Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2546/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně Mgr. D. S., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 5 se sídlem v Praze 5, nám. Kinských č. 5, o 33.000,- Kč s příslušenstvím, za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16, zastoupené advokátem, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalované a vedlejšího účastníka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2004 č.j. -85, takto:

I. Dovolání vedlejšího účastníka se odmítá.

II. Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 33.000,- Kč s 5,5% úrokem od 11.10.2002 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že byla jmenována soudkyní a přidělena k výkonu soudcovské činnosti k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 a že \"platovým výměrem\" ze dne 2.3.2002 jí byl stanoven měsíční \"pracovní příjem\" ve výši 37.700,- Kč a víceúčelová paušální náhrada výdajů ve výši 2.600,- Kč. Plat v celkové výši 40.300,- Kč jí byl vyplacen též za měsíc září 2002, ačkoliv při výpočtu platu soudce je třeba po dni 28.5.2002, kdy nabyl účinnosti , vycházet z platové základny, která se stanoví na základě nejvyššího platového tarifu určeného podle ustanovení tohoto zákona (\"za použití\" ustanovení tohoto zákona), který je třeba zvýšit podle ustanovení a o 25%, a k výsledné částce pak přičíst maximální výši osobního příplatku podle ustanovení ; z takto určené platové základny se stanoví podle ustanovení plat soudce a víceúčelová paušální náhrada výdajů. Na základě provedených výpočtů žalobkyně dovozuje, že platová základna činí 84.640,- Kč (sestávající z částky 33.850,- Kč jako nejvyššího platového tarifu pro zaměstnance ministerstev, ze zvýšení této částky o 25% představující \"maximální výši osobního příplatku\" a z částky 42.320,- Kč jako \"maximální výše osobního příplatku\"), že její plat činí 68.600,- Kč (určený z platové základny platovým koeficientem 0,81) a že její víceúčelová paušální náhrada výdajů činí 4.700,- Kč (ve výši 5,5% platové základny). Protože žalovaná vyplatila žalobkyni za měsíc září 2002 pouze částku 40.300,- Kč, ačkoliv jí náleží 73.300,- Kč, žalobkyně požaduje zaplacení \"rozdílu\" ve výši 33.000,- Kč.

Žalovaná namítla, že platová základna pro výpočet platu soudce je stanovena podle ustanovení jako souhrn nejvyššího platového tarifu a maximální výše osobního příplatku stanovených zvláštním právním předpisem pro zaměstnance ministerstev \"s odkazem\" na ustanovení a , přičemž tento právní předpis platí \"i po datu 28.5.2002\" a jeho \"platnost nebyla dotčena, neboť byl vydán na základě stále platného \". Platová základna se tedy nemůže vypočítávat \"z tarifů stanovených \"; opačný výklad by představoval \"neplatnost uplatněného nároku\" ve smyslu ustanovení , neboť by se \"svým účelem příčil zájmům společnosti\", když \"zákonodárce bezesporu nezamýšlel zvýšit platy ústavních činitelů a dalších představitelů státní moci o několik desítek procent, ale upravit nově postavení vybraných státních úředníků v rámci dokončení profesionalizace a depolitizace státní správy\". Žalovaná současně poukázala na to, že dosud \"nebyla splněna povinnost podle ustanovení \" o vyhlášení stupnice platových tarifů ve Sbírce zákonů a že tedy určení platu je pouze \"v rovině teoretických matematických výpočtů\".

