Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2813/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 2. 2004, č.j. -26, vyhověl žalobě na vyklizení 2. žalované z bytu I. kategorie o velikosti 2+1 ve 3. podlaží domu č.p. 364 v T. (dále jen „předmětný byt“), zatímco ve vztahu k 1. žalovanému žalobu zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení. Podle soudu prvního stupně bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně je vlastníkem předmětného bytu, k němuž byla mezi právním předchůdcem žalobkyně – R. T. spol. s r.o. a 1. žalovaným uzavřena nájemní smlouva na dobu určitou od 1. 2. 1998 do skončení pracovního poměru 1. žalovaného u společnosti F. s.r.o. Protože z nájemní smlouvy nevyplývá, že by šlo o nájem služebního bytu, u něhož by ve smyslu (dále jen „obč. zák.“) byl vyloučen vznik práva společného nájmu bytu, stali se žalovaní jejím uzavřením společnými nájemci předmětného bytu dle obč. zák. Proto podle právního názoru soudu prvního stupně došlo k zániku práva nájmu ke dni skončení pracovního poměru 1. žalovaného u společnosti F. s.r.o. na základě výpovědi, tj. ke dni 31. 10. 2001. Protože 2. žalovaná byt nevyklidila a žalobce nepodal ve lhůtě dle obč. zák. žalobu na vyklizení, došlo podle citovaného ustanovení k prodloužení nájemní smlouvy vždy o jeden rok až do 30. 10. 2003, kdy ve lhůtě 30 dnů byla podána projednávaná žaloba. Soud prvního stupně proto označil užívání předmětného bytu od listopadu 2003 jako užívání bez právního důvodu a uložil 2. žalované, aby předmětný byt do čtyř měsíců od právní moci rozsudku vyklidila.

K odvolání 2. žalované pak Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 7. 2004, č.j. -53, potvrdil ve výrocích týkajících se 2. žalované rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud nejdříve doplnil dokazování o zjištění obsahu pracovní smlouvy 1. žalovaného, z níž zjistil, že byla uzavřena na dobu neurčitou. Odvolací soud sdílel závěr soudu prvního stupně o neslužebním charakteru předmětného bytu, nikoli však proto, že by tato skutečnost vyplývala z nájemní smlouvy, ale pro nenaplnění podmínek stanovených v , odst. 2 , byť není vyloučeno, že předmětný byt měl sloužit k ubytování zaměstnanců pronajímatele, což nájemce v daném případě nebyl. I když byl nájemní vztah sjednán na dobu trvání pracovního poměru 1. žalovaného ke společnosti F., spol. s r. o., nelze podle odvolacího soudu nájemní vztah založený smlouvou ze dne 1. 2. 1998 mezi společností R. T., spol. s r. o. (osoby odlišné od zaměstnavatele) a 1. žalovaným, posuzovat jako nájem služebního bytu, a proto za trvání manželství žalovaných vzniklo právo společného nájmu bytu. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že nájemní poměr byl sjednán na dobu určitou a skončil ke dni 31. 10. 2001. V přezkoumávané věci totiž bylo uplynutí doby nájmu vázáno na konkrétní právní skutečnost (skončení pracovního poměru 1. žalovaného), o níž bylo jisto, že v budoucnosti nastane, pouze nebyl jistý okamžik, kdy se tak stane. Odvolací soud neakceptoval právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v rozsudku ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. , podle něhož vymezení doby trvání nájmu bytu k události, o níž není jisto, zda v budoucnu nastane, resp. kdy se tak stane, nelze považovat za určité a nezakládá nájem bytu na dobu určitou. Podle odvolacího soudu si lze stěží představit pracovní poměr, u něhož není jisto, zda zanikne, navíc podle ustáleného výkladu zániku závazku uplynutím doby ( obč. zák.), může být tato doba stanovena k pevnému datu, počtem dní, měsíců, let nebo určitou událostí, o níž účastníci nemusí v době vzniku závazku vědět, kdy v budoucnu nastane. Musí však být vymezena způsobem nepřipouštějícím pochybnosti o tom, kdy závazkový vztah omezený předem takto stanovenou dobou zanikne. Konečně podle odvolacího soud citované rozhodnutí Nejvyššího soudu pomíjí, že právní účinky právního úkonu mohou být učiněny závislými na jakékoli skutečnosti, neboli podmínce ve smyslu obč. zák. Z těchto důvodů odvolací soud shledal napadené rozhodnutí věcně správným.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadá 2. žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení (dále jen „ “), neboť řeší právní otázku, zda vymezení doby trvání nájmu bytu k události, o níž není jisto, zda v budoucnosti nastane, resp. kdy se tak stane (skončení pracovního poměru), je možno považovat za určité ujednání, které zakládá nájem bytu na dobu určitou, v rozporu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou. Podle obč. zák., není-li doba nájmu dohodnuta, má se za to, že smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Vymezení doby trvání nájmu bytu odkazem na událost, o níž není jisto, zda a kdy nastane, nelze považovat za dostatečně určité a srozumitelné ( obč. zák.), a proto je třeba mít za to, že nájemní smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Protože soudy obou stupňů posoudily věc po právní stránce nesprávně, navrhuje dovolatelka zrušení jejich rozhodnutí a vrácení věci Okresnímu soudu v Trutnově k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítá, že si účastníci nájemního vztahu srozumitelně a jasně vymezili okamžik rozhodný pro zánik nájmu bytu a aplikace § 686 odst. 2 obč. zák., když toto ustanovení je konstrukcí vyvratitelné právní domněnky, není za těchto okolností na místě. Proto žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) posoudil dovolání podle , a 4 a a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Vady uvedené v , a b/ a , jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání ( věta druhá ).

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. , může být doba nájemního poměru sjednaného na dobu určitou dohodnuta nejen uvedením určitého časového období (např. měsíců) jeho trvání, popř. uvedením konkrétního dne, k němuž nájemní poměr zanikne, ale i tak, že dobu trvání nájemního poměru lze vázat na konkrétním datem neurčitelnou objektivně zjistitelnou skutečnost, z níž je možné bez pochyb zjistit, kdy nájemní poměr skončí, přičemž v době sjednání takovéto dohody nemusí mít účastníci jistotu, kdy takto sjednaná doba uplyne, je však jisté, že tato skutečnost nastane. Na tom, že nájem služebního bytu byl výslovně sjednán na dobu určitou nemění nic ani to, že doba jeho trvání byla vymezena trváním pracovního poměru sjednaného na dobu neurčitou.

Právní otázka, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jíž dovolatelka přičítá zásadní právní význam, byla tedy vyřešena v souladu s citovaným rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, jímž byla usměrněna soudní praxe a jímž byl překonán právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. , jakož i v některých jeho dalších rozhodnutích.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání pro rozpor s hmotným právem nebo současnou soudní praxí ani podle , a proto je podle věty první a odmítl.

Druhá žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti 2. žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovanou žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ( věta první, , a ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. září 2005

JUDr. Robert W a l t r , v. r.

předseda senátu