Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 642/2004

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. září 2003, č. j. -142, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí domu č. p. 2910 na st. p. č. 4563/12 – objekt bydlení a st. p. č. 4563/12 – zastavěná plocha, p. p. č. 4563/2 – zahrada a p. p. č. 4563/6 – zahrada, nacházejících se v obci a k. ú. M., zapsaných u K. ú. v M. na LV č. 1078, a na uložení povinnosti žalované tyto nemovitosti vyklidit a vyklizené je žalobkyni předat (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o vrácení přeplatku soudního poplatku žalobkyni (výrok III.).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. ledna 2004, č. j. -165, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními, ze kterých vycházel soud prvního stupně, totiž že darovací smlouvou ze dne 29. listopadu 1990 darovali žalobkyně a její manžel J. J. shora uvedené nemovitosti žalované jako své dceři. Současně jim bylo zřízeno právo bezplatného doživotního užívání těchto nemovitostí ve formě věcného břemene. J. J. zemřel. V řízení nebylo prokázáno, že žalobkyni k podpisu darovací smlouvy přinutil nátlak jejího manžela. V žalobě žalobkyně uvedla, že se k ní žalovaná po dobu asi dvou a půl roku hrubě chová, a jednání žalované v tomto směru podrobně popsala. Provedenými důkazy však bylo pouze doloženo, že se žalovaná o žalobkyni před členy své rodiny a před slyšenou svědkyní nevhodně vyjádřila. V prvé polovině devadesátých let žalovaná se svým manželem zbudovali v domě č. p. 2910 byt 2 + 1, v němž nyní bydlí žalobkyně. Dopisem z 16. 12. 2002 žalobkyně s odkazem na hrubé chování žalované vůči ní od darovací smlouvy z 29. 11. 1990 odstoupila. Odvolací soud pak shledal správnými i právní závěry, které soud prvního stupně na základě shora uvedených zjištění přijal. Souhlasil s názorem, že darovací smlouvu nelze považovat za absolutně neplatný právní úkon podle (dále jen „ “) pro nedostatek svobody vůle na straně žalobkyně. Rovněž dovodil, že žalobkyně nebyla oprávněna odstoupit od darovací smlouvy, jelikož možnost odstoupení nebyla ve smlouvě dohodnuta. Nebyly splněny ani podmínky pro vrácení daru podle , jelikož prokázané chování žalované vůči žalobkyni nedosahovalo takové intenzity, aby mohlo vést k tak mimořádnému opatření jako je vrácení daru. Věcné břemeno zřízené darovací smlouvou jako neomezené užívání všech nemovitostí žalobkyní by ji sice ve smyslu opravňovalo domáhat se jejich vyklizení, ale vybudováním dalšího bytu v domě se oproti době, kdy byla darovací smlouva uzavřena, změnily jak charakter domu, tak poměry účastnic natolik, že požadované vyklizení by nyní odporovalo dobrým mravům ( ). Odvolací soud uzavřel, že žaloba byla právem zamítnuta, a proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z přesvědčení, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten spatřovala v tom, že rozsudek „svým obsahem a především svými důsledky legitimizuje a poskytuje právní a soudní ochranu vleklému soustavnému jednání žalované a jejího manžela při efektivním využívání prostředků domácího násilí ponižujícího základní lidskou důstojnost dovolatelky …“ a „ospravedlňuje a chrání žalovanou, která se v průběhu let od roku 1990 opakovaně mnohonásobně dopustila nepoctivého jednání vůči matce …“. V dovolání namítla, že řízení bylo postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí, a že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně vyslovila přesvědčení, že soudy řádně nevyhodnotily skutečnosti vzešlé z dokazování a v podstatných ohledech vyšly bez dalšího z tvrzení a prohlášení žalované, i když se v porovnání s dalšími prokázanými skutečnostmi jeví jako nepravdivá. Nebyly také zhodnoceny důkazy, jimiž se sama žalovaná usvědčovala ze skutků, jež žalobkyně tvrdila. Obecně lze mít podle žalobkyně za to, že při hodnocení důkazů byla žalovaná zvýhodňována, což plyne z bagatelizování důkazů předložených žalobkyní a neustálým poučováním soudu o nutnosti předložit markantní důkazy, jež se v této věci ani nevyskytují.V řízení nebyly provedeny všechny důkazy k výši vkladů účastnic do zhodnocení nemovitostí a v důsledku toho se závěr o tom, že žalovaná v domě vybudovala druhou bytovou jednotku (který byl pro rozhodnutí velmi důležitý), jeví jako pochybný. Soudy nepřihlédly ani k pomoci, kterou žalobkyně poskytla rodině žalované. Bezdůvodně bagatelizovaly to, jak subjektivně vnímala celou situaci, zejména vleklý stav trvalé neúcty, lží, projevů nečestnosti atd., aniž vzaly v úvahu že intenzita chování žalované nemusela dosahovat ani společenské nebezpečnosti přestupku, ale přesto právě pro svoji soustavnost mohla být velmi hrubým porušením dobrých mravů tak, jak je tento pojem tradičně chápán. Dovolatelka se těžko vyrovnává s mentorským, zlehčujícím a poučovacím tónem vedení řízení, který je důkazem neobjektivního a tudíž zmatečného průběhu soudního řízení. Pokud jde o odvolací soud, považuje žalobkyně jeho přístup za formální a nepřezkoumatelný, neboť tento soud se v potřebné hloubce nezabýval obsahem jejího odvolání a neprovedl ani povinné přezkoumání správnosti a zákonnosti postupu soudu prvního stupně. Své rozhodnutí pak blíže neodůvodnil a spokojil se odkazem na závěry soudu prvního stupně. Ze všech těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 3. , obsahujícího přechodná ustanovení k novele provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle ve znění před novelou provedenou (dále jen „ “).

