Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3176/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavních stížnostech 1. Josefa Vrzáka, 2. Juraje Mészára, 3. Marie Kratochvílové, 4. Jitky Dočekalové, 5. Jiljího Brychty a 6. Jana Straky, všech zastoupených JUDr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Havlíčkova 1400/29, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, č. j. -205, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2014, č. j. -120, ve společném řízení takto:

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 27. 10. 2015 společnou stížnost stěžovatelů 1. - 4., dne 2. 11. 2015 stěžovatelů 5. a 6, přičemž všechna tato tři podání jsou totožného znění a napadají stejná rozhodnutí obecných soudů. Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2015 bylo rozhodnuto o spojení věcí ke společnému řízení.

Stěžovatelé ústavními stížnostmi brojí proti napadeným rozhodnutím obecných soudů ve věci určení neplatnosti výpovědí z pracovního poměru. Domnívají se, že došlo k nepřípustnému zásahu do ústavně zaručených práv na spravedlivý proces spočívajícímu v chybném zhodnocení důkazů, porušení procesních práv stěžovatelů a svévolném rozhodnutí o výši nákladů řízení v rozporu s právními předpisy.

V ústavní stížnosti popisují stěžovatelé okolnosti, za kterých došlo k hromadnému vypovězení jejich pracovních poměrů. Uvádějí, že formálním důvodem výpovědí byla organizační změna podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), ovšem skutečným důvodem bylo plánované zastavení činnosti zaměstnavatele v době, kdy o něm ještě nebylo rozhodnuto. Stěžovatelé takový postup považují za obcházení zákona, neboť jejich pracovní poměry měly být vypovězeny podle . Nalézací soud jejich názoru přisvědčil, soud odvolací však prvostupňové rozhodnutí změnil a žalobu zamítl. Ve věci bylo podáno i dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle , neboť v něm nebyly uvedeny dovolací důvody vyhovující požadavkům tohoto zákona.

Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavních stížností a zkonstatoval, že byly podány včas a osobami oprávněnými, přičemž stěžovatelé jsou v souladu s , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), zastoupeni advokátem. Ústavní stížnosti rovněž nejsou nepřípustné ve smyslu téhož zákona. Ústavní soud si připojil i procesní spis a dospěl k závěru, že stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.

Stěžovatelé namítají především nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem; jejich argumentace je však toliko polemikou s odůvodněním rozhodnutí tohoto soudu. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a nepředstavuje další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ, náleží výhradně obecným soudům a k zásahu do jejich činnosti by byl Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud by byla porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatelů. Pro přezkum Ústavním soudem však ani v tomto případě není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti. Právě naznačené však obecným soudům vytknout nelze, a proto dospěl Ústavní soud k závěru, že přezkumem napadeného rozhodnutí v tomto směru by překročil své pravomoci.

Názoru stěžovatelů, podle něhož soud zanedbal poučovací povinnost podle rovněž nelze přisvědčit. Soud nemá povinnost a priori seznamovat účastníka řízení se svým právním názorem; smyslem poučení podle je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba pro neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene, aniž by si byl vědom, že takové břemeno má (srov. JIRSA, J. in Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Kniha II. 1. vyd. Praha: Havlíček Brain Team, 2015, s. 257). Požadavek stěžovatele, aby soud před vyhlášením rozhodnutí seznámil účastníky s tím, jak rozhodne, obsahem tohoto procesního poučení není.

Ani námitku přiznání náhrady nákladů řízení v nesprávné výši není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, aniž by takové rozhodnutí zároveň nezasáhlo do ústavně zaručených práv stěžovatelů. V projednávaném případě byla podána žaloba o neplatnost výpovědi každým ze stěžovatelů samostatně. Pokud žalobce podává žalobu, musí akceptovat riziko, že protistraně bude v případě neúspěchu povinen nahradit náklady řízení. Sama skutečnost, že po podání byla žaloba projednávána společně s dalšími, je pouze okolností, kterou může soud při rozhodování o účelnosti vynaložených nákladů zohlednit. Odvolací soud o nákladech řízení v tomto případě nerozhodl mechanicky a z odůvodnění zřetelně vyplývá, že právě naznačené zohlednil. Za této situace není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat konkrétní výši náhrad, ke které odvolací soud (potažmo i soud dovolací) dospěl.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu