Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
38 C 247/2021
Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Chaloupkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 9 112 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 000 Kč od 1. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbytku se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 145,03 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 000 Kč od 1. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Ve zbytku se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 145,03 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.</b>
1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 30. 6. 2021 domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 112 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřeli účastníci smlouvu o revolvingovém úvěru číslo dne datum, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla možnost čerpání úvěru do výše 5 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení poplatku za čerpání úvěru ve výši 1000 Kč, úroku ve výši 20% měsíčně za dobu od prvního dne druhého měsíce následujícího po měsíci čerpání do vrácení úvěru a následně od splatnosti dluhu 8% ročně, tedy ve výši 2 749 Kč a náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 363 Kč celkem. Dále žalobkyně uvedla, že od 1. 3. 2021 je žalovaný v prodlení a žádá proto též zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši. Žalovaný i přes zaslanou předžalobní výzvu ze dne 6. 5. 2021 dluh nezaplatil.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal pasivní.
3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů, žalobkyně s tímto postupem souhlasila již v žalobě a žalovaný se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil, čímž se jeho souhlas podle § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládá, postupoval soud podle § 115a o.s.ř. a věc rozhodl na základě předložených listinných důkazů, neboť žalobkyně předložila dostatek důkazů, na jejichž základě bylo možno ve věci rozhodnout bez nařízení ústního jednání.
4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalobkyně měla v úmyslu uzavřít dne datum s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru, zda a jak došlo k žalobkyní tvrzenému uzavření smlouvy distančním způsobem, však z předložených listin zjistit nebylo možné. V předložené listin ě je uvedeno jen to, že žalovaný měl smlouvu podepsat elektronicky dne datum v číslo hod (viz. listin listina – smlouva viz CEPR). Žalovaný vyčerpal, tedy od žalobkyně převzal částku ve výši 5 0000 Kč (viz výpis ke dni 10. 12. 2020). V listin ě, která měla odpovídat ujednání stran, bylo uvedeno, že žalovaný je povinen splácet poskytnutý úvěr ve splátkách ve výši 1/5 úvěru minimálně však 300 Kč vždy do konce každého kalendářního měsíce a dále pak bylo uvedeno, že poplatek za čerpání úvěru je ve výši 20% čerpané jistiny (čl. 5 ), úrok ve výši 20% měsíčně dle bodu 6. smlouvy do doby splatnosti dluhu, která nastane dle čl. 6 smlouvy při prodlení se zaplacením dluhu po dobu delší než 30dnů a poté úrok ve výši 8% ročně a dle č.l. 6 6. činí náklady 200 Kč za započatý měsíc. Žalovaný však úvěr nesplácel, dle tvrzení žalobkyně nezaplatil ničeho. Žalovaný byl vyzván předžalobní upomínkou ze dne 6. 5. 2021.
5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a společností původního věřitele nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy závazek v podobě úročného úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském (úročeném) úvěru, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což je zřejmé z obsahu smlouvy, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy.
6. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou dovozuje jednak z neprokázání vzniku závazku (uzavření smlouvy), nedodržení podmínek dostatečného zjištění úvěruschopnosti žalovaného v době jeho poskytování a dále z ujednání o výši úroků, které měl žalovaný žalobkyni zaplatit.
7. Soud se předně zabýval tím, zda bylo prokázáno, že došlo k akceptaci návrhu smlouvy žalovaným a dospěl k závěru, že nikoliv. Soudu sice byla předložena listin listina – Smlouva o revolvingovém úvěru číslo ale na této smlouvě byl připojen jen podpis žalobkyně (resp. jejího zástupce). Žalobkyně sice připojila k žalobě kopii občanského průkazu žalovaného, nicméně nepodařilo se jí prokázat tvrzení, že žalovaný návrh smlouvy akceptoval a připojil na ní distančním způsobem svůj podpis.
8. Soud se dále zabýval tím, zda byla splněna povinnost poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a zda vůbec došlo k uzavření smlouvy. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z 26. 2. 2019, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 , Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C -679/18. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Z předložených dokumentů nevyplývá, že by si poskytovatel úvěru vůbec nějaké informace od žalovaného zjišťoval a tyto prověřoval. Žádná tvrzení žalobkyně nebyla k této otázce v žalobě obsažena. Smlouva o úvěru, o kterou opírá v rámci svých žalobních tvrzení žalobkyně svůj nárok, by byla, pokud by byla platně uzavřena, absolutně neplatná pro rozpor s § 87 zákona o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb. (viz např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance).
9. Dále se soud zabýval i tím, zda nebyla smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy s ohledem na výši úroku. Listin Listina uvádí výši úroku 20 % měsíčně do doby splatnosti a následně 8% ročně, splatnost nebyla stanovena pevně jednoznačným datem s ohledem na charakter revolvingového (opakovaného) úvěru v rámci stanoveného maximálního čerpání. Žalovaný byl povinen zaplatit úrok 20% měsíčně a dále 20% poplatek za čerpání. Roční výše úroku by činila 240% z poskytnutého plnění (20% měsíčně krát 12 měsíců). Tato % hodnota odpovídá úroku ve smyslu ust. § 2392 občanského zákoníku , tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů a úrok je sjednáván za účelem generování jejího zisku, nekryje individuálně odůvodněné finančně náročnější či rizikovější obchody, které by byly z pohledu právní úpravy akceptovatelné. Ujednání odpovídající úroku 240 % ročně je dle názoru soudu ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 , v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba nepřesahovala 10% ročně (www.cnb.cz, systém časových řad ARAD). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat.
10. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o úvěru a dospěl k závěru, že takový postup není možný s ohledem na skutečnost, že se jedná o pojmový znak úvěrového vztahu.
11. Žalovanému ze všech uvedených důvodů tedy nevznikla jiná povinnost než žalobkyni vrátit poskytnutou částku - jistinu ve výši 5 000 Kč. S ohledem na neprokázání existence smluvního závazkového vztahu a případnou absolutní neplatnost smlouvy jako celku představovalo plnění žalobkyně žalovanému plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tu jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 obč. zák. Podle § 2991 odst. 1 obč. zák. přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný nevrátil dosud žádné plnění, aktuální výše bezdůvodného obohacení tedy činí 5 000 Kč.
12. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku , jehož výše požadovaná žalobcem neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že z obsahu spisu bylo zjištěno, že peníze byly čerpány žalovaným dne 10. 11. 2020 a poprvé byl žalovaný prokazatelně vyzván žalobkyní k vrácení finančních prostředků dopisem ze dne 6. 5. 2021. První den prodlení s ohledem na charakter nároku – bezdůvodného obohacení nastal již dne 11. 11. 2020, soud proto, byť se do prodlení žalovaný dostal již dříve, žalobě v tomto smyslu vyhověl a dřívějším prodlením se nezabýval.
13. Obrátila-li se žalobkyně na soud s nárokem převyšujícím částku bezdůvodného obohacení (tedy jak ohledně jistiny úvěru, tak smluvní pokuty), neučinila tak po právu, jak vyplývá ze shora uvedeného odůvodnění a soud proto žalobu ve zbytku pod výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.
14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , (dále jen „o. s. ř. ”) tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení jen částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 145,03 Kč, přičemž tato částka představuje 9,74 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 54,87 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 45,13 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 9 112 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.
15. Lhůta pro zaplacení byla soudem stanovena dle § 160 o.s.ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, mohou* se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.