Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2918/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobců a) JUDr. A. D., b) JUDr. J. E., c) JUDr. K. H., d) Mgr. J. H., e) JUDr. F. H., f) JUDr. D. N., g) JUDr. J. P., h) JUDr. F. P., i) JUDr. Z. S., j) JUDr. E. T. a k) JUDr. J. U., proti žalované České republice - Nejvyššímu soudu České republiky se sídlem v Brně, Burešova č. 20, o 717.200,- Kč s příslušenstvím, za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16, zastoupené advokátem, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalované a vedlejšího účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2004 č.j. -109, takto:

I. Dovolání vedlejšího účastníka se odmítá.

II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali, aby žalovaná zaplatila každému z nich 65.200,- Kč jako doplatek platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů za měsíc červen 2002. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že jsou od počátku roku 2002 soudci Nejvyššího soudu České republiky ve funkcích předsedů senátu, že od 1.3.2002 jim byl stanoven měsíčně plat ve výši 85.500,- Kč a víceúčelová paušální náhrada výdajů ve výši 2.600,- Kč a že plat a víceúčelová paušální náhrada výdajů v této výši jim byly vyplaceny i za měsíc červen 2002, ačkoliv ode dne 28.5.2002 nabylo účinnosti ustanovení , které nově upravuje právní poměry zaměstnanců ministerstev včetně jejich odměňování, a tedy mění i způsob výpočtu platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů soudců. Z tohoto důvodu žalobcům náleží od 28.5.2002 plat stanovený podle ustanovení a ve znění pozdějších předpisů, ustanovení a 2 a ustanovení a ve výši 148.800,- Kč měsíčně a víceúčelová paušální náhrada výdajů stanovená podle ustanovení ve znění pozdějších předpisů ve výši 4.500,- Kč měsíčně. Žalovaná je proto povinna doplatit každému ze žalobců za měsíc červen 2002 částku 65.200,- Kč (63.300,- Kč jako doplatek platu a 1.900,- Kč jako doplatek víceúčelové paušální náhrady výdajů).

Žalovaná namítla, že účinnost byla stanovena, a to právě ohledně ustanovení, která zakládají nárok na plat ( , a ) a stanoví výši platových složek ( , a 3, - , - , , ,3 a 4, - ) až od 1.1.2004; i když některá ustanovení nabyla účinnosti \"v předstihu před plnou účinností\" tohoto zákona ( , , , ), jde o ustanovení nezbytná pro organizační a finanční zabezpečení přechodu pod režim služebního zákona a nikoliv o právní úpravu, která by zakládala nárok na plat a stanovila výši jeho jednotlivých složek.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 26.5.2003 č.j. -44 žalované uložil, aby zaplatila každému z žalobců 65.200,- Kč, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů řízení 2.610,- Kč. Poté, co dovodil, že žalovaná má v tomto sporu věcnou legitimaci, dospěl k závěru, že \"s účinností od 28.5.2002 došlo, v souvislosti s účinností ustanovení , ke změně nejvyššího platového tarifu stanoveného pro zaměstnance ministerstev a tato změna má vliv na výši platu i víceúčelové paušální náhrady výdajů náležejících soudci\". Protože plat i náhrady výdajů soudce jsou odvozeny z platové základny, která je souhrnem nejvyššího platového tarifu a maximální výše osobního příplatku stanovených zvláštním předpisem pro zaměstnance ministerstev (\"a tím je ustanovení upravující stupnici platových tarifů státních zaměstnanců, tedy i zaměstnanců ministerstev\"), použije se pro výpočet platové základny v období následujícím po 28.5.2002 \"nejvyšší platový tarif stanovený podle ustanovení \", takto vypočtený nejvyšší platový tarif je třeba zvýšit podle ustanovení a ustanovení o 25% a k výsledné částce připočítat maximální výši osobního příplatku podle ustanovení ; z vypočtené platové základny se pak podle ustanovení stanoví plat soudce a podle ustanovení víceúčelová paušální náhrada výdajů (ve výši 5,5% platové základny). Námitky žalované soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že \"právo soudce na plat a náhrady výdajů je stanoveno v ustanovení a vzniká tedy nezávisle na účinnosti ustanovení , a \" a že \"ani dosud neúčinná ustanovení týkající se výše platových složek se pro výpočet výše platu ani náhrad výdajů soudce nepoužijí\". Na základě provedených výpočtů stanovil platovou základnu žalobců ve výši 84.560,- Kč, plat každého z žalobců ve výši 155.600,- Kč měsíčně a víceúčelovou paušální náhradu ve výši 4.700,- Kč měsíčně; žaloba žalobců na zaplacení dlužné částky 65.200,- Kč každému z nich je proto důvodná.

