Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (6)No categories available
11 C 47/2021-33
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 21 736 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 300 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 300 Kč od 9. 12. 2020 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 14 436 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 452,64 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 269,77 Kč, úrok ve výši 15 % ročně z částky 8 622,83 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 9 335,13 Kč od 21. 5. 2020 do 8. 12. 2020, z částky 2 035,13 Kč od 9. 12. 2020 do zaplacení a zákonný úrok ve výši 1,5 % ročně z částky 7 300 Kč od 9. 12. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 210 Kč na účet číslo variabilní symbol, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 300 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 300 Kč od 9. 12. 2020 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 14 436 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 452,64 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 269,77 Kč, úrok ve výši 15 % ročně z částky 8 622,83 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 9 335,13 Kč od 21. 5. 2020 do 8. 12. 2020, z částky 2 035,13 Kč od 9. 12. 2020 do zaplacení a zákonný úrok ve výši 1,5 % ročně z částky 7 300 Kč od 9. 12. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 210 Kč na účet [číslo] [variabilní symbol], do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 21 736 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 8 622,83 Kč a poplatků ve výši 13 113,17 Kč) s odůvodněním, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, dne 28. 11. 2017 smlouvu o úvěru číslo na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit půjčku včetně sjednaného úroku v pevné výši 963 Kč, odměny za poskytnutí úvěru ve výši 4 500 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 923 Kč a odměny za splátky v hotovosti v místě svého bydliště ve výši 1 800 Kč. Celkovou částku 18 186 Kč se žalovaná zavázala uhradit v 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 299 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 28. 1. 2019. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, uhradila toliko částku 2 700 Kč, kdy poslední platba byla uhrazena dne 28. 2. 2018, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu. Úvěruschopnost žalované zkoumal právní předchůdce žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy dotazem na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřeny doklady vyžádanými u žalované a zapsány do zákaznické karty žalované. V žádosti žalovaný uvedl, že má měsíční příjem ve výši 11 466 Kč a výdaje ve výši 7 910 Kč. Z čestného prohlášení žalované plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalované půjčku splácet, které žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytla, jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdce splnil podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalované, a tedy že právní předchůdce žalobkyně postupoval v dané věci s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovanou žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 24. 6. 2020 s účinností ke dni 8. 7. 2020, což bylo žalované písemně oznámeno. Žalovaná dlužnou částku neuhradila i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 16. 3. 2021 vyzval žalobkyni i žalovanou, aby se vyjádřily, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byly současně poučeny, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. jejich souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 23. 3. 2021 do datové schránky a žalované dne 25. 3. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vhozením do domovní schránky, přičemž žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně svůj souhlas vyjádřila v podání ze dne 25. 3. 2021.
4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listino u označenou jako smlouva o úvěru ze dne 28. 11. 2017 vč. smluvních podmínek, zákaznickou kartou žalované ze dne 28. 11. 2017, transakční historií, výpisem z bankovního účtu žalované za listopad 2017, pracovní smlouvou ze dne 22. 8. 2017, výplatní páskou žalované za měsíce srpen a září 2017, Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 ve znění dodatku ze dne 13. 7. 2020 vč. přílohy číslo (seznamem pohledávek), oznámením o postoupení pohledávky spolu s výzvou k úhradě ze dne 24. 7. 2020, předžalobní upomínkou ze dne 23. 11. 2020 vč. podacího lístku ze dne 23. 11. 2020. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 28. 11. 