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 2.10.2003 č.j. -19 žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni 32.500,- Kč s 5,5% úrokem od 11.10.2002 do zaplacení, žalobu o zaplacení částky 500,- Kč s 5,5% úrokem ode dne 11.10.2002 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1.320,- Kč. Poté, co dovodil, že \"žádný z členů rozhodujícího senátu\" není vyloučen z projednání a rozhodnutí této věci, neboť \"neexistuje objektivní důvod pochybovat o jejich nepodjatosti\" (a ani žádný z účastníků námitku podjatosti nevznesl), a že není ani důvod, pro který by měla být věc přikázána jinému soudu z důvodu vhodnosti (a účastníci ani takový postup nenavrhli), dospěl k závěru, že účastnici jsou věcně legitimováni, neboť žalobkyně byla jmenována soudcem dne 4.12.2001 a poté přidělena k výkonu soudcovské funkce k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 a žalovaná je \"druhou stranou takovýmto způsobem vzniklého pracovního vztahu\". Při úvaze, zda má být platová základna pro určení platu, dalšího platu a náhrady výdajů soudce stanovena ve smyslu (ve znění zákonů č. , č. , č. a č. ) podle , vydaného \"na základě stále účinného \", nebo na základě ustanovení , která nabyla účinnosti dnem 28.5.2002 (ačkoliv jako celek má tento zákon nabýt účinnosti až dnem 1.1.2004), soud prvního stupně nejprve dovodil, že tu \"došlo ke střetu dvou právních úprav\" a že je třeba proto vycházet zásadně z právní normy vyšší právní síly (tedy z již účinných ustanovení ) a \"jen zcela podpůrně (tam, kde si navzájem neodporují)\" z , a uzavřel, že platová základna, z níž se odvozuje plat soudce, vychází z ustanovení (ohledně platového tarifu) a z ve znění účinném do 31.12.2002 (ohledně osobního příplatku). Námitky žalované odmítl s odůvodněním, že poznámka pod čarou u ustanovení , která odkazuje na ustanovení a , nemá \"normativní charakter\" a \"navíc neodkazuje na způsob určení samotného tarifu, ale pouze na způsob jeho zvýšení o osobní příplatek, což je až další složka tvořící plat soudce\", že nesplnění \"povinnosti podle ustanovení je \"naprosto irelevantní, neboť tvorba stupnice platových tarifů je zákonným způsobem popsána v ustanovení a tento matematický výpočet je pouze technickou součástí zákona\", a že nárok žalobkyně nemůže být podle ustanovení \"neplatný\", neboť \"se nejedná o nárok z právního úkonu, ale o nárok vyplývající přímo ze zákona\". Z uvedených důvodů soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni vznikl dnem 28.5.2002 \"nárok na plat, vypočítávaný podle zásad ustanovení ve spojení s ustanovením a násl. \". Na základě provedených výpočtů stanovil platovou základnu žalobkyně ve výši 84.040,- Kč, plat žalobkyně ve výši 68.100,- Kč měsíčně a víceúčelovou paušální náhradu žalobkyně ve výši 4.700,- Kč měsíčně; za měsíc září 2002 tedy zbývá k doplacení částka 32.500,- Kč.