K odvolání žalované a vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně - po té, co usnesením ze dne 9.4.2004 č.j. připustil vstup České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalované - rozsudkem ze dne 29.6.2004 č.j. -109 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně považoval \"aplikaci ustanovení pro výpočet platu soudců za správnou\", neboť \"předpis vyšší právní síly (zákon ) než nařízení vlády stanoví v účinných ustanoveních (§ a 171) stupnici platových tarifů, a od těchto stupnic se odvíjí platy zaměstnanců správních úřadů, mezi které jsou řazeny ministerstva již přímo z y - článek 79\". Je-li \"u platu soudce v ustanovení vnější odkaz na nejvyšší platový tarif zaměstnance ministerstva, bylo v daném konkrétním případě správně použito účinné ustanovení , mající vyšší právní sílu než nařízení vlády\" a \"u dalšího odkazu na maximální výši osobního příplatku bylo správně použito účinné ustanovení a nařízení vlády , neboť jiná účinná úprava v té době nebyla\". Námitky žalované odvolací soud odmítl s odůvodněním, že \"pro použití nejvyššího platového tarifu zaměstnance ministerstva pro výpočet platu soudce není charakteristika platových tříd rozhodná\", že \"tvorba stupnice platových tarifů je v ustanovení popsána a její použití nelze vázat na vydání podzákonného předpisu obsahujícího údaje, ke kterým lze dospět ze zákona běžnou matematickou metodou,\" a že ustanovení je \"blanketovou normou\", která umožňuje \"spojit část právní normy s další její částí obsaženou v jiném právním předpisu, přičemž nemůže být vyloučeno použití úprav ve více právních předpisech\" ( a a ) a \"propojení právní úpravy platu soudce s platovým systémem zaměstnanců ministerstev bylo úmyslem zákonodárce\". Při výpočtu výše platu žalobců postupoval odvolací soud stejným způsobem jako soud prvního stupně, ovšem s tím, že vzal v úvahu \"správný údaj\" o výši průměrné nominální mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře za rok 2000 (12.731,- Kč), a dospěl k závěru, že žalobcům náležel za měsíc červen 2002 plat ve výši 154.700,- Kč a víceúčelová paušální náhrada výdajů ve výši 4.700,- Kč; rozsudek soudu prvního stupně proto potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaná a vedlejší účastník dovolání.

Žalovaná ve svém dovolání namítá, že ustanovení , , a nabyla účinnosti \"v předstihu před plnou účinností\" zákona, neboť \"šlo o nezbytnost pro organizační a finanční zabezpečení přechodu pod režim služebního zákona a v žádném případě tu nebyla zamýšlena předsunutá účinnost ustanovení, která by zakládala nárok na plat a která by stanovila výši jeho složek\". Uvedla, že úprava platových poměrů soudců je upravena speciální právní úpravou, obsaženou v zákoně č. \"ve spojení\" s , že soudcovské platy a nárok na ně \"tvoří ucelený, jednotný a samostatný celek\" a že podle vývoje právní úpravy si i do budoucna ponechávají \"speciální režim, což dokládá vládní novelizované i po vydání zákona novelami č. a č. \". Nemožnost použití zákona na určení platů soudců je podle názoru žalované patrná i ze samotného znění zákona (žádná charakteristika k jednotlivým platovým třídám, jak jsou uvedeny v příloze č. 1 a 3 zákona, neodpovídá obsahem ani označením práci soudce a ani pravidlo o délce služebních let se nevztahuje na soudce Nejvyššího soudu ČR), a dokud nenabudou účinnosti ustanovení upravující působnost , nelze určit, na koho se zákon vůbec vztahuje. Žalovaná se domnívá, že jde \"kombinací dvou nestejných právních předpisů o výkladovou konstrukci, která má za cíl pouze získání nejvyšších možných výhod výběrem nejvýhodnějších úprav z různých platových předpisů pro nestejné kategorie zaměstnanců\"; takový výklad nese \"prvky libovůle a je v rozporu s požadavkem racionální interpretace, která vybočuje z mezí výkladových pravidel platných pro všechny druhy norem včetně blanketové, jejichž cílem je objasnění a vyjasnění smyslu a účelu zákona\". Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení a a navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Vedlejší účastník ve svém dovolání v první řadě namítá, že ustanovení nelze \"vůbec z právnětechnického hlediska aplikovat\". Soudy totiž uvedené ustanovení s tzv. předsunutou účinností (oproti dalším ustanovením ) \"uměle vyčlenily ze služebního zákona a pružně zkombinovaly se stávající komplexní právní úpravou za situace, kdy služební zákon jako celek nenabyl účinnosti\", ačkoliv \"účinnosti nenabyly ani ustanovení o působnosti služebního zákona, především o věcné a osobní působnosti, o definici pojmů obsažených v ustanovení služebního zákona\", v důsledku čehož nelze ani \"stanovit hypotézu právní normy\" podle ustanovení Protože ustanovení je \"z právně technického hlediska\" neaplikovatelné, nemůže odůvodnit užití \"současné platné a účinné komplexní úpravy odměňování soudců\". Vedlejší účastník dále soudům vytýká, že \"ztotožnily pojem zaměstnanci ministerstev ve smyslu ustanovení a legislativní zkratku státní zaměstnanci použitou v ustanovení \". Zaměstnancem ministerstva je třeba rozumět \"osobu v pracovněprávním vztahu (především pracovním poměru) podle \", zatímco pojem státní zaměstnanec představuje \"nyní neexistující a teprve v budoucnu pravděpodobně vzniklou kategorii osob, jež budou vykonávat činnost ve služebním poměru\". Protože ustanovení vymezují \"legislativní zkratku státní zaměstnanec\" a jako celek dosud nenabyly účinnosti, je třeba i po účinnosti ustanovení postupovat tak, že platová základna se bude určovat \"ve vztahu k platovým náležitostem podle ustanovení náležejícím zaměstnancům České republiky - ministerstev jakožto organizačním složkám státu, kteří podle stávající právní úpravy vykonávají práci v pracovním poměru podle a kteří jsou za tuto práci odměňováni příslušným právním předpisem, tedy Vedlejší účastník dále namítá, že se soudy nezabývaly \"zásadní vazbou ustanovení na ustanovení \" a že nárok odvolacím soudem odvozený z ustanovení z tohoto ustanovení (do nabytí účinnosti ustanovení ) vůbec nevyplývá; ustanovení tohoto zákona totiž zakládá (by po své účinnosti zakládalo) nárok na platový tarif a ustanovení jen stanoví pravidla pro výpočet platového tarifu. Vedlejší účastník přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení písm c) a , svou legitimaci podat dovolání \"ze znění pouze rámcové úpravy dovolání v ustanovení a násl. , která výslovně nevylučují vedlejšího účastníka z okruhu osob oprávněných podat dovolání\", a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl. Uvedli, že dovolání žalované není přípustné ve smyslu ustanovení , neboť nejde o řešení právní otázky zásadního významu, a že se soudy řádně vypořádaly se všemi námitkami, které byly za řízení proti jejich nárokům vzneseny. Zdůraznili současně, že přijetí názorů žalobců ze strany soudů v projednávané věci \"neznamená jakékoli zvýhodnění soudců, ale že jde o to, aby se u všech ústavních činitelů včetně soudců vycházelo při stanovení platové základny též ze , resp. těch jeho ustanovení, která již nabyla účinnosti, takže plat by měl být nově vypočítán ve vyšší výměře nejen soudcům, ale též poslancům, senátorům, členům vlády atd.\".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení věty první účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Podle ustanovení v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.

Pravidlo uvedené v ustanovení , že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, se uplatní v průběhu (během) občanského soudního řízení. Na oprávnění vedlejšího účastníka podat opravné prostředky ustanovení nedopadá; možnost vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně proto upravuje ustanovení a podat žalobu na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost řeší ustanovení Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví, že by vedlejší účastník mohl podat též dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, byl v soudní praxi přijat (za pomoci argumentu e silentio legis) a nadále je přijímán jako správný závěr (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.5.2003 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004), podle kterého vedlejší účastník není (podle právní úpravy účinné od 1.1.2001) osobou oprávněnou k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.

Protože k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není vedlejší účastník oprávněn (subjektivně legitimován), Nejvyšší soud České republiky proto jeho dovolání podle ustanovení věty první a odmítl a k argumentům v něm obsaženým nadále přihlížel stejně, jako kdyby byly uplatněny ve vyjádření k dovolání, které ve věci podala žalovaná.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Žalovaná subjektivně přípustným dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku, jakým způsobem se stanoví platová základna pro určení platu a jiných náležitostí spojených s výkonem funkce soudce poté, co dnem 28.5.2002 nabyla účinnosti ustanovení , , a e) a odst.4, až 13, až 34, , , , , , a 2, , 3 a 4, , až 3, a přílohy č. 1 a 3 , o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon). Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobci požadují plat a víceúčelovou paušální náhradu výdajů za měsíc červen 2002 - podle , o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění zákonů č. , č. , č. a č. , tedy podle zákona o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců ve znění účinném do 31.12.2002 (dále jen \"zákona o platu představitelů státní moci\").

Podle ustanovení § 3 odst.3 zákona o platu představitelů státní moci platovou základnou je souhrn nejvyššího platového tarifu a maximální výše osobního příplatku stanovených zvláštním předpisem1) pro zaměstnance ministerstev. Podle poznámky pod čarou č. 1 se tímto \"zvláštním předpisem\" rozumí ustanovení \" a , o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí, ve znění pozdějších předpisů\".

V době přijetí zákona o platu představitelů státní moci byla ministerstva nejen ústředními orgány státní správy České republiky, ale také právnickými osobami (srov. právní názor uvedený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21.9.1993 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) a byla tedy rovněž způsobilými zaměstnavateli (srov. ). Zaměstnanci ministerstev se za tohoto právního stavu rozuměly fyzické osoby, které byly s ministerstvem v pracovním poměru nebo v jiném pracovněprávním vztahu.

Dnem 1.1.2001 nabyl účinnosti , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle kterého se ministerstva stala organizačními složkami státu (srov. tohoto zákona) a podle kterého jako organizační složky státu nebyla právnickými osobami (srov. větu první tohoto zákona). Ode dne 1.1.2001 tedy nebylo možné považovat ministerstva za právnické osoby ani tehdy, vystupovala-li v jiných právních vztazích než které vznikají při výkonu státní správy. V pracovněprávních vztazích to mimo jiné znamenalo, že fyzické osoby u nich působící v pracovním poměru nebo v jiném pracovněprávním vztahu se staly zaměstnanci státu (České republiky) a že ministerstva jednala v těchto pracovněprávních vztazích za stát (Českou republiku) jako jeho příslušná organizační složka (srov. též ).

Uvedené mělo mimo jiné za následek, že ode dne 1.1.2001 bylo třeba považovat za \"zaměstnance ministerstev\" ve smyslu ustanovení § 3 odst.3 zákona o platu představitelů státní moci - i když se nezměnilo jeho znění - zaměstnance státu (České republiky), kteří pracují v těchto organizačních složkách státu, tedy, řečeno jinak, fyzické osoby, které jsou v pracovním poměru nebo v jiném pracovněprávním vztahu ke státu (České republice) a které vykonávají svou práci na ministerstvech jako organizačních složkách státu.

Dne 26.4.2002 byl přijat , o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon) [dále též jen \"služební zákon\"], který mimo jiné stanovil, že některé činnosti (státní službu, vyjmenovanou zejména v ustanovení služebního zákona) budou nadále místo zaměstnanců státu, kteří pracují na ministerstvech v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu, konat tzv. státní zaměstnanci (zaměstnanci vykonávající ve správních úřadech státní správu jako službu, kterou Česká republika poskytuje veřejnosti) ve služebním poměru. Služební zákon současně předpokládá, že vedle státních zaměstnanců budou na ministerstvech a jiných správních úřadech nadále působit (mimo výkon státní služby) zaměstnanci státu v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu, a upravuje rovněž odměňování za práci nejen u státních zaměstnanců, ale i ostatních zaměstnanců vykonávajících ve správních úřadech práci v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu. měl nabýt účinnosti dnem 1.1.2004 (k tomu ovšem nedošlo, neboť a č. byla jeho účinnost posunuta až na 1.1.2007) s výjimkou ustanovení , , a e) a odst.4, až 13, až 34, , , , , , a 2, , 3 a 4, , až 3, a příloh č. 1 a 3, která nabyla účinnosti dnem vyhlášení (tj. dnem 28.5.2002).

Z uvedeného je v první řadě zřejmé, že nelze ztotožňovat zaměstnance státu, kteří konají (a po účinnosti služebního zákona nadále budou konat) na ministerstvech a jiných správních úřadech práci v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu, se státními zaměstnanci, kteří budou (poté, co služební zákon nabyde účinnosti) na ministerstvech a jiných správních úřadech vykonávat státní službu ve služebním poměru, neboť konají (budou konat) zcela odlišné práce a v naprosto jiném právním vztahu. Za \"zaměstnance ministerstev\" ve smyslu ustanovení zákona o platu představitelů státní moci proto nelze považovat státní zaměstnance (zaměstnance mající vykonávat podle ve správních úřadech státní správu jako službu, kterou Česká republika poskytuje veřejnosti), a to ani od 28.5.2002, kdy nabyla účinnosti některá ustanovení služebního zákona, ani ode dne, kdy služební zákon vstoupí v účinnost jako celek. Uvedené by mohlo platit jen tehdy, kdyby došlo v tomto směru ke změně právní úpravy. Takováto změna právní úpravy však přijata nebyla; naopak, o změně zákonů souvisejících s přijetím zákona o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon) byl změněn tak (srov. Část třicátoutřetí, Čl. XXXIII tohoto zákona), že platová základna pro určení platu a jiných náležitostí spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců se nadále má odvíjet nikoliv od odměňování \"zaměstnanců ministerstev\", ale od násobků \"průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok\".

Platová základna pro určení platu a jiných náležitostí spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců se stanoví - jak vyplývá ze znění ustanovení § 3 odst.3 zákona o platu představitelů státní moci - podle právních předpisů, kterými se řídí odměňování za práci \"zaměstnanců ministerstev\" (tj. zaměstnanců státu, kteří pracují u ministerstva jako organizační složky státu v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu), a to ve výši součtu nejvyššího platového tarifu a maximálního osobního příplatku, které podle nich přísluší (lze poskytnout) těmto zaměstnancům státu.

