Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1233/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. listopadu 2004, č. j. -79, potvrdil rozsudek ze dne 4. prosince 2003, č. j. -50, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 7, I. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, ve 2. patře domu č. p. 1992, P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), zamítl vzájemný návrh žalovaného, že „je oprávněn nadále užívat bytovou jednotku č. 7, I. kategorie, 2+1 s příslušenstvím, ve 2. patře domu č. p. 1992 v P. jako nájemce“, a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobkyni byl z majetku h. m. P. svěřen mimo jiné i předmětný dům, že v předmětném bytě žili jako jeho nájemci manželé A. U. (zemřel dne 2. června 1991) a L. D. (matka žalovaného), která zemřela dne 15. května 2000, že matka žalovaného dlouhodobě pobývala v Kanadě, kde také zemřela, a že žalovaný byl v předmětném bytě vídán pouze sporadicky. Dále zjistily, že žalovaný je od roku 1987 ženatý, že z manželství se narodily dvě děti (v roce 1989 a v roce 2003), že přes žalovaným a jeho manželkou tvrzený rozvrat v manželství trvající od roku 1995 je žalovaný uveden jako spolužijící osoba ve smlouvě o nájmu dvou bytů v P., uzavřené dne 15. října 1997 jeho manželkou, a že žalovaný v roce 2003 umožnil užívání předmětného bytu čtyřčlenné rodině V. Na tomto skutkovém základě dovodily, že na žalovaného právo nájmu bytu nepřešlo, neboť nebyl naplněn předpoklad neexistence vlastního bytu jako jeden ze dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění dochází k přechodu nájmu bytu podle věty první , , ve znění platném v době úmrtí Libuše Duškové (dále jen „obč. zák.“). Je tomu tak proto, že žalovanému a jeho manželce svědčí právo společného nájmu bytu v P. Protože za této situace užívá žalovaný předmětný byt bez právního důvodu, žalobě na jeho vyklizení – s poukazem na ustanovení obč. zák. – vyhověly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V něm především podrobně rozvedl průběh řízení a obsáhle se vyjádřil k provedeným důkazům. Mimo jiné rovněž uvedl, že podle jeho názoru „splňoval v době smrti paní L. D. jak podmínku příbuzenského vztahu, tak také vedení společné domácnosti“. V této souvislosti poznamenal, že L. D. opakovaně opouštěla Českou republiku, avšak po návratu s ním vždy bydlela v předmětném bytě a vedla s ním společnou domácnost, a že „přes prohlášení svědkyně J. D., manželky žalovaného, že od roku 1995 nevedou společnou domácnost a nebydlí ve společném bytě na P., soud tomuto tvrzení neuvěřil“. Dále namítl, že „soud při svém rozhodování nevyužil všech možností plně objasnit všechny stránky projednávané záležitosti … byli odmítnuti navržení svědci, soud se nezabýval blíže podjatostí svědků…“. Z důvodů uvedených v dovolání zastává názor, že „soud rovněž nevzal v úvahu, že … v bytě bydlel téměř celý svůj život a od roku 1995 spolu se svou matkou“. Za otázku zásadního významu dovolatel pokládá otázku „kdy vedení společné domácnosti mezi synem a matkou je v souladu se zákonem, ale současně nevykazuje standardní přístup, … rovněž tak problém práva společného nájmu bytu manželi v případě, že spolu manželé trvale nežijí“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že – podle jejího názoru – žalovaný v dovolání uplatnil dovolací důvod mířící na zpochybnění zjištěného skutkového stavu věci. Navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné „zamítnuto“.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. listopadu 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „ ”).

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci dospěly oba soudy k závěru, že v daném případě nedošlo k přechodu nájmu bytu podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. proto, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem nebyl naplněn předpoklad neexistence vlastního bytu; nezabývaly se již otázkou naplněnosti předpokladu žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti (neboť k přechodu nájmu bytu podle citovaného ustanovení dochází za současného naplnění obou v něm uvedených předpokladů a jeden z nich – předpoklad neexistence vlastního bytu – naplněn nebyl). Dovolatel však přesto v dovolání brojí zejména proti skutkovým zjištěním právně významným právě pro posouzení naplněnosti předpokladu žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti. Výtka nesprávného právního posouzení věci je proto založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, navíc právně významných zejména pro posouzení otázky, kterou se soudy – vzhledem ke shora uvedenému – nezabývaly. Bez ohledu na to je zapotřebí zdůraznit, že dovolatel přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění (navíc právně významných především pro posouzení otázky, kterou se soudy nezabývaly) a dovozuje nesprávnost závěru, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení věty první obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle , a proto je podle věty první a odmítl (pro nepřípustnost).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2 krát 950,- Kč ( , ve spojení s , ve spojení s , a , ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 8. září 2005

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu