně jen orgán společnosti. K těmto skutečnostem splnil břemeno tvrzení i důkazní břemeno. Přitom se odvolací soud nijak přesvědčivě nevypořádal s příčinami, proč dovolatel přijal na valné hromadě rozhodnutí o neschválení smlouvy o převodu obchodního podílu. Dovolatel namítá, že pokud soudy posuzují hlasování jednotlivých společníků na valné hromadě jako jednání fyzických osob, tak měly zkoumat, proč jednotliví společníci rozhodovali tak, jak je zapsáno v zápisu z valné hromady. V těchto skutečnostech dovolatel spatřuje vadu řízení.

Kromě toho považuje dovolatel rozsudek odvolacího soudu za předčasný, když v odůvodnění nejsou zhodnoceny všechny zjištěné skutečnosti. Dovolatel namítá, že pokud neexistuje jednoznačně zjištěný skutkový stav věci, nelze použít aplikaci ustanovení § 49a obč. zák. Dále namítá, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. není hlasování na valné hromadě jednáním fyzické osoby. Dovolatel rovněž tvrdí, že odvolací soud popřel pravidlo vyplývající z ustanovení § 127 odst. 6 obch. zák., když společník společnosti při hlasování na valné hromadě není a ani nemůže být vázán nikým a ničím, aby hlasoval v souladu nebo shodně s úkony, jež učinil jako fyzická osoba. Opak by dovozoval „konstituci“ dohody o výkonu hlasovacích práv, která je podle ustanovení § 186d obch. zák. neplatná.

Žalovaný navrhuje, aby dovolací soudu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.

JUDr. C. M., CSc. se ve vyjádření s dovoláním plně ztotožňuje. R. spol. s r. o. se ve vyjádření k dovolání rovněž ztotožňuje s obsahem dovolání. Navrhovatel ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu závěrů odvolacího soudu.

Dovolání není přípustné.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.

Odvolací soud založil, jak sám zdůraznil, svůj závěr o tom, zda dovolatel „vyvolal omyl, nebo o něm musel vědět“ (a tedy i závěr o neplatnosti smlouvy) na posouzení jeho konkrétního chování. Takové posouzení však postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významné právě a jen pro projednávanou věc. Již z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.

Ani ve vztahu k námitce rozporu napadeného rozhodnutí s hmotným právem neshledal dovolací soud pochybení odvolacího soudu.

Dospěl-li odvolací soud při posouzení konkrétních okolností případu k závěru, že dovolatel uvedl navrhovatele v omyl, a proto aplikoval ustanovení § 49a obč. zák., není tento jeho postup v rozporu s hmotným právem. Závěry odvolacího soudu přitom nejsou v rozporu ani s ustanovením § 127 odst. 6 obch. zák., neboť toto ustanovení, resp. ustanovení § 186d obch. zák., na které odkazuje, na projednávanou věc nedopadá, když nenastal žádný z případů v tomto ustanovení uvedených a dovolatel to ostatně ani netvrdí.

Podle ustanovení proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení a je odmítl.

Protože dovolání není přípustné, nezabýval se dovolací soud námitkami dovolatele směřujícími ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu a poukazujícími na vady řízení.

O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení věty první, a a přiznal navrhovateli náhradu nákladů řízení podle ustanovení a , a ve výši 2500,- Kč. a paušální náhradu nákladů řízení podle

Jestliže povinný nesplní dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.

V Brně 13. prosince 2005

JUDr. Ivana Štenglová,v.r.

předsedkyně senátu