K odvolání žalované Městský soud v Praze - po té, co usnesením ze dne 27.4.2004 č.j. -55 připustil vstup České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalované - rozsudkem ze dne 25.6.2004 č.j. -85 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Po té, co dovodil, že vedlejší účastník nebyl oprávněn uplatnit námitku podjatosti vůči předsedovi senátu soudu prvního stupně a že předseda senátu soudu prvního stupně Mgr. M. Š. nebyl z projednání a rozhodování věci vyloučen, se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, jakým způsobem má být stanovena platová základna ve smyslu ustanovení ve znění pozdějších předpisů v rozhodném období, že \"poznámka pod čarou nemá normativní charakter\" a že \"pokud je odkazováno na konkrétní předpis, který byl následně novelizován nebo nahrazen jiným, je třeba vždy vycházet z předpisu pozdějšího\", a \"vzhledem k námitkám žalované a vedlejšího účastníka\" zdůraznil, že \"různé právní normy mají různou právní sílu, přičemž zákon požívá vyšší právní síly než nařízení vlády\", a že \"tento právní princip, teorií ani praxí jinak nezpochybňovaný, se pak uplatní při kolizi dvou právních předpisů, neboť jsou-li stejné otázky upraveny odlišně, vychází se z té úpravy, která je obsažena v normě vyšší právní síly\". Oproti názoru soudu prvního stupně nelze úspěšně argumentovat \"účelem a smyslem\" \"zejména s odkazem na důvodovou zprávu k němu\", neboť jeho \"smysl a účel\" je třeba \"odvozovat především z toho, že zákonodárce projevil v ustanovení uvedeného zákona vůli, aby některá vyjmenovaná ustanovení, tedy i , nabyla účinnosti již dnem vyhlášení zákona\" a \"v zákoně je tedy jasně uvedeno, od kdy má toto ustanovení platit a ani v důvodové zprávě se nic neuvádí o tom, že by po 28.5.2002 byla v některých případech vyloučena aplikace těch ustanovení, která nabyla účinnosti\", a ani tím, že zaměstnanci ministerstev nejsou \"odměňováni\" podle , neboť \"předmětem sporu\" není plat zaměstnanců ministerstev, ale \"nárok na plat soudců\", a soudců se ze \"dotýká pouze to ustanovení, které nabylo účinnosti dnem vyhlášení, tedy dnem 28.5.2002\". Podle názoru odvolacího soudu nemůže být pro věc rozhodné, že nebyla vydána stupnice platových tarifů podle , neboť je podstatné, že způsob výpočtu je v zákoně uveden, a nelze odmítnout zákon, na němž se usnesl parlament, s poukazem na to, že \"to tak zákonodárce nemyslel, neboť nejvyšší hodnotou a vůdčí idejí právního státu je dodržování platných zákonů a vymožitelnost práva\". Protože je správný názor soudu prvního stupně i v tom, že \"se nelze dovolávat neplatnosti právního úkonu podle \", a protože byla správně stanovena výše nároku, byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrzen.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaná a vedlejší účastník dovolání.

Žalovaná ve svém dovolání namítá, že při stanovení platové základny pro výpočet platu soudce je třeba i v době po dni 28.5.2002 vycházet z I když \"právní řád rozeznává právní normy různé právní síly\", i když poznámka pod čarou u ustanovení \"nemá normativní charakter\" a i když se na zaměstnance ministerstev \"vztahuje pro odměňování jak , tak i nař. vl. č. \", je třeba při výpočtu platu soudce použít \"tu právní normu, která odpovídá nikoli jen liteře zákona, ale i jeho koncepci a vyjádření určitých mravních idejí a hodnot\"; zákonodárce \" bezesporu nezamýšlel zvýšit platy ústavních činitelů a dalších představitelů státní moci o několik desítek procent, ale upravit nově postavení vybraných státních úředníků v rámci dokončení profesionalizace a depolitizace státní správy\". Ministerstvo práce a sociálních věcí navíc \"nesplnilo do dnešního dne svoji povinnost podle ust. \", konkrétní výše vypočítané stupnice platových tarifů tak nebyla vyhlášena ve Sbírce zákonů a nejsou podle něj zaměstnanci ministerstev vypláceni, tzn. že tento zákon nezačal být výkonnou mocí doposud aplikován ohledně zaměstnanců státu, na které se vztahuje (kdyby se tito zaměstnanci domáhali zvýšení platů podle tohoto zákona, znamenalo by to zatížení státního rozpočtu v řádu miliard korun ročně, s těmito výdaji však vláda při návrhu státního rozpočtu pro roky 2002, 2003 ani 2004 nepočítala). I když je \"novější a vyšší právní síly\" než vládní , nelze jej podle názoru žalované použít k výpočtu mzdové základny podle ustanovení Žalovaná dále namítá, že \"pojem zaměstnanec\" užitý v ustanovení je třeba vykládat tak, že \"jde o osoby, které vykonávají pro zaměstnavatele práci za mzdu v některém z pracovněprávních vztahů upravených \"; nemůže se týkat osob, které \"teprve v budoucnu budou případně vykonávat činnost v poměru služebním\" a nelze tedy \"pojem zaměstnanci ministerstva\" ztotožňovat s pojmem \"státní zaměstnanci\" v tom smyslu, jak jej užívá Žalovaná dovozuje, že \"výklady soudů obou stupňů jsou ryze účelové a neobstojí v rámci výkladových pravidel zákonů\". Soud sice není \"absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, smí a musí se od něj odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jenž mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu, přičemž je nutno vyvarovat se libovůle a rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci\", avšak \"v případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým\"; soudy uvedená pravidla porušily, když dovodily, že \"pojem zaměstnanci ministerstva je totožný, popř. v sobě zahrnuje i pojem státní zaměstnanci tak, jak jej užívá v legislativní zkratce \". Podle názoru žalované se právní názor soudů též příčí zájmům společnosti, neboť \"zákonodárná moc svou činností jednoznačně deklarovala a deklaruje zájem dalších složek státní moci na systematickém nominálním i reálném snižování platu soudců od počátku roku 2002 do minimálně konce roku 2006\" a nikoliv \"zájem opačný, který deklaroval právní výklad provedený soudy obou stupňů\" tuto \"zákonodárnou činnost nelze obcházet účelovým výkladem zákonů\". Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení a navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů (s výjimkou zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně) zrušil.

