Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2622/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) J. H. a b) H. H., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) městské části P. – L., zastoupené advokátem a 2) městu P., zastoupenému advokátem, o určení existence práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2004, č.j. -237, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 27. 3. 1998, č.j. -67, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 1. 1999, č.j. -81 (poté, co jeho v pořadí první zamítavý rozsudek ze dne 29. 3. 1996, č.j. -34, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 1997, č.j. -45, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), zamítl žalobu na určení, že „společný nájem žalobců k bytu č. 12, o velikosti 4+1 s příslušenstvím (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) v domě č.p. 642, v ulici T. v P. – L. (dále „předmětný dům“ nebo „dům“) vznikl platně dne 18. 3. 1992 na dobu neurčitou“; dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 9. 8. 1999, č.j. , -87, rozhodl, že se „připouští změna žalobního petitu“, a že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se „určuje, že existuje společný nájem žalobců“ k předmětnému bytu; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

K dovolání obou žalovaných Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 25. 1. 2001, č.j. -111, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze posléze usnesením ze dne 26. 2. 2001, č.j. , 82/2001-117, zrušil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 30. 1. 2004, č.j. -222 (poté, co jeho v pořadí třetí zamítavý rozsudek ze dne 22. 3. 2002, č.j. -161, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2002, č.j. -179, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že první žalovaný – poté, co bylo vydáno kolaudační rozhodnutí ohledně předmětného domu – začal jednat o přidělování bytů v domě, že dne 18. 3. 1992 vyzval žalobce a) k uzavření smlouvy o nájmu předmětného bytu a předal mu od bytu klíče, že k uvedenému datu byla vlastníkem předmětného domu organizace I., jejímž zřizovatelem bylo město P., a že druhý žalovaný se stal vlastníkem domu na základě hospodářské smlouvy ze dne 9. 6. 1992. Dovodil, že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení , neboť by se změnilo jejich právní postavení vůči žalovaným; neshledal však žalobu důvodnou, a to na základě závěru, že žalobcům nevzniklo k bytu právo společného nájmu, neboť mezi žalobcem a) a prvním žalovaným nemohla být dne 18. 3. 1992 platně uzavřena smlouva o nájmu bytu podle a násl. obč.zák., když první (ani druhý) žalovaný nebyl ke dni 18. 3. 1992 vlastníkem předmětného domu a nesvědčilo mu jiné právo s domem (bytem) disponovat.

K odvolání žalobců a prvního žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 6. 2004, č.j. -237, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal zamítavý rozsudek soudu prvního stupně věcně správným, na rozdíl od něho však dovodil, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu , neboť určovací žaloba má preventivní povahu a jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení žalobců dříve, než dojde k porušení práva nebo právního vztahu. O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť žalobci v předmětném bytě nebydlí a jimi tvrzené právo již porušeno bylo; mohli by tedy žalovat na plnění, přičemž v rámci takového sporu by byla řešena otázka existence jejich práva společného nájmu bytu jako otázka předběžná. Nicméně lze konstatovat (uvedl dále odvolací soud), a to především s ohledem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp.zn. , že i při věcném posouzení nelze než dojít k závěru, že žalobcům nemohlo vzhledem k zjištěným skutečnostem vzniknout k předmětnému bytu právo nájmu, a to ani konkludentně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání; jeho přípustnost neodůvodnili odkazem na zákonné ustanovení, uplatněné dovolací důvody podřadili ustanovení a b) Namítají, že rozsudek odvolacího soudu (soudu prvního stupně) je „věcně i právně nepřezkoumatelný“, že odporuje závazným závěrům uloženým v řízení vyššími soudy a že v současné době „stojí proti sobě protichůdná zjištění různých senátů odvolacího MS Praha“. Namítají dále, že se soud nevypořádal s otázkou, že „vedle sebe skutkově, právně a fakticky existují a trvají nájemní poměry založené MČ L. za shodných okolností, ve stejnou dobu pro užívání ostatních bytů v domě jinými uživateli, včetně toho, kdo od roku 1992 užívá byt 12, který je předmětem sporu“, ačkoliv „žalovaný nájemní poměr byl zamítnut“, neboť žalovaní „nebyli oprávněni k jeho založení“. Rovněž tak namítají pochybení spočívající v neprovedení důkazů o okolnostech, za jakých první žalovaný získal a prováděl dispozici s byty v domech na T. ulici v P. – L. a v nevyřešení otázky, zda v těchto bytech „založil nájemní poměry nelegitimně“. Zpochybňují závěr odvolacího soudu o neexistenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a namítají, že žalobu na plnění by museli podat proti tomu, kdo jim brání ve výkonu jejich práva, a že „vedení určovacího sporu“ bylo nutné jako „hmotně-právní předpoklad pro určení narušitele práva, na jehož podkladě žalobce bude aplikovat právo zákonné svobodné volby o způsobu a formě jeho vymáhání a dalšího výkonu“; podle názorů dovolatelů tedy nešlo „o předběžnou otázku v řízení na plnění“. Dovolatelé dále vyjadřují názor, že řízení proti druhému žalovanému mělo být zastaveno, že jeho vstup do řízení byl bezdůvodný, že mu nepřísluší náhrada nákladů řízení a že náklady vzniklé žalovaným, by neměli nést žalobci. Na závěr vyjadřují přesvědčení, že rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce „zcela mimořádný a zásadní význam nejen pro samotné účastníky řízení“, který dovozují „z procesního a skutkového stavu projednávané věci, z požadavku důsledného nastolení zákonnosti, právní jistoty účastníků, jakož i občanskoprávní veřejnosti, neméně s přihlédnutím k aspektu uplynutí doby 11 let od vzniku sporu“. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 8. 6. 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ “).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c) Ustanovení přípustnost dovolání nezakládá, neboť – jak vyplývá z výše uvedeného – soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu stejně, jako ve svých předcházejících rozsudcích (ve všech případech šlo o rozsudky zamítavé).