Platový tarif a osobní ohodnocení příslušelo v červnu 2002 zaměstnancům státu, pracujícím u ministerstva jako organizační složky státu, za podmínek a ve výši stanovených v , o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí, ve znění , č. 288/1993, č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. a č. (srov. jeho ). I když lze souhlasit s odvolacím soudem v tom, že právní předpis \"vyšší právní síly\" má přednost před právním předpisem nižším, bylo v projednávané věci rozhodující, že právní úprava odměňování státních zaměstnanců, uvedená zejména v až 158 služebního zákona, a ani zaměstnanců státu působících u ministerstev nebo jiných správních úřadů v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu, obsažená zejména v až 191 služebního zákona, neměla v červnu 2002 (a ani později) pro určení platového tarifu či osobního hodnocení zaměstnanců státu, pracujících u ministerstva jako organizační složky státu, jakýkoliv právní význam. Právní úprava odměňování státních zaměstnanců je tu nerozhodná už proto, že - jak uvedeno výše - státní zaměstnance nelze považovat za \"zaměstnance ministerstev\" ve smyslu ustanovení zákona o platu představitelů státní moci. Právní úprava odměňování zaměstnanců státu působících u ministerstev nebo jiných správních úřadů v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu, obsažená zejména v až 191 služebního zákona, nemůže být použita proto, že z těchto ustanovení nabyla dnem 28.5.2002 účinnosti toliko ustanovení a , a to, jak se uvádí v důvodové zprávě ke služebnímu zákonu, z důvodu, aby \"s ohledem na navrhované přechodné období došlo k plynulému a efektivnímu přechodu z pracovněprávních vztahů na vztahy služební\", a že jen jejich \"předsunutá účinnost\" nemůže postačovat k tomu, aby se touto právní úpravou řídilo odměňování zaměstnanců státu, aby nahradila dosavadní právní úpravu (obsaženou v rozhodné době zejména v ve znění pozdějších předpisů) a aby tedy byla významná rovněž z hlediska ustanovení zákona o platu představitelů státní moci.

Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že ustanovení § 171 služebního zákona upravuje (obdobně jako soudy uvažované ustanovení § 135 služebního zákona, rovněž účinné od 28.5.2002) stupnici platových tarifů. Tímto způsobem stanovená stupnice platových tarifů by mohla mít pro určení platové základny podle ustanovení § 3 odst.3 zákona o platu představitelů státní moci právní význam, jen kdyby se jí řídilo v rozhodném období (tj. v červnu 2002) také odměňování zaměstnanců státu působících u ministerstev nebo jiných správních úřadů v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu; tak tomu ovšem nebylo a ani být nemohlo, a to zejména proto, že dosud nenabylo účinnosti ani ustanovení § 169 služebního zákona o poskytování platu těmto zaměstnancům, ani § 170 služebního zákona o platovém tarifu, a ustanovení § 171 služebního zákona upravující toliko stupnici platových tarifů neposkytuje (samo o sobě nemůže poskytovat) právní podklad pro nárok na plat u těchto zaměstnanců státu. Přihlédnutí toliko k ustanovení služebního zákona (obdobně jako k soudy uvažovanému ustanovení služebního zákona) v \"kombinaci\" s ustanoveními a (ve znění pozdějších předpisů) tedy nepředstavuje za uvedené situace jazykový, logický, systematický a ani historický výklad právních předpisů, popřípadě aplikaci tzv. blanketové normy, ale jen účelové a nepřípustné propojení navzájem samostatných a podle právních předpisů zcela oddělených právních úprav odměňování za práci.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že platová základna pro určení platu a jiných náležitostí spojených s výkonem funkce soudce se ve smyslu ustanovení zákona o platu představitelů státní moci stanovila podle , o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí, ve znění pozdějších předpisů i po dni 28.5.2002, kterým nabyla účinnosti ustanovení , , a e) a odst.4, až 13, až 34, , , , , , a 2, , 3 a 4, , až 3, a přílohy č. 1 a 3 služebního zákona, a to až do dne 1.1.2004, kterým nabyla účinnosti Část třicátátřetí, Čl. XXXIII

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení části věty za středníkem zrušil a věc podle ustanovení věty první vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( část první věty za středníkem a věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. srpna 2005

JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.

předseda senátu