Vedlejší účastník ve svém dovolání v první řadě namítá, že ustanovení nelze \"vůbec z právnětechnického hlediska aplikovat\". Soudy totiž uvedené ustanovení s tzv. předsunutou účinností (oproti dalším ustanovením ) \"uměle vyčlenily ze služebního zákona a pružně zkombinovaly se stávající komplexní právní úpravou za situace, kdy služební zákon jako celek nenabyl účinnosti\", ačkoliv \"účinnosti nenabyly ani ustanovení o působnosti služebního zákona, především o věcné a osobní působnosti, o definici pojmů obsažených v ustanovení služebního zákona\", v důsledku čehož nelze ani \"stanovit hypotézu právní normy\" podle ustanovení Protože ustanovení je \"z právně technického hlediska\" neaplikovatelné, nemůže odůvodnit užití \"současné platné a účinné komplexní úpravy odměňování soudců\". Vedlejší účastník dále soudům vytýká, že \"ztotožnily pojem zaměstnanci ministerstev ve smyslu ustanovení a legislativní zkratku státní zaměstnanci použitou v ustanovení \". Zaměstnancem ministerstva je třeba rozumět \"osobu v pracovněprávním vztahu (především pracovním poměru) podle \", zatímco pojem státní zaměstnanec představuje \"nyní neexistující a teprve v budoucnu pravděpodobně vzniklou kategorii osob, jež budou vykonávat činnost ve služebním poměru\". Protože ustanovení vymezují \"legislativní zkratku státní zaměstnanec\" a jako celek dosud nenabyly účinnosti, je třeba i po účinnosti ustanovení postupovat tak, že platová základna se bude určovat \"ve vztahu k platovým náležitostem podle ustanovení náležejícím zaměstnancům České republiky - ministerstev jakožto organizačním složkám státu, kteří podle stávající právní úpravy vykonávají práci v pracovním poměru podle a kteří jsou za tuto práci odměňováni příslušným právním předpisem, tedy Vedlejší účastník dále namítá, že se soudy nezabývaly \"zásadní vazbou ustanovení na ustanovení \" a že nárok odvolacím soudem odvozený z ustanovení z tohoto ustanovení (do nabytí účinnosti ustanovení ) vůbec nevyplývá; ustanovení tohoto zákona totiž zakládá (by po své účinnosti zakládalo) nárok na platový tarif a ustanovení jen stanoví pravidla pro výpočet platového tarifu. Podle názoru vedlejšího účastníka ve věci v prvním stupni rozhodoval vyloučený soudce (předseda senátu Mgr. M. Š.), neboť \"sám v obdobné věci podal žalobu a při rozhodování tak posuzoval otázky totožné s jím podanou žalobou\" a \"žalobkyně je jeho kolegyně z téhož soudu\"; je tu tedy dán důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Vedlejší účastník přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení písm c) a , svou legitimaci podat dovolání \"ze znění pouze rámcové úpravy dovolání v ustanovení a násl. , která výslovně nevylučují vedlejšího účastníka z okruhu osob oprávněných podat dovolání\", a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. Uvedla, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení a že se soudy řádně vypořádaly se všemi námitkami, které byly za řízení proti jejímu nároku vzneseny.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení věty první účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Podle ustanovení v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.

