Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2119/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.9.2004, č.j. -199 (druhý v pořadí), změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26.2.2004, č.j. -171, (druhý v pořadí), jímž tento soud zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému vyklidit a vyklizený vrátit žalobcům byt č. 1, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, I. kategorie, v přízemí domu v P., tak, že žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit do 6 měsíců od právní moci rozhodnutí a dále žalobcům nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo ( a ), a dospěl k závěru, že odvolání žalobců je důvodné. Soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci, odvolací soud se ovšem neztotožnil s jeho právním hodnocením. Dle odvolacího soudu byl žalovanému přenechán předmětný byt dohodou z 15.11.1989 do dočasného užívání na dobu 3 let dle ust. obč. z., ve znění účinném do 31.12.1991. Tento vztah se díky své dočasnosti odlišoval od osobního užívání bytu dle ust. obč. z. Novela provedená s účinností od 1.1.1992 stanovila, které stávající užívací vztahy k bytu se mění na nájem bytu ( obč. z.). Odvolací soud je toho názoru, že za situace, kdy ve znění citované novely již právní vztah dočasného užívání nemovitosti neupravuje, je třeba použít ustanovení upravující vztah obsahem a účelem nejbližší ( obč.z.), kterým je za předpokladu, že za přenechání nemovitosti do dočasného užívání byla sjednána úplata, právní vztah nájmu ve smyslu ust. a násl. obč.z. (jeho předmětem je též přenechání věci do užívání jinému dočasně a za úplatu), nikoli vztah nájmu bytu ve smyslu ust. a násl. obč.z. Žalovanému tedy od 1.1.1992 vzniklo právo nájmu na dobu určitou dle ust. obč. z. Toto ustanovení řeší i situaci, kdy poté, co skončí nájem na dobu určitou uplynutím doby, nájemce užívá věc dále. Žalovanému vzniklo dle odvolacího soudu právo nájmu na dobu určitou, které skončilo uplynutím doby dne 15.11.1992. Jelikož žaloba byla podána dne 28.6.1994, došlo k automatickému obnovení nájmu dle výše uvedeného ustanovení za stejných podmínek tak, že nájem skončil dne 15.11.1994, od té doby bydlí žalovaný v bytě bez právního důvodu. Odvolací soud je dále toho názoru, že úvahy o konkludentním uzavření smlouvy o nájmu bytu při nečinnosti pronajímatele u nájmu bytu na určitou dobu nemají místo.

Odvolací soud proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno výše.

Dovoláním ze dne 20.12.2004, doručeným soudu prvního stupně téhož dne, napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, s výjimkou rozhodnutí o nákladech řízení, s tím, že dovolání je přípustné dle ust. , když důvodnost dovolání spatřuje v ust. , ve znění před novelou provedenou (správně dle ust. po novele).

V dovolání žalovaný nejprve podrobně zkonstatoval dosavadní průběh sporu. Dále zejména uvedl, že se neztotožňuje s právním posouzením věci tak, jak bylo provedeno odvolacím soudem, když tento zcela přehlédl, že žalovaný v době před přijetím nové právní úpravy, tj. do 1.1.1992, užíval sporný byt oprávněně a jako pracovník organizace, která zajišťovala vytápění domu, ve kterém se předmětný byt nacházel. Toto právo mu bylo založeno právní úpravou platnou do 31.12.1991, což doposud nebylo účastníky ani soudem zpochybněno. Pokud ust. § 871 obč. z. již nerozlišuje a do svého znění nepřebírá časový aspekt užívání bytu – dočasnost nebo trvalost - nelze z toho dle dovolatele dovozovat, že se do té doby oprávněné užívání bytu změnilo na nájem bytu na dobu určitou v trvání jednoho roku. Za nesprávný rovněž považuje odkaz odvolacího soudu na ust. § 663 obč. z., které se týká nájemního vztahu věcí, když k bytům se váže speciální právní úprava, která má přednost před zákonnou úpravou obecné povahy. Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že podání žaloby na vyklizení bytu vedlo k zániku do té doby platného práva nájmu na dobu určitou a že právo nájmu skončilo dne 15.11.1994 (zřejmě uplynutím tříleté doby vázané na dohodu ze dne 15.11.1989). Dle dovolatele absenci právní úpravy určité oblasti právních vztahů nelze interpretovat a aplikovat tak, aby vyzněla k tíži žalovaného, který dosud svým jednáním a chováním nezaložil žádný opodstatněný právní důvod, který by měl vést k zániku jeho práva a k jednostrannému zvýhodnění žalobců jako restituentů. V domě se nacházejí další volné byty, které by byly žalobci k dispozici, pokud by je chtěl využít pro své účely. Napadené rozhodnutí je navíc dle dovolatele i v rozporu s ust. § 3 obč.z., když právo nájmu požívá stejnou zákonnou ochranu jako právo vlastnické, a je toho názoru, že odvolací soud svým rozhodnutím věc neposoudil po právní stránce správně, a neposkytl tak náležitou ochranu jeho právu nájmu ke spornému bytu. Názor odvolacího soudu je dle dovolatele v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu ČR vysloveným v jeho rozsudku ze dne 2.9.2002, sp. zn. , ve kterém konstatuje, že je-li podána vlastnická žaloba na vyklizení bytu, je třeba vyklizení vázat na bytovou náhradu za analogického použití ust. § 712 obč. z. v případě, že žalovaný užíval byt na základě neodvozeného práva, které již zaniklo. Podmínkou je, že tu bylo právo, na základě kterého mohl žalovaný byt užívat. Při analogickém použití ust. § 712 obč.z. je třeba na všechny obdobné případy aplikovat přiměřeně ustanovení o bytových náhradách. Žalovaný přitom nemusí tvrdit, že by bez zajištění bytové náhrady neměl kde bydlet a že by tento důsledek se jevil v dané věci jako nepřiměřeně tvrdý a nespravedlivý. Soud je v těchto případech povinen rozhodnout o bytové náhradě i bez návrhu účastníků. Dle dovolatele je tento právní názor aplikovatelný i na daný případ, neboť odvolací soud vyhověl návrhu žalobců na vyklizení sporného bytu, aniž by toto rozhodnutí bylo vázáno na zajištění bytové náhrady pro jeho osobu. Takové rozhodnutí je dle dovolatele nepřiměřeně tvrdé a odporující ustanovení § 3 odst. 1 obč. z. Navrhl proto, aby dovolací soud v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobci se, jak vyplynulo z obsahu spisu, k dovolání žalovaného nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) v souladu s bodem 1 a 17, hlavy I., části dvanácté , posoudil dovolání podle procesních předpisů účinných po 1.1.2001 a shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. a 4 o.s.ř a advokátem bylo dovolání také sepsáno.

V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle ust. , neboť rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle ust. a 3, první věty je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v , a b) a (tzv. zmatečnostní vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny ( druhá věta ). Zmíněné vady nebyly v dovolání uplatněny a jejich existenci dovolací soud neshledal.

V dovolání, jak vyplývá z jeho obsahu, dovolatel zejména vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci ( ), konkrétně použití ust. obč. z. a v návaznosti na něj obč. z. ve znění po 1.1.1992 na daný případ, když je toho názoru, že předmětný byt užíval do změny právní úpravy k 1.1.1992 oprávněně na základě práva, které mu bylo založeno právní úpravou platnou do 31.12.1991.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.

Podle ust. § 154 odst. 1 obč. z. ve znění účinném do 31.12.1991 (dále jen „obč. z. před novelou“) rozhodnutím o přidělení bytu vydaným místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty, anebo jinými skutečnostmi stanovenými tímto zákonem vznikne občanovi právo, aby s ním organizace uzavřela dohodu o odevzdání a převzetí bytu.

Nemovitost nebo její část lze ve smyslu § 397 obč. z. před novelou dohodou přenechat jinému k dočasnému užívání. Ten, jemuž byla nemovitost k dočasnému užívání přenechána, smí ji užívat jen dohodnutým způsobem, a není-li nic dohodnuto, obvyklým způsobem odpovídajícím účelu, kterému nemovitost slouží. Za užívání lze dohodnout přiměřenou náhradu.

Podle ust. § 663 odst. 1 obč. z. po novele pronajímatel přenechá věc za úplatu nájemní smlouvou nájemci, aby ji dočasně (ve sjednané době) užíval nebo z ní bral i užitky.