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle , z něhož ji zřejmě (poukazem na zásadní právní význam napadeného rozhodnut) dovozují dovolatelé.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá především na právním závěru, že žalobou se nelze zabývat věcně, neboť v daném případě není dán naléhavý právní zájem na určení, že žalobcům svědčí k předmětnému bytu právo společného nájmu, přičemž dovolatelé uvedený právní závěr zpochybňují.

Existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující nebo o takovou procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 6. 1995, sp.zn. , publikovaný pod pořadovým číslem 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 3, ročník 1995 – I. díl).

Určovací žaloba má zásadně preventivní charakter. Podle ustálené judikatury nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení (srov. např. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17, ročník 1972); určovací žaloba nemá místo tam, kde již bylo právo porušeno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp.zn. , uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 286, svazek 3).

Dovodil-li tedy v projednávané věci odvolací soud, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, bylo-li jejich právo již porušeno a mohou-li žalovat na plnění, odpovídá jeho závěr ustálené judikatuře; dovolání proto nelze pro posouzení této otázky shledat přípustným ve smyslu ustanovení

Námitka dovolatelů, že žaloba podle byla v dané věci byla nutná pro „určení narušitele práva“, vůči němuž by (případně) směřovala jejich žaloba na plnění, nemůže zpochybnit závěr odvolacího soudu o nedostatku jejich věcné legitimace k podání určovací žaloby, a to i s přihlédnutím k tomu, že určovací žaloba nemůže být prostředkem k neúčelnému rozmnožování soudních sporů.

Zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, není důvodu, aby současně žalobu přezkoumal po věcné stránce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2001, sp.zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 775, svazek 11). Obstojí-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu, spočívající na závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu žalobců, bylo nadbytečné, aby se zabýval otázkou, zda žaloba může obstát i při věcném posouzení. Protože na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo, nemůže založit přípustnost dovolání podle Pro úplnost lze poukázat na právní názor, vyjádřený ve zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu, na které odvolací soud odkázal v odůvodnění svého rozsudku, podle kterého pronajímatelem je vlastník věci, resp. ten, komu svědčí právo obdobné právu vlastnickému.

Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky směřující proti neúplnosti skutkových zjištění (neprovedení navržených důkazů), neboť skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b) - přípustné ( ). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Pokud pak dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle , je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v a b) a , dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle nezakládají.

Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobců podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , , a o skutečnost, že žalovaným nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měli vůči žalobcům právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. září 2005

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu