Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 572/2004

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky 8,074.502,95 Kč s 5% úrokem z prodlení z částky 4,071.000,- Kč nesplacené jistiny a z částky 2,955.340,80 Kč neuhrazených splátek úroků ze smlouvy o úvěru na trvale se obracející zásoby, uzavřené dne 29. června 1989 mezi právním předchůdcem žalobkyně, S. b. č. a předchůdcem žalovaného A. T., státní podnik, se sídlem v T. Žalovaný uzavřel dne 25. ledna 1995 s P. f. Č. r. smlouvu o prodeji podniku č. 920/24 a na základě této smlouvy a dohody o převzetí dluhu ze dne 1. dubna 1996 převzal závazek vůči K. b. P., s. p. ú. z předmětné úvěrové smlouvy, tento závazek však nesplnil.

Rozsudkem ze dne 21. května 2002, č.j. -68, Krajský soud v Plzni žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobkyně neprokázala existenci pohledávky, tedy uzavření úvěrové smlouvy a s ohledem na vznesenou námitku prekluze či promlčení, je zjištění obsahu tvrzené smlouvy nezbytné.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. února 2003, č.j. -106, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Důvodem zrušení rozsudku a vrácení věci byla přípustnost nových tvrzení a nových důkazů uplatněných žalobkyní v odvolání k námitce promlčení či prekluze vznesené žalovaným v souladu s ustanovením (dále jen „ “), neboť soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost podle ustanovení Odvolací soud dospěl k závěru, že se jedná o vadu řízení podle ustanovení , která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně pochybil, pokud žalobkyni nevyzval k doplnění tvrzení ke vznesené námitce, byť na závěru o promlčení založil své rozhodnutí.

Následně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. června 2003, č. j. -125, zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 8,074.502,95 Kč s 5% úrokem z prodlení z částky 4,071.000,- Kč a 2,955.340,80 Kč od 10. prosince 2000 do zaplacení a náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku, odkazuje na výsledky provedeného dokazování, soud prvního stupně uvedl, že mezi S. b. č. a A. T., státní podnik, byla uzavřena dne 29. června 1989 smlouva o úvěru na trvale se obracející zásoby se splatností úvěru do 7 let. Závazek ze smlouvy přešel na Statek V. D., státní podnik. Tímto subjektem byl vůči věřiteli opakovaně uznán. Následně smlouvou o prodeji části podniku uzavřenou mezi P. f. Č. r. a žalovaným dne 25. ledna 1995 část závazku související s privatizovanou jednotkou přešla na žalovaného. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o poskytnutí úvěru na trvale se obracející zásoby, je platnou smlouvou a žalobkyně má právo na zaplacení žalované částky, neboť existence závazku založeného touto smlouvou, výše dlužné částky a věcná legitimace účastníků sporu byla v řízení provedenými důkazy prokázána. Námitku promlčení uplatněnou žalovaným nepovažoval za důvodnou s ohledem na dobu splatnosti závazku do 7 let od uzavření smlouvy, tříletou promlčecí lhůtu, danou ustanovením hospodářského zákoníku a dobu podání žaloby. Za významný důkaz soud prvního stupně považoval uznání závazku žalovaným v ě ze dne 3. června 1997, mající účinky stanovené v hospodářského zákoníku.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. ledna 2004, č.j. -165, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, považuje tyto závěry za správné. Výhradu žalovaného k nedostatku jeho pasivní legitimace nepovažoval za důvodnou, když existence závazku byla zjištěna ze smlouvy o úvěru, ze žádosti právního předchůdce žalovaného Statku V. D., státní podnik ze dne 21. února 1991 o převzetí pohledávky K. b. s. p. ú., v níž navrhl změnu smlouvy ve lhůtě splatnosti závazku ve výši 16,092,000,- Kč do 30. června 1999 a ze souhlasného stanoviska K. b. s. p. ú. ze dne 2. dubna 1991, čímž došlo ke změně smlouvy o úvěru, pokud jde o výši a termíny splátek a přechod závazku z původního dlužníka A. T., s. p. na Statek V. D., s. p. a na žalovaného byl zjištěn z důkazů provedených před soudem prvního stupně.

Za opodstatněnou nepovažoval ani námitku promlčení, neboť žaloba o zaplacení dlužných splátek jistiny ve výši 3,198,642,59,- Kč byla podána dne 9. dubna 1998 a splatnost první splátky jistiny nastala dne 29. dubna 1996, promlčen není ani nárok na zaplacení zbývající části jistiny v celkové výši 4,071.000,- Kč, jež se stala splatnou v nově dohodnuté lhůtě a nárok na zaplacení úroků a úroků z prodlení vzhledem k tříleté promlčecí lhůtě podle ustanovení § 131a hospodářského zákoníku, době vzniku a uplatnění nároku. Kromě toho byl závazek ze smlouvy o úvěru předchůdcem žalovaného Statkem V. D., s. p. uznán v přípise ze dne 12. ledna 1994, ve výši jistiny 14,080.500,- Kč, úroků ve výši 3,213.052,63 Kč a úroků z prodlení ve výši 531.786,99 Kč ke dni 31. prosince 1993 a následně v přípise ze dne 8. ledna 1996 ve výši jistiny 5.616.325,- Kč, úroků 4,588.704,01 Kč a úroků z prodlení ve výši 501.216,40 Kč ke dni 31. prosince 1995.

Odvolací soud se zabýval i výhradou nedostatku aktivní legitimace žalobkyně a dospěl k závěru, že zjištění soudu prvního stupně k přechodu pohledávky, jejíž zaplacení je předmětem sporu z původního věřitele S. b. č. na žalobkyni, jsou správná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení a co do důvodů na ustanovení a b) , namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí a spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, dovolatel spatřuje v tom, že byl zamítnut jeho návrh na vypracování znaleckého posudku k prokázání tvrzení, že žádný úvěr předchůdci žalovaného poskytnut nebyl a z tohoto důvodu i převzetí a uznání dluhu jsou neplatná.

Po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí dovolatel shledává v řešení otázky, zda uznání dluhu může založit právní titul pro vymáhání pohledávky, která vznikla tak, že podniku byl odebrán zisk a následně formou úvěru byl vrácen zpět a rovněž v řešení otázky „zda socialistický způsob financování podniku lze právně převést a transformovat do absolutně jiných vztahů tržní ekonomiky“.

Dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení , lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení

Jak vyplývá z obsahu výroku soudu prvního stupně a výroku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení , neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo sice potvrzeno v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo ve věci rozhodnuto jinak, než dřívějším rozsudkem, není však splněna druhá z podmínek založení přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení, a to, že důvodem změny rozhodnutí soudu prvního stupně je právní názor odvolacího soudu vyjádřený ve zrušovacím rozhodnutí. Dřívější rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen pro vadu řízení spočívající v nesplnění poučovací povinnosti soudu podle ustanovení , aniž by ve zrušovacím rozhodnutí bylo zaujato stanovisko k právnímu posouzení věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy, nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci rozhodující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

V usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud dospěl k závěru, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo podle ustanovení nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení příhlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Dovolatel namítá existenci jiné vady řízení, spočívající v neprovedení jím navrženého důkazu odvolacím soudem (návrh důkazu znaleckým posudkem však z obsahu spisu v řízení před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem nevyplývá), který měl sloužit k prokázání, zda skutečně předchůdci žalovaného byl poskytnut úvěr na trvale se obracející zásoby. Je tak nepochybné, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení , jehož existence ale přípustnost dovolání podle ustanovení není způsobilá založit.

Dovolatelem formulovanou otázku zásadního právního významu, zda uznání dluhu může založit právní titul pro vymáhání pohledávky, která dle přesvědčení dovolatele nevznikla, ani otázku „zda socialistický způsob financování podniku lze právně převést a transformovat do absolutně jiných vztahů tržní ekonomiky“, dovolací soud zásadně právně významnými neshledává, neboť na posouzení těchto otázek nebylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno.

Odvolací soud založil své rozhodnutí o tom, že žalobkyně má právo na zaplacení žalované částky jako dluhu ze smlouvy o úvěru na trvale se obracející zásoby na závěru, že existence závazku byla zjištěna ze smlouvy o úvěru, která byla ve lhůtě splatnosti poskytnutých prostředků změněna dohodou předchůdců účastníků a právo žalobkyně není promlčeno, neboť od doby splatnosti jistiny do podání žaloby neuplynula tříletá promlčecí lhůta stanovená hospodářským zákoníkem. Jen pro úplnost současně uzavřel, že právní předchůdce žalovaného Statek V. D., s. p. závazek v určité výši jistiny, úroků a úroků z prodlení opakovaně uznal. Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na domněnce existence závazku vyplývající z uznání dluhu.

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení , Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání ( věta první ), odmítl [ a ].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a , když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 24. srpna 2005

JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.

předseda senátu