Ustálená soudní praxe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2.9.2004, sp.zn. , a ze dne 9.8.1999, sp. zn. ) se v minulosti již opakovaně vyjádřila k otázce vzniku práva osobního užívání tak, že předpokladem platně uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu (a vzniku práva osobního užívání bytu) je rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu podle ust. § 154 odst. 1 obč. zák. před novelou, jímž byl byt přidělen občanovi bez určení doby užívání. Podle ust. § 154 odst. 1 obč. z. před novelou, které je nutno aplikovat (srov. § 868 obč. z. ve znění účinném od 1.1.1992), rozhodnutím o přidělení bytu vydaným místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty (anebo jinými způsoby stanovenými tímto zákonem) vzniklo občanovi právo, aby s ním organizace uzavřela dohodu o odevzdání a převzetí bytu; na základě této dohody pak vzniklo podle obč. z. před novelou právo osobního užívání bytu. Dohoda uzavřená bez rozhodnutí o přidělení bytu byla vzhledem k ust. obč. z. před novelou neplatná (srov. , Komentář, Praha, Panorama 1987, díl I., str. 555).

Judikatura Nejvyššího soudu ČR taktéž dospěla k právnímu závěru (srov. rozsudek ze dne 21.9.2000, sp.zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura 10/2001 pod poř. č. 120, rozsudek ze dne 20.12.2001, sp.zn. ), že za situace, kdy ve znění citované novely již právní vztah dočasného užívání nemovitosti výslovně neupravuje, je třeba použít ustanovení upravující vztah obsahem i účelem nejbližší ( obč.z.). Tím je – za předpokladu, že za přenechání nemovitosti do dočasného užívání byla sjednána úplata – právní vztah nájmu ve smyslu ust. a násl. obč. z., neboť jeho obsahem je též přenechání věci do užívání jinému, dočasně a za úplatu, nikoli vztah nájmu bytu ve smyslu ust. a násl. obč. z. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9.8.1999, sp.zn. ).

V dané věci byl smlouvou ze dne 15.11.1989 předmětný byt přenechán žalovanému jako byt domovnický na dobu tří let k dočasnému užívání (ve smyslu ust. § 397 obč. z. před novelou), když bylo mezi stranami ujednáno, že při řádném výkonu prací spojených s užíváním tohoto bytu bude po uplynutí doby k dočasnému užívání rozhodnuto o přidělení bytu do osobního užívání. Takovéto rozhodnutí ovšem nebylo vydáno. Žalovanému tedy ke dni novelizace (tj. 1.1.1992) nadále svědčilo právo dočasného užívání nemovitosti ve smyslu ust. obč. zák. před novelou.

Odvolací soud zcela v souladu s ustálenou judikaturou správně dovodil, že za situace, kdy byl byt dán do dočasného užívání a za úplatu, došlo k 1.1.1992 k transformaci tohoto práva dočasného užívání na nájemní vztah ve smyslu ust. § 663 a násl. obč. z. po novele, neboť toto ustanovení je svým obsahem i účelem nejbližší, nikoliv k transformaci na právo nájmu bytu ve smyslu ust. § 685 a násl. obč. zákoníku ve znění po 1.1.1992. Odvolací soud rovněž správně dovodil, že předmětný nájem skončil dne 15.11.1994, neboť dovolateli svědčilo právo nájmu na dobu určitou a to do 15.11.1992. Toto právo se automaticky obnovovalo vždy o jeden rok dle ust. § 676 odst. 2 obč. z. Jelikož žalobci podali dne 28.6.1994 žalobu na vyklizení, nájem žalovaného tak trval do 15.11.1994 a dále se již podle uvedeného ustanovení nájemní smlouva neobnovovala.

Důvodnou neshledal dovolací soud ani námitku dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem ČR v jeho rozsudku ze dne 2.9.2002, sp.zn. . Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze na daný případ aplikovat, neboť se vztahuje na nájem bytu a v daném případě se jedná o nájem věci dle ust. § 663 a násl. obč. z. po novele. Navíc se vztahuje na situaci, kdy zaniklé právo byt užívat bylo odvozováno z rodinněprávního vztahu, což není daný případ, a proto nelze použít ani zde uvedené úvahy o bytových náhradách.

Pokud dovolatel v dovolání dále namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku, zejména že není chráněno jeho právo nájmu, popř. že odvolací soud nerozhodl o bytové náhradě, dovolací soud konstatoval, že tyto námitky nebyly v dovolání blíže upřesněny a nebylo uvedeno, v čem konkrétně dovolatel spatřuje rozpor s dobrými mravy. Uvedené námitky dovolatel neuplatňoval před soudem prvního stupně (ust. ), ani před soudem odvolacím, a dovolací soud se proto těmito jeho námitkami nemohl zabývat, neboť v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti.

Nejvyšší soud proto podle ust. § 243b odst. 2 dovolání pro jeho nedůvodnost zamítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení věta první, , a a o skutečnost, že žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měli proti dovolateli právo.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. prosince 2005

JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.

předseda senátu