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je

upravena v a c) . Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením ovšem nemůže být přípustnost dovolání žalobkyně založena. I když totiž napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí druhý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, prvým rozsudkem (ze dne 16. července 2001, č. j. -44, který byl částečně zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 30. října 2002, č. j. -55), byla žaloba rovněž zamítnuta, a tak nyní napadeným rozsudkem nebylo rozhodnuto jinak než v rozsudku dřívějším.

Zbývá tedy přípustnost dovolání podle , podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění , omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle a b) ]. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle , jímž lze namítnout, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak přichází v takovémto dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle založit nemůže.

Žalobkyně sice kvalifikuje své dovolací námitky jako uplatnění dovolacích důvodů podle a b) , ale podle obsahu dovolání jsou její argumenty projevem nesouhlasu se skutkovými závěry, o které soud prvního stupně a následně i soud odvolací opřely svůj názor, že ze strany žalované nedošlo vůči žalobkyni k takovému jednání, jež lze považovat za hrubé porušení dobrých mravů. Dovolatelka totiž vůbec nenamítá, že , který soudy obou stupňů na zjištěný skutkový stav aplikovaly, je nesprávně použitým právním předpisem nebo že bylo toto ustanovení z hlediska přijatých skutkových závěrů nesprávně vyloženo. Podstatou jejích námitek je tvrzení, že kdyby soudy provedly řádné dokazování a zejména řádné hodnocení provedených důkazů, došly by nutně k jiným (podle ní správným) skutkovým závěrům o způsobu a intenzitě chování žalované vůči ní, které by pak musely vést k právnímu závěru o naplnění podmínek . Tyto námitky jsou ale ve skutečnosti dovolacím důvodem podle , jehož uplatnění, jak už bylo vysvětleno, v případě dovolání přípustného podle nepřipadá v úvahu. Dovolání žalobkyně pak neobsahuje ani žádnou další výhradu proti právnímu posouzení věci. Poukaz na nedostatečnou přezkumnou činnost odvolacího soudu je totiž námitkou, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Ta však může být způsobilým dovolacím důvodem jen v případě přípustného dovolání, což v této konkrétní věci znamená, že by k ní bylo možno přihlédnout, jen kdyby dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozsudku. Ten však nemůže být dán, když jediný dovolací důvod, který je způsobilý jej založit, tedy důvod uvedený v , v dovolání žalobkyně ve skutečnosti vůbec nebyl uplatněn.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle a že tedy směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než je podle věty prvé a odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované, která by podle věty prvé, , a měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 21. září 2005

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu