Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 157/2005

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 200.000,- Kč s 4 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2002 do zaplacení. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že v pracovní smlouvě ze dne 20. 3. 2001 byla mezi žalobcem a žalovaným sjednána konkurenční doložka, podle které se žalovaný zavázal po dobu jednoho roku po skončení pracovního poměru nevykonávat činnost, která je předmětem činnosti žalobce, jako zaměstnavatele, s nímž skončil pracovní poměr, a že v případě porušení tohoto závazku uhradí žalovaný žalobci jako smluvní pokutu částku 200.000,- Kč. Bezprostředně po ukončení pracovního poměru, dne 1. 9. 2002, uzavřel žalovaný pracovní poměr se společností M. R. ČR, spol. s r. o., kde „vykonává identickou činnost, při které využívá poznatků, informací a výsledků práce své a svých bývalých zaměstnanců, nabytých za trvání pracovního poměru s žalobcem, při provozovaní jeho předmětu činnosti“. Žalobce písemně uplatnil u žalovaného požadavek na zaplacení smluvní pokuty, žalovaný však nereagoval a smluvní pokutu nezaplatil.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 5. 11. 2003, č. j. -44, žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 34.800,- Kč k rukám advokáta. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že dohoda mezi účastníky o konkurenční doložce ze dne 20. 3. 2001 je neplatná. Vycházel přitom z toho, že, zatímco žalovaný byl podle dohody o konkurenční doložce ze dne 20. 3. 2001 omezen ve svém ústavním právu, podle kterého má každý právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost po skončení pracovního poměru mezi účastníky, tomuto omezení neodpovídal žádný adekvátní závazek žalobce, který by toto omezení kompenzoval. Po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby takové omezení trpěl bez toho, aby mu bylo kompenzováno. Za takovou kompenzaci nelze požadovat požitky, které žalovaný měl za trvání pracovního poměru (žalobce mu poskytl služební vůz i k soukromým účelům a měl k dispozici mobilní telefon), ani prohlubování kvalifikace žalovaného tím, že jej žalobce vysílal na školení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2004, č. j. -73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 34.575,- Kč „na účet“ advokáta.. Uvedl, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav a dospěl též ke správnému právnímu závěru. Správně aplikoval ustanovení „ , kterým byl mimo jiné změněn , a to s účinností od 1. 1. 2001“, a uzavřel, že, i když konkurenční doložka sjednaná mezi účastníky splňuje základní, zákonem stanovené náležitosti (písemná forma, doba trvání závazku žalovaného), není-li omezení žalovaného jako zaměstnance žádným adekvátním způsobem kompenzováno, byla doložka sjednána za podmínek, za nichž to na žalovaném nelze spravedlivě požadovat. Ujednání o konkurenční doložce je třeba vykládat jako synallagmatický závazek, kdy omezení zaměstnance musí odpovídat ekvivalentní ujednání o poskytnutí přiměřeného finančního vyrovnání, a to v době skončení pracovního poměru, jak to vyplývá i ze zákonné úpravy o konkurenční doložce účinné od 1. 3. 2004.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkami uplatněnými v odvolání, zejména „s námitkou, že v době ujednání konkurenční doložky a ukončení pracovního poměru výpovědí žalovaného pozitivní právní úprava nezakládala povinnost zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci protiplnění ve formě určitého zadostiučinění, s námitkou, že žalovaný si přisvojil svým jednáním nehmotné prvky podniku žalobce, a s námitkou, že porušením konkurenční doložky a sjednáním pracovního poměru se společností M. R. ČR, s. r. o., umožnil vybudovat servis a parazitovat na žalobci, kterému byly tímto jednáním odňaty výsledky jeho dlouholeté práce, v důsledku čehož se stal práce neschopný“. Dovolatel je dále přesvědčen, že nelze na právní poměry, za kterých byla konkurenční doložka mezi účastníky sjednána, uplatnit právní úpravu účinnou po 1. 3. 2004. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení , přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.

Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které odvolatel v dovolání označil.

Dovolání může být podle ustanovení - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. ], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. ]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení a (srov. ). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Dovolatel odvolacímu soudu především vytýká, že se nevypořádal s jeho námitkami, které v dovolání blíže rozvádí. Tvrzení, že se odvolací soud nevypořádal s námitkami účastníka, že tedy postupoval v rozporu s ustanovením ( ), představuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení (že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Ke skutečnosti, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání ve věci přípustné ( ); sama o sobě však přípustnost dovolání nezakládá.

Obstát nemůže ani námitka dovolatele, že odvolací soud ujednání o konkurenční doložce vyložil na základě úpravy účinné od 1. 3. 2004. Jak totiž vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, odvolací soud výslovně uvádí, že soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav „aplikoval správně ustanovení , kterým byl mimo jiné změněn , a to s účinností od 1. 1. 2001“. Dále pak ve smyslu ustanovení zák. práce ve znění od 1. 1. 2001 do 1. 3. 2004, otázku konkurenční doložky posuzoval. Jestliže v odůvodnění svého rozhodnutí zmínil také to, že soudem provedený výklad ustanovení . zák. práce je v souladu i se zákonnou úpravou konkurenční doložky účinné od 1. 3. 2004, nelze z toho dovozovat, že by věc podle právní úpravy účinné od 1. 3. 2004 posuzoval, ale jen to, že chtěl zdůraznit kontinuitu právní úpravy tohoto institutu.

Vzhledem k tomu, že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení nemůže být – jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce a že tvrzení dovolatele o tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní úpravy, která na projednávanou věc nedopadá, není správné, je nepochybné, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti tomuto rozsudku – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a části věty před středníkem , neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 11. října 2005

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu