Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

113 C 22/2020

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Štindlem ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 60 711 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 4 094 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 10. 3. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba s požadavkem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 48 378 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 10. 3. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žaloba s požadavkem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 8 239 Kč a úrok 95,92% ročně z částky 38 020,23 Kč od 10. 3. 2020 do zaplacení, respektive do maximální výše 188 870 Kč, se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 4 094 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 10. 3. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba s požadavkem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 48 378 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 10. 3. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žaloba s požadavkem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 8 239 Kč a úrok 95,92% ročně z částky 38 020,23 Kč od 10. 3. 2020 do zaplacení, respektive do maximální výše 188 870 Kč, se zamítá. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 1.9.2020 domáhala zaplacení částky ve výši 60 711 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že jako společnost s povolením České národní banky poskytovat spotřebitelské úvěry uzavřela se žalovaným dne 18.9.2018 úvěrovou smlouvu číslo na základě které poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 40.000 Kč. Žalobkyně vyplatila žalovanému úvěr dne 19.9.2018. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit žalobkyni zpět spolu s efektivní úrokovou sazbou 151,62 % ročně, a to ve 48 měsíčních splátkách po 3 279 Kč, počínaje listopadem 2018. Žalobkyně dále uvedla, že před poskytnutím úvěru žalovaného ověřila jeho schopnost úvěr splácet, a to na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, z databází umožňujících posouzení jeho úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI a dále vnitřním skóringem – hodnocením klienta. Žalovaný však úvěr nesplácel řádně a včas, a žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 8.3.2020 s tím, že do tohoto dne žalovaný uhradil pouze splátky ve výši celkem 35 906 Kč. Žalobkyně proto požadovala po žalovaném zaplacení částky ve výši 47 078,01 Kč představující dlužnou jistinu 38 020,23 Kč a dlužný obchodní úrok do zesplatnění ve výši 9 057,78 Kč, a dále částku ve výši 2 994 Kč sestávající ze dvou smluvních pokut ve výši á 499 Kč za prodlení s úhradou splátky 5,6,8,9,15 a 16 po dobu delší 15 dní. Žalobkyně rovněž požadovala uhradit náklady spojené s upomínáním ve výši 2 400 Kč, sestávající z částky 12 x 200 Kč za každou ze splátek č. 5,6,8,9,15 a 16, s níž se žalovaná ocitla v prodlení po dobu delší 15 dní. Žalobkyně se rovněž domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z částky 47 078,01 Kč od 10.3.2020 do zaplacení. Žalobkyně touto žalobou požaduje tuto smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení žaloby, tedy ve výši 8 239 Kč a úrok ve výši 95,92% ročně z částky 38 020,23 od 10.3.2020 do zaplacení, avšak maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 188 870 Kč. Žalobkyně uvedla, že před podáním žaloby zaslala žalovanému výzvu k dobrovolnému plnění, žalovaný na ni však nereagoval.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Žaloba spolu s předvoláním k jednání ve věci byla žalovanému doručena do vlastních rukou náhradním způsobem (10. dnem po té, co pro ni byla zásilka s předvoláním na jednání uložena u poskytovatele poštovních služeb) dne 25.3.2021. Žalovaný se k ústnímu jednání, k němuž byl podle ustanovení a řádně obeslán, dostavil na svou obranu uvedl, že v minulosti udělal hloupost, když si výše uvedený úvěr vzal avšak je si vědom, že je zapotřebí dluh splácet a nabídl jako celkovou částku 70 000 Kč a souhlasil by s úhradou nákladů řízení 10 000 Kč. Žalovaný uvedl, že žalobkyni zaplatil na splátkách téměř 40 000 Kč.

4. Soud z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění.

5. Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu vyplývá, že žalobkyně má povolení České národní banky poskytovat spotřebitelské úvěry.

