Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1756/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou dne 12.5.2003 u Okresního soudu v Písku, domáhal se žalobce určení, že nemovitosti blíže popsané v petitu žaloby, jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě žalobce. Podle žalobce předmětné pozemky nemohly přejít z vlastnictví státu do vlastnictví žalovaného podle ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, když právní předchůdce žalovaného na pozemcích k datu 23.11.1990 nehospodařil a nejedná se ani o přechod vlastnictví podle výše uvedeného zákona z titulu tzv. historického majetku, neboť vlastníkem pozemků byl ke dni 31.12.1949 komunální podnik P. města P. Tvrdil, že naléhavý právní zájem je dán tím, že jako vlastník je v katastru nemovitostí uveden žalovaný, čímž je žalobci znemožněn výkon práva správy k nemovitostem.

Okresní soud v Písku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12.5.2004, č.j. -66 určil, že pozemky blíže popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě žalobce - Pozemkového fondu. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalovaný je v katastru nemovitostí pro obec P. a katastrální území S. uveden na LV č. 1 jako vlastník předmětných pozemků. Vzal za prokázané, že na základě smlouvy trhové ze dne 30.10.1907 bylo vloženo vlastnické právo k předmětným pozemkům pro Právovárečné měšťanstvo v P., přičemž název vlastníka byl změněn usnesením Krajského soudu v Písku ze dne 22.6.1925 na ,,Pivovar a sladovna právovárečného měšťanstva v P..“ Též zjistil, že předmětné pozemky tvořily ke dni 31.12.1949 součást majetkové podstaty komunálního podniku Pivovar města P., který byl zřízen usnesením Místního národního výboru v P. ze dne 31.3.1949 a ke dni 23.11.1990 fakticky hospodařilo s předmětnými nemovitostmi Jednotné zemědělské družstvo H. Dovodil, že žalovaný, resp. jeho právní předchůdce nemohl nabýt vlastnictví k předmětným pozemkům podle , neboť faktické hospodaření národních výborů s majetkem státu k rozhodnému dni bylo jedním z kumulativních předpokladů přechodu vlastnického práva ze státu na obce. Dospěl k závěru, že žalovaný nemohl nabýt vlastnictví k pozemkům jako tzv. historickému majetku obce, neboť ke dni 31.12.1949 nebyl vlastníkem těchto pozemků. Věc posoudil ve smyslu § 4,10 vládního nařízení č. 10/1949 Sb. a zákona č. 199/1948 Sb., o komunálních podnicích s tím, že žalovaný nemohl během procesu zřizování komunálního podniku ze znárodněného majetku nabýt vlastnictví k majetkové podstatě podniku. Vyslovil závěr, že předmětné pozemky jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě žalobce.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15.11.2004, č.j. -73, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh na určení vlastnictví žalobce k předmětným nemovitostem zamítl. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak dospěl k odlišnému právnímu posouzení. Podle odvolacího soudu žalovaný je vlastníkem předmětných nemovitostí na základě , neboť se jedná o historický majetek obce, které obce vlastnily ke dni 31.12.1949. Odkazoval na u 9. května, ustanovení § 149 ústavního zákona č. 199/1948 Sb., která předpokládá existenci nejen státního vlastnictví, ale i komunální vlastnictví obcí, okresů a krajů. Shodně se soudem prvního stupně aplikoval na danou věc ustanovení § 1 zákona č. 199/1948 Sb. a § 10 vládního nařízení č. 10/1949 Sb. Konec samostatnosti obecního hospodaření učinil zákon č. 279/1949 Sb., který vstoupil v platnost 1.1.1950. Možnost samostatně hospodařit a mít vlastní majetek obce získaly až vydáním zákona č. 367/91 Sb. o obcích. Dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti ke dni 31.12.1949 byly ve vlastnictví právního předchůdce žalovaného jako zřizovatele komunálního podniku. Uzavřel, že obce tedy mohly nabývat a vlastnit majetek formou komunálního vlastnictví obcí.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle Poukazoval na ustanovení zákona č. 199/1948 Sb. ve spojení s vládním nařízením č. 10/1949 Sb. s tím, že v dané věci došlo k přechodu národního majetku přímo na podnik, a to prostřednictvím vyhlášky ministryně výživy ze dne 9.3.1949 č. 605, uveřejněné v Úředním listu II. Č 93 z roku 1949, kdy byla majetková podstata Pivovaru a sladovny právovárečného měšťanstva v P. přenechána ke dni 1.1.1948 MNV v P. k vytvoření komunálního podniku. Podle dovolatele na základě zakládací y komunálního podniku Pivovar města P. ze dne 31.3.1949 tedy bylo vlastnické právo k předmětným pozemkům zapsáno přímo ve prospěch komunálního podniku. Namítal, že nelze ztotožňovat majetek ve vlastnictví, resp. ve správě komunálního podniku, který je samostatným právním subjektem, s vlastnictvím jiného právního subjektu, kterým je tzv. svazek lidové správy, tedy MNV v P. Dále tvrdil, že pokud byly předmětné nemovitosti k rozhodnému datu 31.12.1949 ve vlastnictví komunálního podniku Pivovar města P., nemohly být současně ve vlastnictví MNV v P. a nemohly pak tvořit tzv. historický majetek žalovaného. Konstatoval, že je též nutno posoudit otázku, zda pro účely majetku v rukou svazků lidové správy přecházejí na tyto subjekty z národního majetku, docházelo k převodu vlastnictví k tomuto majetku či zda pouze tento majetek, se kterým národní výbory hospodaří, je jim svěřován do správy a z ní odnímán. V této souvislosti odkazoval na zákon č. 279/1949 Sb. o finančním hospodaření národních výborů. Podle dovolatele nelze majetek svazku lidové správy ztotožňovat s tzv. kmenovým jměním obecním a nelze jej podřadit pod tzv. historický majetek obce. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud ČR zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( , ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení , neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).