Pravidlo uvedené v ustanovení , že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, které v řízení podporuje, se uplatní v průběhu (během) občanského soudního řízení. Na oprávnění vedlejšího účastníka podat opravné prostředky ustanovení nedopadá; možnost vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně proto upravuje ustanovení a podat žalobu na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost řeší ustanovení Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví, že by vedlejší účastník mohl podat též dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, byl v soudní praxi přijat (za pomoci argumentu e silentio legis) a nadále je přijímán jako správný závěr (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.5.2003 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004), podle kterého vedlejší účastník není (podle právní úpravy účinné od 1.1.2001) osobou oprávněnou k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.

Protože k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není vedlejší účastník oprávněn (subjektivně legitimován), Nejvyšší soud České republiky proto jeho dovolání podle ustanovení věty první a odmítl a k argumentům v něm obsaženým nadále přihlížel stejně, jako kdyby byly uplatněny ve vyjádření k dovolání, které ve věci podala žalovaná.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Žalovaná subjektivně přípustným dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku potvrzen. Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku, jakým způsobem se stanoví platová základna pro určení platu a jiných náležitostí spojených s výkonem funkce soudce poté, co dnem 28.5.2002 nabyla účinnosti ustanovení , , a e) a odst.4, až 13, až 34, , , , , , a 2, , 3 a 4, , až 3, a přílohy č. 1 a 3 , o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon). Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobkyně požaduje plat a víceúčelovou paušální náhradu výdajů za měsíc září 2002 - podle , o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění zákonů č. , č. , č. a č. , tedy podle zákona o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců ve znění účinném do 31.12.2002 (dále jen \"zákona o platu představitelů státní moci\").

Podle ustanovení § 3 odst.3 zákona o platu představitelů státní moci platovou základnou je souhrn nejvyššího platového tarifu a maximální výše osobního příplatku stanovených zvláštním předpisem1) pro zaměstnance ministerstev. Podle poznámky pod čarou č. 1 se tímto \"zvláštním předpisem\" rozumí ustanovení \" a , o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí, ve znění pozdějších předpisů\".

V době přijetí zákona o platu představitelů státní moci byla ministerstva nejen ústředními orgány státní správy České republiky, ale také právnickými osobami (srov. právní názor uvedený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21.9.1993 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) a byla tedy rovněž způsobilými zaměstnavateli (srov. ). Zaměstnanci ministerstev se za tohoto právního stavu rozuměly fyzické osoby, které byly s ministerstvem v pracovním poměru nebo v jiném pracovněprávním vztahu.

Dnem 1.1.2001 nabyl účinnosti , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle kterého se ministerstva stala organizačními složkami státu (srov. tohoto zákona) a podle kterého jako organizační složky státu nebyla právnickými osobami (srov. větu první tohoto zákona). Ode dne 1.1.2001 tedy nebylo možné považovat ministerstva za právnické osoby ani tehdy, vystupovala-li v jiných právních vztazích než které vznikají při výkonu státní správy. V pracovněprávních vztazích to mimo jiné znamenalo, že fyzické osoby u nich působící v pracovním poměru nebo v jiném pracovněprávním vztahu se staly zaměstnanci státu (České republiky) a že ministerstva jednala v těchto pracovněprávních vztazích za stát (Českou republiku) jako jeho příslušná organizační složka (srov. též ).

Uvedené mělo mimo jiné za následek, že ode dne 1.1.2001 bylo třeba považovat za \"zaměstnance ministerstev\" ve smyslu ustanovení § 3 odst.3 zákona o platu představitelů státní moci - i když se nezměnilo jeho znění - zaměstnance státu (České republiky), kteří pracují v těchto organizačních složkách státu, tedy, řečeno jinak, fyzické osoby, které jsou v pracovním poměru nebo v jiném pracovněprávním vztahu ke státu (České republice) a které vykonávají svou práci na ministerstvech jako organizačních složkách státu.

Dne 26.4.2002 byl přijat , o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon) [dále též jen \"služební zákon\"], který mimo jiné stanovil, že některé činnosti (státní službu, vyjmenovanou zejména v ustanovení služebního zákona) budou nadále místo zaměstnanců státu, kteří pracují na ministerstvech v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu, konat tzv. státní zaměstnanci (zaměstnanci vykonávající ve správních úřadech státní správu jako službu, kterou Česká republika poskytuje veřejnosti) ve služebním poměru. Služební zákon současně předpokládá, že vedle státních zaměstnanců budou na ministerstvech a jiných správních úřadech nadále působit (mimo výkon státní služby) zaměstnanci státu v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu, a upravuje rovněž odměňování za práci nejen u státních zaměstnanců, ale i ostatních zaměstnanců vykonávajících ve správních úřadech práci v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu. měl nabýt účinnosti dnem 1.1.2004 (k tomu ovšem nedošlo, neboť a č. byla jeho účinnost posunuta až na 1.1.2007) s výjimkou ustanovení , , a e) a odst.4, až 13, až 34, , , , , , a 2, , 3 a 4, , až 3, a příloh č. 1 a 3, která nabyla účinnosti dnem vyhlášení (tj. dnem 28.5.2002).

Z uvedeného je v první řadě zřejmé, že nelze ztotožňovat zaměstnance státu, kteří konají (a po účinnosti služebního zákona nadále budou konat) na ministerstvech a jiných správních úřadech práci v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu, se státními zaměstnanci, kteří budou (poté, co služební zákon nabyde účinnosti) na ministerstvech a jiných správních úřadech vykonávat státní službu ve služebním poměru, neboť konají (budou konat) zcela odlišné práce a v naprosto jiném právním vztahu. Za \"zaměstnance ministerstev\" ve smyslu ustanovení zákona o platu představitelů státní moci proto nelze považovat státní zaměstnance (zaměstnance mající vykonávat podle ve správních úřadech státní správu jako službu, kterou Česká republika poskytuje veřejnosti), a to ani od 28.5.2002, kdy nabyla účinnosti některá ustanovení služebního zákona, ani ode dne, kdy služební zákon vstoupí v účinnost jako celek. Uvedené by mohlo platit jen tehdy, kdyby došlo v tomto směru ke změně právní úpravy. Takováto změna právní úpravy však přijata nebyla; naopak, o změně zákonů souvisejících s přijetím zákona o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon) byl změněn tak (srov. Část třicátoutřetí, Čl. XXXIII tohoto zákona), že platová základna pro určení platu a jiných náležitostí spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců se nadále má odvíjet nikoliv od odměňování \"zaměstnanců ministerstev\", ale od násobků \"průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok\".

Platová základna pro určení platu a jiných náležitostí spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců se stanoví - jak vyplývá ze znění ustanovení § 3 odst.3 zákona o platu představitelů státní moci - podle právních předpisů, kterými se řídí odměňování za práci \"zaměstnanců ministerstev\" (tj. zaměstnanců státu, kteří pracují u ministerstva jako organizační složky státu v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu), a to ve výši součtu nejvyššího platového tarifu a maximálního osobního příplatku, které podle nich přísluší (lze poskytnout) těmto zaměstnancům státu.

Platový tarif a osobní ohodnocení příslušelo v září 2002 zaměstnancům státu, pracujícím u ministerstva jako organizační složky státu, za podmínek a ve výši stanovených v , o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí, ve znění , č. 288/1993, č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. a č. (srov. jeho ). I když lze souhlasit s odvolacím soudem v tom, že poznámka pod čarou uvedená v zákoně nebo jiném právním předpise \"nemá normativní charakter\", že právní předpis \"vyšší právní síly\" má přednost před právním předpisem nižším a že pozdější právní úprava nahrazuje dřívější, bylo v projednávané věci rozhodující, že právní úprava odměňování státních zaměstnanců, uvedená zejména v až 158 služebního zákona, a ani zaměstnanců státu působících u ministerstev nebo jiných správních úřadů v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu, obsažená zejména v až 191 služebního zákona, neměla v září 2002 (a ani později) pro určení platového tarifu či osobního hodnocení zaměstnanců státu, pracujících u ministerstva jako organizační složky státu, jakýkoliv právní význam. Právní úprava odměňování státních zaměstnanců je tu nerozhodná už proto, že - jak uvedeno výše - státní zaměstnance nelze považovat za \"zaměstnance ministerstev\" ve smyslu ustanovení zákona o platu představitelů státní moci. Právní úprava odměňování zaměstnanců státu působících u ministerstev nebo jiných správních úřadů v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu, obsažená zejména v až 191 služebního zákona, nemůže být použita proto, že z těchto ustanovení nabyla dnem 28.5.2002 účinnosti toliko ustanovení a , a to, jak se uvádí v důvodové zprávě ke služebnímu zákonu, z důvodu, aby \"s ohledem na navrhované přechodné období došlo k plynulému a efektivnímu přechodu z pracovněprávních vztahů na vztahy služební\", a že jen jejich \"předsunutá účinnost\" nemůže postačovat k tomu, aby se touto právní úpravou řídilo odměňování zaměstnanců státu, aby nahradila dosavadní právní úpravu (obsaženou v rozhodné době zejména v ve znění pozdějších předpisů) a aby tedy byla významná rovněž z hlediska ustanovení zákona o platu představitelů státní moci.

Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že ustanovení § 171 služebního zákona upravuje (obdobně jako soudy uvažované ustanovení § 135 služebního zákona, rovněž účinné od 28.5.2002) stupnici platových tarifů. Tímto způsobem stanovená stupnice platových tarifů by mohla mít pro určení platové základny podle ustanovení § 3 odst.3 zákona o platu představitelů státní moci právní význam, jen kdyby se jí řídilo v rozhodném období (tj. v září 2002) také odměňování zaměstnanců státu působících u ministerstev nebo jiných správních úřadů v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu; tak tomu ovšem nebylo a ani být nemohlo, a to zejména proto, že dosud nenabylo účinnosti ani ustanovení § 169 služebního zákona o poskytování platu těmto zaměstnancům, ani § 170 služebního zákona o platovém tarifu, a ustanovení § 171 služebního zákona upravující toliko stupnici platových tarifů neposkytuje (samo o sobě nemůže poskytovat) právní podklad pro nárok na plat u těchto zaměstnanců státu. Přihlédnutí toliko k ustanovení služebního zákona (obdobně jako k soudy uvažovanému ustanovení služebního zákona) v \"kombinaci\" s ustanoveními a (ve znění pozdějších předpisů) tedy nepředstavuje za uvedené situace jazykový, logický, systematický a ani historický výklad právních předpisů, ale jen účelové a nepřípustné propojení navzájem samostatných a podle právních předpisů zcela oddělených právních úprav odměňování za práci.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že platová základna pro určení platu a jiných náležitostí spojených s výkonem funkce soudce se ve smyslu ustanovení zákona o platu představitelů státní moci stanovila podle , o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí, ve znění pozdějších předpisů i po dni 28.5.2002, kterým nabyla účinnosti ustanovení , , a e) a odst.4, až 13, až 34, , , , , , a 2, , 3 a 4, , až 3, a přílohy č. 1 a 3 služebního zákona, a to až do dne 1.1.2004, kterým nabyla účinnosti Část třicátátřetí, Čl. XXXIII

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení části věty za středníkem zrušil a věc podle ustanovení věty první vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( část první věty za středníkem a věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. srpna 2005

JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.

předseda senátu