Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1703/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 15. března 2004, č. j. -27, ve výroku pod bodem I.: „Určuje se, že žalobce je vlastníkem pozemku parcela č. 481/2 o výměře 66 m2 v obci F., k. ú. S., zapsané u Katastrálního úřadu v N. J. na LV č. 18, který vznikl na základě geometrického plánu č. 304-62/2000 ze dne 22. 3. 2000, který byl ověřen Ing. P. K. Tento geometrický plán je součástí rozsudku“. Dále rozhodl výrokem pod bodem II. o nákladech řízení.

Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobce na určovací žalobě jednak podle , poněvadž jeho dcera a zeť L. S. a V. S. hodlají zřídit stavbu skleníku, který zasáhne půdorysem do pozemku-parcely č 481/2, jejíž vlastnictví je sporné, a řízení o stavební povolení vedené před Městským úřadem ve F. bylo rozhodnutím Městského úřadu ve F. ze dne 19. 6. 1996, č. j. 633/96-Výst.-Ma-60, přerušeno a stavebníci byli odkázáni na rozhodnutí soudu o vlastnictví ke spornému pozemku. Dále shledal naléhavý právní zájem i podle , neboť v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci předmětného pozemku zapsáni žalovaní, a to brání tomu, aby mohl být zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník pozemku žalobce. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce spolu s manželkou nabyl směnnou smlouvou ze dne 21. 10. 1948 od manželů R. a B. J. usedlost čp. 28 zapsanou ve vložce č. 282 pozemkové knihy pro katastrální území S. se vším živým a mrtvým hospodářským inventářem a bytovým zařízením, pocházející z přídělu na základě přídělové y N. p. f. při Ministerstvu zemědělství v Praze ze dne 7. 12. 1947, č. j. K 10/151/47, a za to jim postoupil svoji usedlost čp. 45 zapsanou ve vložce 309 pozemkové knihy pro katastrální území S. se vším živým a mrtvým hospodářským inventářem a bytovým zařízením, pocházející rovněž z přídělu, a to na základě přídělové y N. p. f. v P. ze dne 28. 5. 1948, č. j. -1. Od té doby nabyté nemovitosti užíval až do 6. 9. 1991, kdy převedl parcelu č. 480- zastavěnou plochu s domem čp. 123 o výměře pozemku 892 m2, parcelu č. 479-zahradu o výměře 818 m2, parcelu č. 792-zahradu o výměře 318 m2 a parcelu č. 793-louku o výměře 2035 m2, vše v obci F., katastrální území S. darovací smlouvou na svoji dceru L. S. Spolu s nemovitostmi nabytými směnnou smlouvou žalobce užíval i část parcely žalovaných č. 481 o výměře 66 m2, která je označena v geometrickém plánu č. 304-62/2000 ze dne 22. 3. 2000 zhotoveném firmou G., s.r.o. a ověřeném ing. P. K. jako parcela č. 481/2. Užíval ji v přesvědčení, že je součástí plochy pozemků, které nabyl směnnou smlouvou, neboť byla při jejich převzetí připlocena laťkovým plotem, její výměra (66 m2 ) byla v porovnání s ostatní plochou převzatých pozemků (4000 m2 ) nepatrná a směnná smlouva, pokud jde o popis nemovitostí, které jsou součástí přídělu, odkazovala jen na knihovní vložku. Její přílohou nebyl ani geometrický plán, ani snímek pozemkové mapy či jiný doklad nasvědčující tomu, že by mohl být žalobce informován o skutečných hranicích přídělu. Teprve až v roce 1990, kdy proběhlo zaměření vlastnických hranic v terénu v souvislosti s obnovou mapového operátu v katastru nemovitostí, bylo zpochybněno žalobcovo vlastnické právo ke shora uvedenému pozemku. Soud prvního stupně posoudil předpoklady pro vydržení podle a Obecného z roku 1811 (dále jen „ “) a dále podle , a č. (tedy podle právní úpravy účinné v době držby) a dovodil, že žalobce, který se ujal držby předmětného pozemku v domnění, že mu pozemek patří, a vytrval v tomto přesvědčení při jeho držbě po dobu, s jejímž uplynutím právní úprava spojuje nabytí vlastnického práva, vydržel vlastnické právo k pozemku s ohledem na ,2 č. 151/1950 Sb. ke dni 1. 1. 1961. Soud prvního stupně neuznal výhrady žalovaných, že vlastnictví žalobce zpochybnila právní předchůdkyně žalovaných J. J. ještě v době, kdy byla vlastnicí sousedících nemovitostí, neboť nic takového nevyšlo z její výpovědi provedené v předchozím řízení vedeném před Okresním soudem v Novém Jičíně pod sp. zn. najevo. Svědkyně tehdy uvedla, že se o tom, že žalobce užívá její pozemek, dozvěděla až poté, kdy nemovitosti prodala žalovaným.