S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení, zda odvolací soud aplikoval správně v úvahu přicházející ustanovení zákona č. 172/91 Sb. Podle tohoto ustanovení do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí i nezastavěné pozemky (z výsledků řízení v této věci se podává, že zde šlo o pozemky označené jako orná půda, louka a ostatní plocha).

Měnící zamítavý rozsudek odvolacího soudu v této věci je založen na zjištění, podle nichž k 31. 12. 1949 trval v pozemkové knize (ve vložce č. 52 kat. území S.) zápis o vkladu vlastnického práva nemovitosti (pozemky) blíže uvedené ve výroku rozsudku, a to pro komunální podnik „Pivovar města P. komunální podnik“. Z obsahu zápisu vyplývá: došlo 4.8.1949, č.d. 1357 – podle č. 1 zák. č. 115/48 Sb., podle zák. č. 199/48 Sb., podle vyhl. ministryně výživy ze dne 9.3.1949 č. 605 Úředního listu a zakládací y ze dne 31.3.1949). Tento majetek byl pro účely zřízení komunálního podniku přenechán z části národního majetku za náhradu bývalému MNV v P.

Při tomto skutkovém stavu dospěl odvolací soud k shora blíže rozvedenému závěru, že žalovaný je vlastníkem předmětných nemovitostí na základě § 2 zákona č. 172/91 Sb., když se podle názoru odvolacího soudu jedná o tzv. historický majetek obce, které obce vlastnily k 31. 12. 1949.