2017 smlouvu nazvanou jako smlouva o úvěru, podle které právnická osoba poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaná se zavázala vrátit tuto jistinu navýšenou o úrok ve výši 963 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 4 500 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru (administrativní poplatek) ve výši 923 Kč a inkasní poplatek ve výši 1 800 Kč (celkem navýšené o 8 186 Kč) v 14 měsíčních splátkách po 1 299 Kč, přičemž první splátka je splatná do měsíce od podpisu smlouvy. V rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalované byla zkoumána dotazem na její příjmy a výdaje. Z prohlášení žalované bylo zjištěno, že žalovaná je výdělečně činná s měsíčním čistým příjmem ve výši 11 466 Kč. Celkové výdaje měly činit v době uzavření smlouvy částku 7 910 Kč měsíčně, která sestává z částek 4 500 Kč za bydlení a energie a z částky 3 410 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady. Jako použitelný příjem žalobkyně stanovila částku 3 556 Kč. S tím, že žalovaná bydlí v nájemním bytě, je svobodná a nemá žádnou vyživovací povinnost. Obchodní zástupce oprávněný jednat za právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil občanský průkaz žalované, výplatní pásky (číslo 2017) a pracovní smlouvu. Dále bylo zjištěno, že žalovaná žije v nájemním bytě, je svobodná a nemá žádnou vyživovací povinnost. Z pracovní smlouvy bylo zjištěno, že má žalovaná sjednán pracovní poměr do 22. 8. 2018 se mzdou ve výši 14 500 Kč hrubého měsíčně. Z výpisu účtu za listopad 2017 zjištěno, že žalovaná obdržela od zaměstnavatele mzdu ve výši 16 270 Kč a její příjmy byly ve stejné výši jako výdaje. Z výplatní pásky za měsíc září 2017 soud zjistil, že žalovaná obdržela čistou mzdu ve výši 14 399 Kč, ale za měsíc srpen 2017 toliko ve výši 3 729 Kč. Z předložených důkazů soud nezjistil, jaké měla žalovaná výdaje. Z transakční historie bylo zjištěno, že žalovaná uhradila žalobkyni celkem částku 2 700 Kč. Dopisem ze dne 24. 7. 2020 bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky právním předchůdcem žalobkyně. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 23. 11. 2020 a odeslána téhož dne s tím, že žalovaná je povinna svůj dluh uhradit nejpozději do 8. 12. 2020.
5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
10. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
12. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L. a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. číslo, ISBN číslo).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalované, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006 ). V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce vycházel z částečně podložených informací od žalované, kdy měl mít při uzavírání smlouvy k dispozici pouze její výplatní pásky za období číslo 2017 a pracovní smlouvu, přičemž tyto doklady byly bez jakékoli bližší specifikace (např. výše příjmů či výdajů) a nebyly ze strany žalobkyně v řízení ani všechny předloženy, nicméně soud má za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečně a správné. Z údajů v zákaznické kartě totiž vyplývá, že nebylo nijak ověřováno, jaké jsou skutečné výdaje žalované, ani skutečnost, zda žalovaná by měla žít s někým ve společné domácnosti a zda jsou tito výdělečně činní a jaká je výše jejich příjmů, neboť i toto má vliv na platební možnosti a schopnosti žalované. Dokazováním bylo zjištěno, že žalovaná má nepravidelný příjem od částky 3 729 Kč až po 16 270 Kč, kdežto výdaje žalované nebyly nijak zjištěny ani prokázány. Žalobkyně předložila soudu zákaznickou kartu, ze které vyplývá, že by žalovaná měla mít příjem ve výši 1 1466 Kč a výdaje ve výši 7 910 Kč, z čehož vyplývá, že žalované zůstane k dispozici toliko částka 3 556 Kč, která ve své podstatě odpovídá životnímu minimu jednotlivce pro rok 2017. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by měla žalovaná volné finanční prostředky, ze kterých by mohla a byla schopna splácet poskytnutý úvěr. Z výše uvedených důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 28. 11. 2017 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo.
13. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 28. 11. 2017 žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná dosud vrátila částku 2 700 Kč, a proto je povinna žalobkyni zaplatit částku 7 300 Kč. Žalovaná byla vyzvána k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 23. 11. 2020, který jí byl doručován téhož dne prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalované nejpozději třetí pracovní den (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019 -109), tj. 26. 11. 2020 a lhůta poskytnutá žalobkyní k vrácení úvěru uplynula dne 8. 12. 2020. Žalovaná se proto dostala do prodlení s vrácením částky 7 300 Kč dne 9. 12. 2020 a dle § 1970 o. z. je povinna zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky ve výši 8,25 % ročně od 9. 12. 2020 do zaplacení, když zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení číslo Sb. byla k danému okamžiku nižší, než žalobkyně požadovala. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
14. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalované k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
15. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 7 300 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 14 436 Kč s příslušenstvím (viz výrok II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měla žalovaná, která by tak měla právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
16. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 21 736 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu, kdy částka pro výpočet soudního poplatku je stanovena ve výši 21 023,70 Kč a zaplatila soudní poplatek ve výši 842 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), tj. 5 % ze žalované částky (21 023,70 Kč), ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 210 Kč Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.