6. Z Návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/ Smlouva o úvěru soud zjistil, že žalovaný podepsal tento návrh dne 18.9.2018 a požádal jím o poskytnutí úvěru ve výši 40.000 Kč, s tím, že se zavázal žalobkyni vrátit částku ve 157 392 Kč ve 48 měsíčních splátkách po 3 279 Kč. Z návrhu na uzavření smlouvy, a to zčásti B), bod 1 dále vyplývá, že žalobkyně byla oprávněna požadovat po žalovaném doklady a informace nezbytné pro posouzení jeho úvěruschopnosti. Žalobkyně byla oprávněna provést ověření informací a dokladů poskytnutých žalovanou a další zjištění, které bude považovat za nezbytné k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a žalovaný jí k tomu podpisem smlouvy výslovně zmocnil.

7. Návrh smlouvy byl ze strany žalobkyně akceptován dne 20.9.2018, jak vyplývá z oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru číslo. Toto oznámení bylo žalovanému zasláno na adresu uvedenou v návrhu úvěrové smlouvy dne 25.9.2018 spolu se splátkovým kalendářem a sdělením účtu pro úhradu splátek (viz oznámení ze dne 20.9.2018 a splátkový kalendář a dodejka ze dne 25.9.2018). Bezprostředně před vyhotovením návrhu úvěrové smlouvy byl žalovanému poskytnut i Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (viz Předsmluvní formulář z 18.9.2018).

8. Z hodnocení klienta, tj. z údajů sdělených dne 18.9.2018 žalovaným žalobkyni pro účely posouzení její úvěruschopnosti, má soud za prokázané, že žalovaná uvedla, že je zaměstnán na dobu neurčitou, a jeho pravidelný čistý měsíční příjem činí 25 000Kč. Jako jeho výdaje bylo v hodnocení klienta uvedeno životní minimum ve výši 3.410 Kč, dále náklady na bydlení ve výši 1 000 Kč, 2 děti v domácnosti 3 500 Kč a proto jeho celkové výdaje měly činit 7 910 Kč. S připočtením rezervy ve výši 1.000 Kč měly volné zdroje žalované činit 16 090 Kč. Z hodnocení klienta dále vyplývá, že žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů,

9. Z kopie výplatního listu za červenec 2018 a srpen 2018 spolu s potvrzeními o provedení plateb má soud za prokázané, že žalobkyně ověřila, že výše příjmu žalovaného činila v červenci 2018 částku 13 470 Kč a srpnu 2018 částku 13 084 Kč, a že plátcem mzdy je týž zaměstnavatel, jako osoba uvedená na potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance.

10. Z výpisu záznamů z registru SOLUS ze dne 18.9.2018 a z ověření v registru NRKI (CBS) má soud za prokázané, že žalobkyně provedla šetření v uvedených databázích, když zároveň v registru NRKI je osoba žalované vyhodnocena jako osoba s nízkým skóre, tj. jako osoba se středním rizikem, kdy úvěr bývá limitován výší vyplacené částky, tj. že se jedná o osobu s nižší platební morálkou.

11. Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 19.9.2018 má soud za prokázané, že žalobkyně odeslala na účet žalované částku ve výši 40.000 Kč, a že jde o shodný účet s účtem, na nějž byla poukazována mzda žalovaného.

12. Z karty klienta má soud za prokázané, že žalobkyně vedla evidenci úvěru poskytnutého žalovanému, a že na této kartě mimo jiné vedla záznamy o provedených platbách žalovaného na úvěr. Z evidence pak vyplývá, že žalovaný uhradil na poskytnutý úvěr celkem částku 45 906 Kč.

13. Z výzev k zaplacení ze dne 1.4.2019, 2.5.2019, 2.7.2019, 1.8.2019, 3.2.2020 a 3.3.2020 vyplývá, že žalobkyně zaslala žalovanému výzvy s upozorněním na prodlení s úhradou konkrétních splátek úvěru, s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru, včetně uplatnění nároku na poplatky za výzvu k úhradě dlužných splátek.

14. Z oznámení ze dne 8.3.2020 vyplývá, že žalobkyně odeslala žalovanému oznámení o zesplatnění úvěru a vyzvala ji k úhradě celého dluhu.

15. Z předžalobní výzvy ze dne 12.8.2020 má soud za prokázané, že žalobkyně zaslala před podáním žaloby žalovanému předžalobní výzvu a oznámila mu, že ke dni 8.3.2020 došlo k zesplatnění celého úvěru. Žalobkyně současně vyzvala žalovaného k okamžitému zaplacení jejích závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru.

16. Soud pro nadbytečnost zamítl návrh na provedení veškerých dalších důkazů, zejména vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek.

17. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení , (dále jen„ OZ“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

18. Soud ve smyslu ustanovení přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Z ustanovení platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle , o spotřebitelském úvěru (dále také „ “) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

21. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Podle věta prvá , podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení , podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak , v platném znění.

23. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 4 094 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Žalobkyně byla povinna, jako subjekt nadaný zvláštním povolením k poskytování spotřebitelských úvěrů, řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Žalovaný předložil k posouzení své úvěruschopnosti jen dva výplatní listy za červenec a srpen 2018, z nichž je zřejmé, že jeho průměrný měsíční příjem za uvedené měsíce činí 13 277 Kč, pracovní smlouvu nepředložil. Žalobkyně se pak spokojila pouze s tvrzením žalovaného o výši výdajů jeho domácnosti, kdy neřešila, neověřovala si ani, zda žalovaný skutečně u rodičů bydlí a jaké jsou jeho další výdaje. Přestože podle samotného návrhu na uzavření smlouvy byla žalobkyně oprávněna provést ověření informací a dokladů poskytnutých žalovaným k posouzení jeho úvěruschopnosti, a byla k tomu i žalovaným zmocněna, žalobkyně výdaje uvedené žalovaným žádným způsobem neověřovala a dále nezkoumala. Žalobkyně si např. nevyžádala výpisy z účtu žalovaného. Obdobně nelze přehlédnout, že z registru NRKI (Nebankovní registr klientských informací) vyplynulo, že bonita žalovaného je hodnocena nízkým skóre, neboť jde o osobu s nižší platební morálkou.

24. Soud tak má za to, že žalobkyně řádně neporovnala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, přestože si pro případ nejistoty o úvěruschopnosti žalovaného v zásadě vyhradila právo mu úvěr neposkytnout. Za této situace dospěl soud k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení neplatná. Žalobkyně pak i přes poučení ve smyslu a 3 ohledně prokázání dostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného v tomto směru nic nedoplnila.

25. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu , neboť měl za to, že ust. a 87 je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. - 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhodl rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

26. Vzhledem k tomu, že však žalobkyně vyplatila žalovanému na částku ve výši 40.000 Kč, vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobkyni vrátit ve smyslu . Žalovaný žalobkyni uhradil celkem 35 906 Kč, a soud tuto částku odečetl od částky 40.000 Kč. Protože tak zbývající dluh žalovaného činí 4 094 Kč, přiznal soud žalobkyni nárok na tuto částku, a to spolu s úrokem z prodlení z této částky podle ve výši podle dle , a to ode dne 10. 3. 2020 do zaplacení jak požadovala žalobkyně, neboť žalovaný byl vyzván k okamžitému zaplacení dluhu předžalobní upomínkou ze dne 12.8.2020, která byla žalovanému doručena ve smyslu dne 27.1.2020. Soud proto rozhodl, jak výroku I. rozsudku uvedeno. Lhůtu k plnění soud určil podle v délce trvání 3 dnů.

27. Protože nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, soud ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.).

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, případně vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů. Vzhledem k tomu, že soud žalobě vyhověl co do částky 4 094 Kč a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, tj. co do částky 48 378 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 10.3.2020 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 8 239 Kč a úroku ve výši 95,92 % ročně z částky 38 020,23 Kč od 10.3.2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 188 870 Kč, měl ve věci úspěch převážně žalovaný, kterému však žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl, jak ve výroku III. rozsudku uvedeno.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu.

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).