K problematice forem vlastnictví po přijetí y z roku 1948, včetně komunálního vlastnictví a s tím souvisejícím otázkám právního postavení komunálního podniku, se Nejvyšší soud České republiky ve své rozhodovací činnosti již v minulé době vyjádřil. Tak v rozhodnutí ze dne 25. 3. 1999, sp. zn. , po podrobném historickém výkladu vyslovil závěr, podle něhož v souladu s ustanovením za použití byl účelově vymezen i národní majetek, který zejména byl způsobilý k přeměně na komunální vlastnictví. Institut tzv. komunálního vlastnictví částí národního majetku, účelově vymezeného citovaným ustanovením y, byl rozvinut zákonem č. 199/1948 Sb., o komunálních podnicích, jehož účinnost nastala dnem 29. ledna 1949. Zákon výslovně hovořil o komunálním vlastnictví obcí, okresů a krajů, jakožto svazků lidové správy a umožňoval zřídit z podnikového majetku těchto svazků komunální podniky, popřípadě do nich takový majetek začlenit. Teprve přijetím zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 1950, nastal stav, kdy oce již žádný majetek nabývat nemohly a ten, který k 31. 12. 1949 vlastnily, pozbyly citovaným zákonem. To se odrazilo i v úpravě provedené , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, jmenovitě v ustanovení citovaného zákona. Do té doby však obce byly způsobilé nabývat vlastnictví, odlišné od majetku státu. Předmětem vlastnictví mohly být nejen hmotné věci, které neměly povahu výrobních prostředků, ale i části národního majetku, u nichž došlo k transsustanciaci v komunální vlastnictví svazků lidové správy.

K těmto závěrům se přihlásilo i další rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.5.2000, sp. zn. . Podle něj shodně svazky lidové správy byly míněny na rozdíl od národních výborů jako hospodářské celky a hospodářské subjekty nadané právní subjektivitou a bylo s nimi počítáno jako s vlastníky, pokud jde o komunální vlastnictví. Právní úprava hospodaření s komunálním majetkem vycházela z y z roku 1948, který stanovil, že toto hospodářství má být organizováno ve formě obdobné národním podnikům. Na toto ustanovení y navazoval zákon č. 199/1948 Sb., o komunálních podnicích a prováděcí vládní nařízení k němu č. 10/1949 Sb. Komunálním podnikům byl kromě majetku v komunálním vlastnictví svěřován do hospodaření i majetek znárodněný, aniž toto svěření mělo za následek změnu vlastníka daného majetku. V dané ústavní úpravě vlastnictví nebylo proto možné, aby komunální podniky byly samostatnými vlastnickými subjekty. Byly totiž samy chápány jako předmět ve vlastnictví příslušného svazku lidové správy (§ 1 zákona č. 199/1948 Sb., § 1 odst. 2 a § 21 odst. 1 písm. b) vl. nař. č. 10/1949 Sb., o úpravě správy komunálního podniku). Souhlas obce k vkladu vlastnictví je proto třeba interpretovat jako vyjádření vůle k převodu vlastnictví majetku, který byl komunálnímu podniku svěřen, ale jen k účelům knihovního zápisu podle ustanovení § 18 zákona č. 199/1948 Sb.

Sám význam zápisu do pozemkových knih je rovněž nutné vykládat v duchu ústavní úpravy vlastnictví. I když intabulační princip byl úplně odstraněn až z roku 1950, realizoval se knihovní zápisu nemovitostí u komunálních podniků na základě § 18 zákona č. 199/1948 Sb., který komunálnímu podniku ukládal povinnost zažádat o provedení zápisu začleněného nemovitého majetku. Zápis se uskutečňoval na základě zakládací y, v níž byl specifikován majetek, který komunální podnik převzal. S ohledem na nadřazenost ústavněprávní úpravy vlastnických vztahů i na chápání komunálního svazku lidové správy však nelze z knihovního zápisu nemovitého majetku dovozovat přechod vlastnického práva na tento komunální podnik.

Dovolací soud nemá důvodů odchýlit se od závěrů citovaných rozhodnutí, která přehledným a srozumitelným způsobem, na základě historického a systematického výkladu vymezují předmět komunálního vlastnictví a postavení komunálního podniku, jemuž byl z majetku svazků lidové správy majetek svěřen bez důsledků změny vlastnictví svazku lidové správy (v této věci obce). Nemohl proto dovolací soud dospět k spolehlivému závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu v této věci bylo s uvedenými výkladovými závěry v rozporu. Existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení tak dovolací soud neshledal. Za použití věty před středníkem přistoupil proto k zamítnutí dovolání.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , za použití 224 odst. 1 a Žalobce se svým dovoláním neměl úspěch, žalovanému pak v souvislosti s podání dovolání žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. srpna 2005

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu