Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
16 C 315/2020-21
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi, o zaplacení částky 7.000 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný celé jméno žalovaného je povinen zaplatit žalobci částku 7.000 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,5% ročně z této částky od 7.9.2021 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.
II. Pro úrok ve výši 4.060,58 Kč a pro úroky z prodlení za dobu od 3.10.2017 do 6.9.2021 se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 416 Kč k rukám JUDr. jméno příjmení, příjmení obec a číslo, anonymizováno obec a číslo do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný [celé jméno žalovaného] je povinen zaplatit žalobci částku 7.000 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,5% ročně z této částky od 7.9.2021 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. II. Pro úrok ve výši 4.060,58 Kč a pro úroky z prodlení za dobu od 3.10.2017 do 6.9.2021 se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 416 Kč k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], [příjmení] [obec a číslo], [anonymizováno] [obec a číslo] do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 7.000 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 3.10.2017 do zaplacení a úroku ve výši 4.060,58 Kč. Svůj nárok opíral o skutečnost, že účastníci uzavřeli na základě žádosti žalovaného prostřednictvím webového rozhraní žalobce dne 4.7.2017 smlouvu o půjčce. Žalobce poskytl žalovanému zápůjčku ve výši 7.000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit zápůjčku spolu s úrokem ve výši 4.060,58 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit celkem částku 11.060,58 Kč ve třech splátkách (1. splátka ve výši 3.712,88 Kč ke dni 3.8.2017, 2. splátka ve výši 3.712,88 Kč ke dni 2.9.2019, 3. splátka ve výši 3.634,82 Kč ke dni 2.10.2017). Žalovaný svůj závazek ze smlouvy ani přes výzvy nesplnil.
V podání ze dne 21.10.2021 žalobce doplnil, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena prostřednictvím komunikace na dálku. Žalovaný zadal žádost o půjčku, následně byl vygenerován text smlouvy a spolu s ním se žalovanému zobrazil i text VOP a formulář s předsmluvními informacemi. Texty byly zaslány žalovanému na jím uvedenou e-mailovou adresu. Současně byl žalovaný požádán o dokončení ověření identity. Žalovaný zaslal 1 Kč ze svého účtu na účet žalobce a k převodu částky připojil i souhlas s VOP. Tím byla identita žalovaného dostatečně ověřena. Plnění bylo žalovanému poskytnuto bankovním převodem na účet č. bankovní účet dne 4.7.2017. Žalobce před uzavřením smlouvy prověřil schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr jednak nahlédnutím do databáze SOLUS a jednak z informací od žalovaného. Žalovaný vyplnil na webových stránkách dotazník, kde uvedl, že je rozvedený, uvedl název zaměstnavatele, výši svého příjmu a pravidelných měsíčních výdajů. Žalobce ověřil údaje uváděné v žádosti o půjčku hovorem s žalovaným na telefonním čísle, které žalovaný uvedl v žádosti o poskytnutí úvěru.
Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst.3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst.4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm.a) o.s.ř. ). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti.
Soud provedl důkaz listino u označenou jako smlouva o půjčce číslo výpisy z účtu, předžalobní výzvou ze dne 3.6.2020. Soud dospěl k závěru, že žalobce disponoval osobními údaji žalovaného (jménem, rodným číslem, bydlištěm, číslem OP, číslem účtu). Podle předložených výpisů z účtu byla z účtu č. bankovní účet (označený jménem celé jméno žalovaného) zaslána na účet číslo dne 7.4.2017 částka 1 Kč a dne 4.7.2017 z účtu číslo na účet č. bankovní účet částka 7.000 Kč. Listino u ze dne 3.6.2020 byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky ve výši 20.916,86 Kč do 9.6.2020.
Dle § 2390 obč.zák. smlouva o zápůjčce vznikne, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu. Podle ust. § 2392 odst.1 obč.zák při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Pro smlouvu o zápůjčce zákon nepředepisuje žádnou zvláštní formu, smlouva může být uzavřena ústně, písemně nebo i ve formě tzv. dlužního úpisu, kdy vydlužitel potvrzuje zapůjčiteli skutečnost, že si od něho peníze zapůjčil spolu se závazkem je do určité doby zapůjčiteli vrátit. Smlouva o zápůjčce má přitom reálnou povahu. Vznik zápůjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu zápůjčky vydlužiteli. V projednávané věci má soud za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému dne 4.7.2017 částku 7.000 Kč, kterou žalovaný převzal.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18 , že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
V projednávané věci uzavíral žalobce s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.
Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Schopnost žalovaného splácet žalobce prověřil, jak sám uvedl, na základě informací získaných od žalovaného, které ověřil telefonním hovorem s žalovaným. Žalobce neuvedl žádné konkrétní údaje, které zjistil (příjmy a výdaje žalovaného, jeho zaměstnání) ani nepředložil soudu dotazník, který žalovaný vyplnil na webových stránkách věřitele. Žalobce ani neuvedl, zda údaje uvedené žalovaným ověřoval. Žalobce tedy bez bližšího prověření vycházel z nedoložených údajů. S ohledem na výše uvedené skutečnosti (poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele, posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru, věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), soud tak dospěl k závěru, že žalobce poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil schopnost žalovaného poskytnutý úvěr spolu s úrokovou sazbou, celkem částku 11.060,58 Kč splatit, kdy ohledně úvěruschopnosti vycházel pouze z tvrzení žalovaného, aniž by je relevantním způsobem ověřil.
Podle ustanovení § 580 odst. 1 obč.zák. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 obč.zák. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn. I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12 ) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst.1 obč.zák., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 obč.zák.).
Podle ustanovení § 2991 obč.zák. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
V řízení bylo prokázáno (výpisem z účtu), že žalobce poskytl žalovanému částku 7.000 Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedeného úroku. Soud má za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku 7.000 Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byl žalovaný povinen podle § 2991 odst.1 obč.zák. vydat. Z obsahu žaloby vyplývá, že žalovaný nezaplatil žádnou částku. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši 7.000 Kč a pro zbývající požadované částky a nároky žalobu zamítl.
Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst.2 obč.zák.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovaného k plnění a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalovanému doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 5.9.2021. Nárok se stal splatným 6.9.2021 a žalovaný se dostal do prodlení od 7.9.2021. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 7.9.2021 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. , kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 ). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 13.354,68 Kč (částku 7.000 Kč + úrok 4.060,58 Kč + 2.294,10 Kč – úrok z prodlení 8,05% ročně z částky 7.000 Kč od 3.10.2017 do 27.10.2021). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 7.083,10 Kč (jistina – 7.000 Kč + 83,10 Kč – úrok z prodlení ve výši 8,5% z 7.000 Kč od 7.9.2021 do 27.10.2021). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 53%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 47%. Poměr úspěchu tedy činí 6% ve prospěch žalobce. Náklady řízení v dané věci činí zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, mimosmluvní odměna zástupce žalobce za tři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a) , d), g) vyhl. č. 177/199 Sb. - převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, podání žaloby) po 1.500 Kč (§ 7 bod 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. ), tři náhrady hotových výdajů zástupce žalobce za tři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a) , d), g) vyhl. č. 177/199 Sb. - převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, podání žaloby) s připočtením 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1.134 Kč (§137 odst. 3 o.s.ř. ) Celkem 6.934 Kč a z toho 6% činí částka 5416 Kč, kterou soud žalobci přiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání dle § 202 odst.2 o.s.ř. přípustné.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem plněna dobrovolně, lze se jejího plnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.