Krajský soud v Ostravě jako odvolací soud rozsudkem ze dne 4. října 2004, č. j. -58, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění zcela odkázal na skutkové a právní závěry soudu prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. V dovolání namítali nesprávné právní posouzení věci a současně to, že soudy obou stupňů vycházely ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Poukazovali na to, že se soudy obou stupňů nezabývaly otázkou, zda žalobce měl předmětný pozemek ve své držbě. V souvislosti s tím vytýkali soudu prvního stupně i odvolacímu soudu, že soudy nezjišťovaly, jak žalobce držbu pozemku vykonával, tedy jak se spornou částí pozemku nakládal, co na ní pěstoval případně, zda sekal trávu a že soudy obou stupňů připustily, aby se žalobce osobně neúčastnil soudního jednání (vždy byl omluven pro nemoc či stáří) a tím znemožnili právnímu zástupci žalovaných klást žalobci otázky. Dále nesprávné právní posouzení věci spatřovali v tom, že při hodnocení dobré víry žalobce nebylo přihlíženo k tomu, že si žalobce mohl ověřit v pozemkové knize, v jakých hranicích pozemky na základě směnné smlouvy nabyl, že měl při stavbě plotu plánek, že měl konflikty ohledně hranic pozemků již s právní předchůdkyní žalovaných J. Š. a především i k tomu, že žalobce v roce 1990 podepsal při obnově katastrálního operátu souhlas s vytyčením průběhu hranic. Jistě by tak neučinil, kdyby byl přesvědčen, že předmětný pozemek je jeho vlastnictvím. Nejednalo se o nepostřehnutelnou odchylku hranic, neboť skutečná hranice vyznačená v mapovém operátu je rovná, zatímco v terénu vznikl připlocením pozemku k ostatním pozemkům žalobce nerovný tvar. Žalovaní v dovolání vyslovili přesvědčení, že tvrzení žalobce o tom, že vydržel parcelu č. 481/2 je účelové, a že podnět k němu dalo odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v předchozím řízení vedeném u Okresního soudu v Novém Jičíně, kde neuspěla se svoji žalobou na nabytí vlastnického práva vydržením dcera žalobce. Nakonec ještě vytýkali soudům obou stupňů nesprávné vyhodnocení výpovědi svědkyně Š. Domáhali se, aby odvolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byla podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c) .

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho první rozhodnutí ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je –li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.1.2001, sp. zn. , publikovaný pod C 23, ve svazku 1, ročník 2001, Souboru rozhodnutí).

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení . K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo ustanovení ) nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132).

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. V dané věci nemá rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Právní otázky, které dovolatelé nabízejí k posouzení, byly totiž již vyřešeny ustálenou judikaturou dovolacího soudu a rozhodnutí odvolacího soudu je s ní v souladu. K právní výtce žalovaných, že soudy obou stupňů nebyl správně vyložen obsah pojmu „uchopení se držby“, je třeba dodat, že žalovaní nesprávně zužují pojem držby jen na fyzické ovládání věci. Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku ze 17. 1. 2002, sp. zn. , publikovaném pod C 949 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Souboru rozhodnutí“), sv. 13, že „pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possesionis). Fakticky ovládá věc ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Držbu věci nevylučuje věci ani užívání věci jinou osobou než držitelem na základě věcného nebo závazkového práva (popřípadě i bez právního důvodu), pokud se tato osoba sama nechopí držby, a to ani v případě, že vlastník má k věci jen holé vlastnictví. Detentor v takovém případě odvozuje své právo od vlastníka, přičemž faktické ovládání věci detentorem se považuje za ovládání vlastníkem, který je držitelem věci“. Neobstojí ani další výtky žalovaných co do správnosti výkladu „dobré víry“. K výhradě, že je překážkou dobré víry, že si žalobce mohl ověřit hranice nahlédnutím do snímku pozemkové mapy srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. , uveřejněný v časopisu Právní rozhledy, ročník 2000, sešit 2, v němž je uvedeno, že „při posuzování otázky, zda v daném případě byly splněny podmínky oprávněné držby vedoucí k vydržení nelze vycházet jen ze skutečnosti, že stav vzniklý v důsledku uchopení držby nebyl v souladu s údaji uvedenými v pozemkové knize, popřípadě v jiné veřejné knize, o kterých se držitel nepřesvědčil. Je třeba vzít v úvahu všechny okolnosti, za kterých byla držba uchopena“, a dále ještě rozsudek téhož soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. , publikovaný pod C 283, Souboru rozhodnutí, svazek 3, v němž je uvedeno, že „oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod, postačí, aby tu byl domnělý právní důvod. Takovým důvodem může být i smlouva o nabytí vlastnictví k pozemku sousedícímu s pozemkem, k němuž má být vlastnictví vydrženo“. Lze také podotknout, že dovolací soud přezkoumává otázku dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. , publikované v Souboru rozhodnutí pod C, svazek 15). Totéž lze vztáhnout i na pozbytí dobré víry.

Zbývající část dovolacích námitek tvoří výhrady, že soud nepřihlédl i k jiným skutečnostem, které v řízení vyšly najevo. Jde o dovolací důvod podle , který lze uplatnit jen je-li dovolání přípustné. Tak tomu v daném případě není.

Vhledem k výše uvedenému dovolací soud dovolání žalovaných podle a písm c) jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobci žádné náklady nevznikly ( , , a ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. září 2005

JUDr. Jiří Spáčil ,CSc., v. r.

předseda senátu