Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2303/2004

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce F. O., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu zemědělství České republiky, o zaplacení 50.258,40 Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22.4.2004, č.j. - 43, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 3.9.2003 u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí domáhal se žalobce zaplacení částky 50.258,40 Kč, a to do 14 dnů od právní moci rozsudku.

Okresní soud v Ústí nad Orlicí jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3.2.2004, č.j. -22, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že žalobce není ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen , ě“) vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť tyto byly odstraněny, ztratily svůj původní stavebnětechnický charakter podle zákona o půdě. Vzal za prokázané, že žalobce byl ze strany Okresního úřadu v Ú. – Okresního pozemkového úřadu rozhodnutím ze dne 30.5.1994, sp. zn. Poz. 1555/3570/94/203 odkázán se svým nárokem na Ministerstvo zemědělství, územní odbor v Ú. a na základě rozhodnutí téhož orgánu rozhodnutím ze dne 30.5.1995, sp. zn. Poz. 3570/95/203-Ku poučen, že náhradu žalobci poskytne Pozemkový fond – územní pracoviště v Ú. podle zákona o půdě do výše uhrazené přídělové ceny ve smyslu zákona o půdě. Z dopisu ze dne 24.5.1995 zjistil, že žalovaná oznámila právnímu zástupci žalobce, že není osobou povinnou k poskytnutí náhrady za pozemky, které se nevydávají, přičemž právní zástupce žalobce dopisem ze dne 26.5.1995 sdělil, že trvá na výzvě ze dne 18.5.1995, na základě které byl vyzván žalovaný k zaplacení částky ve výši 50.258,40 Kč. Dále vzal za prokázané, že nedoplatek přídělové ceny byl ze strany žalobce zaplacen, a to 15.6.1995. Též zjistil, že žalobce uplatnil nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře proti Pozemkovému fondu České republiky, přičemž žaloba byla rozsudkem ze dne 22.5.1997, sp. zn. zamítnuta a tento rozsudek nabyl právní moci dne 30.4.1998. Dále vzal za prokázané, že žalobce uplatnil nárok na náhradu za nemovitosti, které se nevydávají, proti Pozemkovému fondu České republiky a řízení v této věci bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby, a to usnesením ze dne 20.11.2000, sp. zn. . Dospěl k závěru, že žalovaná není ve věci věcně pasivně legitimována. Věc posoudil podle a zákona o půdě s tím, že povinnou osobou k náhradě je právnická osoba, která věc držela v době zániku nebo její právní nástupce. Zaujal názor, že v případech kdy povinnou osobou je obec nebo okresní úřad a nebo v případech, kdy poskytla náhradu obec před účinností je podle 18a zákona o půdě dána pasivní legitimace pozemkového fondu. V této souvislosti odkazoval na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.12.1995, uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovodil, že v dané věci byla povinnou osobou obec A., neboť tato předmětné nemovitosti držela v době jejich zániku. Vyslovil závěr, že Ministerstvo zemědělství České republiky proto není ve věci pasivně legitimováno a žalobu je nutno v plném rozsahu zamítnout. Dále konstatoval, že nelze přisvědčit žalobci, že povinnost k náhradě svědčí jím označenému žalovanému, když v tom smyslu bylo vydáno původní rozhodnutí Okresního úřadu v Ú., Okresního pozemkového úřadu ze dne 30.5.1994, sp. zn. Poz 1555/3570/94/203-KU, neboť tato nesprávnost byla odstraněna rozhodnutím téhož úřadu ze dne 30.5.1995, sp. zn. Poz/3570/94-203-KU. Nepovažoval za relevantní námitku, že rozhodnutí nebylo vydáno řádně, neboť označení povinné osoby pozemkovým úřadem v původním jeho rozhodnutí bylo bez jakýchkoliv právních účinků. Vyslovil, že není tedy rozhodující, zda v této části bylo rozhodnutí vydáno a zda bylo opatřeno kulatým razítkem.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22.4.2004, č.j. -43, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzení. Podle odvolacího soudu je žalobce ve smyslu § 14 odst. 1 ve spojení s § 4 zákona o půdě osobou oprávněnou, tedy aktivně legitimovanou ve sporu o náhradu o náhradu za nemovitosti, které nelze vydat a povinnou osobou byla ze zákona obec Albrechtice, neboť nemovitosti držela v době jejich zániku ( zákona o půdě). Konstatoval, že ve smyslu ustanovení zákona o půdě ve znění novely nedošlo sice ke změně povinné osoby, ale povinnost poskytnout náhradu byla přenesena na Pozemkový fond České republiky, který je ve smyslu samostatnou právnickou osobou, která se zapisuje do obchodního rejstříku, tedy osobou odlišnou od České republiky. Vyslovil závěr, že Česká republika zastoupená organizační složkou státu příslušnou podle zvláštního předpisu ( v platném znění) není v daném případě osobou povinou poskytnout náhradu za nemovitosti, které nelze žalobci vydat. Dodal, že okruh oprávněných a povinných osob byl určen zákonem o půdě a nebylo v pravomoci žádného orgánu státu nic měnit.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 20.7.2004 dovolání, doplněné dne 16.9.2004, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení Tvrdil, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Namítal, že rozhodnutí Okresního úřadu v Ú. ze dne 30.5.1994, sp. zn. Poz 1555/3570/94/203/Ku je nutno považovat za právně nezávazné, neplatné, neboť vykazuje formální chyby (rozhodnutí státního orgánu bez razítka se státním znakem). Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17., hlavy první, části dvanácté, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, z ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení ve znění po novele provedené (dále jen , “).

Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( , ), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z povahy uplatněného dovolacího důvodu předně plyne, že v jeho rámci nelze uplatňovat námitky směřující k neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, na jejichž základě byla věc odvolacím soudem posouzena.

Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby bylo závislé na zjištění, zda v projednávané věci je dána pasivní legitimace Pozemkového fondu ČR. Nejvyšší soud ČR se výše uvedenou problematikou zabýval již ve svých rozhodnutích ze dne 6.2.2003, sp. zn. , dále ze dne 29.10.2004, sp. zn. a ze dne 29.10.2004, sp. zn. , v nichž vyslovil závěr, že podle , jímž byl novelizován , přešel dnem 1.7.1993 závazek plnit náhradu za obce na jiný subjekt, a to na České republiky (dále jen „ “). V důsledku toho bylo do zákona zařazeno ustanovení , jež zpočátku vzbuzovalo různé názory na výklad pasivní legitimace ve věcech, kdy za povinnou osobu má plnit , v průběhu doby se však judikatura sjednotila. Podle ní došlo v případech, kdy povinnou osobou byla obec nebo okresní úřad, k zákonné sukcesi závazku povinné osoby na , jenž je proto ve sporech pasivně věcně legitimován. Za relevantní považuje dovolací soud skutečnost, že v případě ustanovení věta první zákona o půdě nedošlo ze zákona k zániku závazků povinných osob, ale k založení povinnosti Pozemkového fondu plnit za uvedené subjekty, kterým byla v daném případě obec A.

Posouzení věci odvolacím soudem tedy odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobci, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle za použití ustanovení dovolání odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle za použití , ost. 1 a Dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch, žalovanému pak v souvislosti s podaným dovoláním náklady řízení zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. října 2005

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu